Kniha „slamera, básníka, moderátora, hudebníka a pedagoga“ Filipa Koryty Falknov Calling je nakladatelem představena jako „prozaická prvotina“. Autor ale není začátečník, v oboru české slam poetry je v jistém smyslu pojmem: vystupuje jako Dr. Filipitch a vyhrál několik mistrovství. Slam je veřejná recitace vlastních textů za účelem rozhicování spřízněného publika: ocitne-li se tam někdo nenaladěný, většinou tomu moc nerozumí a moc se nebaví, přestože ostatní se kácejí smíchy. Naštěstí to bývá krátké, což je výhoda žánru.

Texty v Korytově knize si lze nejlépe představit na pódiu v nějakém klubu. V tomto smyslu je možná otázka, zda kniha je opravdu „prózou“, neboť sestává zhruba ze dvou set velmi krátkých textů, obvykle osm až dvanáct řádek, sugerujících pocit rytmicky podané mikrohistorky, která má (nebo často také nemá) pointu, a někdy se povede a je nejen vtipná, ale má ještě něco navíc. Jindy je jalová, ba až trochu trapná, což ovšem nevadí, neboť hned vzápětí se na posluchače hrne další, ta může být lepší. Kniha se díky tomu dobře čte obzvlášť v tramvaji či metru, což by mohlo být doporučeno: vůbec žánr „zastávková kniha“ by stálo za to propagovat. Lepší než čučet do mobilu.

Názvem Falknov Calling se kniha hlásí ke dvěma kulturním vrstvám, jež se pak protínají v textech. Nebo aspoň asi byl takový záměr. Zaprvé ke kultovnímu (dvoj)albu britské punkové skupiny The Clash London Calling (1979), tedy k punku či prostě přímočarému, nekomplikovanému a zpravidla agresivnímu způsobu pojmenování věcí. Nedá se říct, že by autor v tom byl radikální. Třeba hned na třetí straně: „O vchod vedle bydlel Temešvár. Měl z nás největší přirození…“ Neřekl by to punker jinak? A co taková hodně používaná slova jako: „mamka“, „taťka“, „školanda“ – tedy škola v přírodě. Tak mluví kluk, co poslouchá The Clash?

Druhá reference vede k předválečnému jménu města Sokolov, německy Falkenau. Koryta odtamtud pochází (narodil se roku 1989), prožil tam dětství, ještě i maturoval, pak odtamtud odešel jako mnoho nadějných lidí, pro které to bylo, jak píše, „maloměsto, kde na auta sedá uhelný prach, kulturním vrcholem je vystoupení revivalové skupiny a politickou garnituru z velké části tvoří Ionescovi nosorožci“. Pak však ti lidé často poznají, že vyrůstat v takové „díře“ bylo docela cool a že je to výtečný zdroj inspirace, neboť jiná často už ani nepřijde. Bohužel kniha je se Sokolovem jako městem s historií a charakterem spojena především názvy „kapitol“: každá stránka je nadepsána adresou, kam je „storka“ (tenhle dosti strašný termín kdysi začal používat Jaroslav Rudiš) situována: třeba Švabinského I, II, III, Marie Majerové I, II, Závodu míru atd. Sokolov je ale především fantomatickou kulisou pro asociativně tvořené fragmenty z autorova dětství v 90. letech a na přelomu století. Je to, jak u takového plánu bývá, napůl infantilní a napůl sentimentální. Nutně tam dominují rodina, která se ocitá v otřesech přelomového období a nějak se s tím vyrovnává. Zčásti se rozpadá a zčásti se snaží udržet nad vodou, zčásti držet krok a něco si užít. Vedle toho je důležité téma školní docházky, učitelského sboru a pohlavního zrání, ve kterém autor nezachází dál, než je v současném písemnictví běžné: „Často jsme se s klukama bavili o honění.“ Pamětník si ověří známou skutečnost, že tehdy začal ztrácet přehled o popkultuře, která se velmi rychle přizpůsobovala technologickým proměnám: „Táta shání PS1, což ale mělo být tajemství. Děda V. tomu říká plájbuk.“ A tak dál.

Je to, jak by člověk předpokládal, někdy bizarní, jindy obyčejné a nijak se nevymykající z toho, co se tak obvykle z dětství vybaví. Jsou to takové malé etudy z raného kapitalismu na periferii republiky, ovšem podávané jakoby stále dětským zrakem, i když tedy dorostlým do stavu punkového rozumbrady. Nelze říct, že by to občas nebylo vtipné. Ještě aby ne, když je to do tramvaje (které ovšem v Sokolově nejezdí).

Filip Koryta: Falknov Calling. Vydalo Druhé město – Martin Reiner, Brno 2020, 206 str.