Nad novelou Veroniky Bendové Vytěženej kraj

Průvodce nedotčené ženy Severem

Nad novelou Veroniky Bendové Vytěženej kraj
Průvodce nedotčené ženy Severem

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Před sedmi lety debutovala Veronika Bendová novelou Nonstop Eufrat, jejímž hrdinou byl bývalý kněz, jenž zběhl ze služby Bohu, aby mohl vést „normální život“, čímž se jeho život ocitl v těžké krizi, která je ovšem obecnějšího rázu. Byla to dobře napsaná kratší próza, za jejíž přehledností se dalo poznat autorčino scenáristické školení (vystudovala DAMU), což nebylo ke škodě věci. Střízlivost a jakási strohost byla funkční a vedla k tomu, že čtenář knihu neodložil, dokud ji nepřečetl.

Podobně se může dařit novele Vytěženej kraj, jak naznačuje i její nominace za prózu na Magnesii Literu. Tím „vytěženým krajem“ jsou samozřejmě severní Čechy, zdevastované, zpustošené, a přitom nějakým způsobem přitažlivé, ba až úchvatné prostředí, které s člověkem dělá zajímavé věci. Nějak si ho osvojí, vtáhne ho do sebe a změní. Pocuchá ho, ale zároveň jaksi přiblíží k důležitým věcem. Touto proměnou projde v novele dvojice filmařů, nebo spíš filmových pracovníků, Ireny a Huga, kteří v kraji hledají lokace pro natáčení televizního seriálu. Ten má „těžit“ právě z vizuální pochmurnosti a zničenosti regionu, zároveň má být českou odpovědí na vlnu „severských detektivek“, v čemž vidí někteří producenti šanci. Ve službě jednoho z nich tedy dvojice objíždí autem kraj, navštěvuje různá města a místa v té nejzničenější části Krušných hor. Zajede však také na Rolavu, což je poněkud stranou, kde je však v lesích opuštěný cínový důl, opředený pověstmi a tajemnou atmosférou.

Mezi dvojicí vládne mírné napětí a jiskření, jehož důvod je postupně odkrýván: mají cosi za sebou, kdysi spolu chodili, pak to on nevydržel a musel odjet do Indie, ona se z trucu vdala a porodila dítě, možná že jeho, teď je zase volná, ale jen tak si ho nechce k sobě pustit, na to musí uzrát čas… On je sebevědomý a světaznalý, má všechny možné koníčky a znalosti, vedle různých světových destinací se vyzná i v severních Čechách, kam snad kdysi s otcem jezdil na „baráky“ mezi underground a otec tam byl pak vězněn. Ona budí dojem, že o stavu regionu slyší poprvé, všemu se diví, někdy až naivně, třeba ji překvapí prostitutky, v jejichž existenci předtím nejspíš nevěřila, na Benešově mostě v Ústí nad Labem se „nechtěně otřese“ z představy, co se tam dělo v červnu 1945, předtím se zase podiví stavu domů v Předlicích. Zaskočí ji Most, Hugo podá zprávu o jeho historické slávě, nevěřícně hledí na pusté pláně a diví se, že tam byly kdysi vesnice. Velmi je překvapena z krátkého výletu přes hranice do Saska, když spatří, jak jsou tam vesnice upravené, zato však tam nemohou nalézt otevřenou hospodu – což je trochu divné. Atd.

Díky tomuto rozložení postav se text stává jakýmsi průvodcem nedotčené ženy po českém Severu. Dvojice se postupně zastaví v Litvínově, v Mostě, v Ústí, v Libkovicích, v Hrobě, on pokaždé krátce promluví o charakteru místa, přičemž je stále víc z toho, co vidí, deprimovaný a jaksi „vytočený“. Je to bourák, který je zvyklý na ledasco, ale severní Čechy zamávají i s ním. Služební cesta získává rysy depresivní tour, ale to je právě zase sbližuje, takže v jejích dvou třetinách se už k sobě dostávají. Vedle sbližování se také setkávají s místními. Polským farářem, který pronese politický komentář, s úřednicí, které se nelíbí, že pražští filmaři dělají ze Severočechů kuriozity, přimotají se k demonstraci proti bourání obcí... Statické řazení „severočeských fenoménů“ je narušeno incidentem na Rolavě, kde hrdinka spadne při malé potřebě do jámy a způsobí si dosti nepříjemné zranění o kosterní pozůstatky, což vnese do vyprávění určitý tajemný, ba makabrózní motiv, se kterým si pak autorka moc neví rady. Vůbec příběhová linie je slabší a zápletka s jednorukým Punčochářem, jakýmsi démonem loci, snad temným svědomím kraje, působí křečovitě, jako když se v průvodci objeví několik odstavců z Nesbøho a pak zase zmizí. Čtenář, který severní Čechy trochu zná a záleží mu na nich, to však autorce odpustí. Dočetl to do konce, a ještě se mu po tom kraji zastesklo.

Veronika Bendová: Vytěženej kraj. Fra, 196 str.

26. března 2020