Hlavní postavou českého internetu se minulý týden stal někdejší poslanec TOP 09 Dominik Feri, protože Deník N a Alarm publikovaly výpovědi několika mladých žen, které prý sexuálně obtěžoval, často dost hrubě, dvě výpovědi popisují něco přinejmenším hodně podobného znásilnění. Názorů se objevilo hodně. Vlastně neobjevilo. Názory se objevily plus minus dva, mnoho a mnohokrát byly ovšem opakovány. Předpokládám, že čtenářstvo je o meritu věci informováno, obšírně se k němu vyjadřovat nebudu, omezím se na konstatování, že mi ty publikované texty připadají přesvědčivé (samozřejmě ne v tom smyslu, že by opravňovaly jistotu o nějaké Feriho trestní odpovědnosti, ale to ani není jejich účelem).

K těm debatám. Cenné mi přišly příspěvky několika žen a mužů, které popisovaly nějakou jejich zkušenost se sexuálním obtěžováním nebo násilím, případně i strachem z něj a jeho dopady, formulovali je taky lidé, kteří nejsou zrovna stoupenci soudobého pokrokářství. Jako člověku, který takové zkušenosti vystaven nebyl, mi to pomohlo ledacos když už ne pochopit, tak aspoň trochu víc vnímat.

Značně objevná pro mě byla debata na zdi jednoho, řekněme, facebookového influencera, řešilo se v ní, jestli opakované zasílání zprávy s textem „Send nudes“, tedy pošli svoje nahé fotky, se dá považovat za obtěžování, nebo je to naopak chování v normě současného komunikačního bontonu. Opět – poučil jsem se. A došel dokonce k šokujícímu zjištění, že svět se od časů mé mladosti změnil, občas způsobem ne zcela mi srozumitelným. A taky že mám ve svém, ach, tak pokročilém věku nárok ty změny zas až tak nestudovat a ve své nechápavosti nenacházet důvod ke zneklidnění. Docela osvobozující pocit.

Skutečně hodně často jsem v debatách narážel na otázku formulovanou s okázalým důrazem: „cui bono?“, často následovalo nabádání publika, aby si uvědomilo, že teď budou všichni „řešit“ Feriho a nikdo nebude „řešit“ Vrbětice, případně Babiše. No. V době, kdy v médiích „bouchly“ Vrbětice, zase někteří lidé psali, že teď budou všichni „řešit“ Vrbětice, a ne Babiše nebo covid. Ta zvláštní představa, že veřejná debata může obsáhnout vždy jenom jednu kauzu, po jejímž startu všichni navíc zapomenou, že předtím, než se začalo dít tohle, se dělo něco jiného. Jsem poslední, kdo by popíral, že současné publikum a veřejná debata trpí sníženou schopností udržet pozornost – takhle strašné to ale (ještě) není. Skutečně. Navíc pár dnů po propuknutí skandálu kolem Dominika Feriho je možné si projít zdejší média, zjistit, že je kauza nijak „nezalehla“, jenom v určité výseči sociálních sítí se bývalý poslanec „řeší“, přesněji řečeno: lidé se o něm vypovídají, aniž by to mělo na cokoli reálný vliv. A k tomu „cui bono?“. Dobrá otázka, akorát odpovědí na ni nic nekončí, nanejvýš jí může cosi začít. Člověk si ji položí, dojde třeba k tomu, že věc X prospěla pánovi Y. To ovšem vůbec neznamená, že pan Y způsobil věc X, opravňuje to ale zájem, snahu najít odpověď na otázku „Způsobil pan Y věc X?“. Až když je ta odpověď nalezena a třeba i nějak prokázána, může se kauzalita mezi zájmy pana Y a věcí X brát za jakžtakž prokázanou, nebo aspoň opravňující podezření. Středoškolská matematika na mně, bohužel, nezanechala výraznější stopy.

Z elementární logiky si ale přesto pamatuju, že jakkoli z příčiny vyplývá následek, opačně to neplatí, z následku příčina nevyplývá. Když hodím vajíčko z rozhledny, rozbije se. Pokud ale vidím rozbité vajíčko, nemůžu si být jistý, že ho někdo hodil z rozhledny. Mohlo třeba někomu spadnout z lanovky, jako se to kdysi stalo mně. V pražské zoologické zahradě. Celý pytlík vajíček mi během jízdy vypadl z tašky. A sjel dolů k nástupišti takovou tou drahou, která je v záchranné síti pod lanovkou pro případ, že by někomu z tašky vypadla vajíčka. Takže mi je ochotná obsluha mohla poslat na sedačce nahoru. A byla to jedna z těch nejrozbitějších vajíček mého života. Vajíčka tak rozbitá, jak jen po pádu z lanovky mohou být.