Sociální demokracie je v historicky nejhorší pozici od roku 1989. Šance, že se dostane do Poslanecké sněmovny, je spíš menší než větší. S výjimkou CVVM se jí už dlouho podle průzkumů nedaří překonávat pětiprocentní hranici pro vstup do sněmovny. Voliči sociální demokraty odměňují za kohabitaci s Andrejem Babišem.

Ti, jimž se vládní politika líbí, přirozeně volí Babiše, a ne jeho uťáplého vládního sparingpartnera. A ti, kdo Babišovo vládnutí nemusí, což je podle průzkumů důvěry této vládě přes 80 procent voličů, přirozeně nedají hlas někomu, kdo tuto politiku provozuje.

Sociální demokraté jsou v zoufalé situaci a své voliče se snaží přilákat dost zoufalými kousky. Trochu připomínají někdejší Unii svobody, která na sklonku své dráhy nabízela jako hlavní volební trhák, na němž chtěla demonstrovat svou liberálnost, legalizaci marihuany. Skončilo to odchodem na smetiště dějin.

V radikálnosti ale vyniká především ministryně práce Jana Maláčová, která se prodrala do čela pražské kandidátky. V metropoli je sociální demokracie tradičně neúspěšná, i když se jí jinak daří, takže ministryně práce skutečně vyráží na mission impossible. Zjevně věří, že na velmi radikálně levicovou politiku sebere alespoň pár radikálů.

Její poslední návrh na zdanění třetí nemovitosti, kterou člověk vlastní, už ukazuje, že jí nejde o nic víc než se za každou cenu prosadit do titulků. Maláčová navrhuje, aby se z této třetí nemovitosti platila výrazně vysoká daň. Myslí si, že odradí lidi, aby právě do nemovitostí ukládali peníze. Představuje si nejspíš, že tím, že je od nákupu investičních bytů odradí, klesnou ceny nemovitostí.

Byty a domy jsou v Česku skutečně nejméně dostupné v celé Evropě. Na pořízení bytu o rozměru 70 metrů čtverečních v Česku potřebujete podle studie Deloitte Property Index 12 ročních platů. Pro srovnání, Němec na srovnatelné vlastní bydlení dosáhne za 5,1 roku. Polák za 7,7 a Maďar za 7,6 roku. V Praze je situace ještě výrazně vyhrocenější. V nedostupnosti bydlení se nám přibližuje sousední Rakousko, kde je na pořízení bytu potřeba deset ročních průměrných platů, a Slovensko, kde je to 9,9 platu.

Byty jsou u nás tak drahé nikoliv proto, že by do nich lidé ukládali peníze, ale především proto, že jich je málo. A rekordně málo se jich staví. Jana Maláčová je absolventkou oboru politická ekonomie na prestižní London School of Economics. Jistě tedy ví, že to, čeho je málo a je to vzácné, je přirozeně i drahé. Kdyby bylo bytů víc, ceny přirozeně klesnou.

A těch bytů se v Česku staví skutečně málo. Za poslední rok se jich dokončilo 3,41 na tisíc obyvatel. To je tvrdě pod evropským průměrem. V Polsku to bylo 5,41 bytu. Ve Francii 6,7, v Belgii 5,18, v bohatém Lucembursku 11,6. Podobně málo jako u nás se mimochodem staví i v Německu, kde se dokončilo za rok 3,53 bytu. Ten nedostatek a růst cen se i tam projevuje nápady jako regulace nájmů v Berlíně.

Těch bytů je v Česku celkově na počet obyvatel velmi málo. V přepočtu na tisíc obyvatel máme 465 bytů. Francouzi 531, Rakušané 541, Italové 581, Němci 511.

Z těch čísel je zřejmé, jak je ten nedostatek velký a proč jsou byty tak drahé. Málo se staví kvůli urputné byrokracii, k níž tady sociální demokracie za svého vládnutí výrazně přispívala. V Praze jsou všechny ty trendy ještě výrazně vyhrocenější. Architektka Eva Jiřičná v rozhovoru pro nové vydání Týdeníku Echo popisuje, že takové obstrukce se stavbami jako v Praze nikde v západní Evropě nezažila.

Nedostupné bydlení nevyřeší žádná regulace a nové daně. Ty všechno je zhorší. Vyřeší ho jen to, že se bude stavět. Aspoň tak jako ve vyspělém světě. Ale spíš víc, abychom ten deficit za dlouhé roky dohnali.

Magistra ekonomie Jana Maláčová toto všechno jistě zná. Hraný ekonomický analfabetismus je hodně levná etuda do kampaně, která stejně nebude fungovat. Jen se ztrapní na cestě mimo Poslaneckou sněmovnu.