Český film zhusta prezentuje pohádky s přistřiženými křídly

Pyšná princezna: napravená feudálka

Český film zhusta prezentuje pohádky s přistřiženými křídly
Pyšná princezna: napravená feudálka

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Česká filmová či televizní pohádka pro mnoho lidí představuje součást koloritu Vánoc. Navážet se do ní, rýpat se v ní navíc ve sváteční době může působit jako projev „kazisvětství“, snahy nedopřát lidem radost nebo nad nimi aspoň ohrnovat nos proto, že si dovolili ji mít. Inu, co se dá dělat... Obliba českých filmových pohádek, především těch starších, ani nemusí souviset s jejich kvalitami, se zdejší pohádkařskou tradicí, o které se často mluvívalo – spíš může mít jednoduchý, osobní základ. Člověk se na něco často díval jako dítě a opětovné vidění téhož v letech pozdějších mu evokuje čas dětství, lidi, kteří k té době jeho života patřili, a dnes už třeba nežijí. Dívat se jako dospělý na pohádku známou z dětství ve společnosti vlastních potomků pak navozuje dojem kontinuity života, nějakého „společného základu“, který se předává z generace na generaci. Dnešní rodič nemá moc příležitostí sledovat, jak jeho dítě vstřebává cosi, co v jeho věku poznával i on. Jistě to v něm vyvolá emoce a sentimenty, které nemusejí nijak souviset s kvalitami a myšlenkami sledovaného díla. Nic to ale nemění na tom, že ty nejohranější a nejokoukanější české pohádkové kousky, klasiky padesátých let Pyšná princezna, Princezna se zlatou hvězdou na čele nebo Císařův pekař a pekařův císař ani žádné pohádky nejsou, vlastně by se daly označit za antipohádky. Třeba ta Pyšná princezna.

O filmu Bořivoje Zemana se občas píše jako o komunistické propagandě – právem, jakkoli v době uvedení v roce 1952 mohl v nabídce tuzemské socialistické kinematografie působit osvěživě, právě díky těm atributům pohádkovosti, řemeslným kvalitám a taky ambicím být zábavou. Na tom pohádkovém základě je ale vystavěn příběh s velmi zřetelným ideologickým vyzněním. Jsou dvě království. Jedno z nich, v němž panuje král Miroslav (už to jméno evokující zálibu bolševického režimu v řečech o míru), je království jenom podle jména. Spíš připomíná idylu z propagandistického plakátu – šťastnou zemi dobře spravovanou moudrým generálním tajemníkem, dělný lid si v něm šťastně žije, vědomý si významu práce vykonávané radostně a s povznášejícím vědomím sounáležitosti s kolektivem pracujících. Samozřejmě k tomu patří i odhodlání nejenom překonávat překážky, ale také vypořádat se s případnými škůdci. Je to země, kde se nejenom zpívat může, ale zpívá se tam hodně, převládající žánr je rozjuchaná budovatelská píseň. Soudnému člověku by v tom prostředí stačilo jen několik málo hodin k zešílení či prasknutí lebky. Za hranicí Půlnočního království panují jiné poměry, tam se zpívat nesmí a lid je tam vykořisťován a odírán klikou odrodilců, jež zastírá pravý stav věcí před dobromyslným a také poněkud jednodušším panovníkem. Král Miroslav se uchází o ruku jeho dcery Krasomily, zpovykané feudálky, a je odmítnut. Nevzdá se ale, vetře se do její blízkosti inkognito, vydávaje se za prostého pracujícího, zahradníka. Rozmazlenou princeznu okouzlí a přivede ji k úctě k pracujícímu lidu a výsledkům jeho úsilí, zbaví ji pýchy a probudí v ní schopnost prožívat skutečnou radost, taky vypěstuje zpívající květinu. Nevěstu, která prošla úspěšnou převýchovou, si odvede domů, je to trochu dobrodružné, ale nakonec se zadaří, taky díky tomu, že nastávající tchán prohlédne a sezná, že byl manipulován zištnými lotry. Dvě znepřátelená království budou spojena, dost možná, že míra kolektivně sdíleného štěstí v říši krále Miroslava se ještě zvětší, to už snad ani nebude k přežití.

Pyšná princezna (režie Bořivoj Zeman, 1952): Alena Vránová a Vladimír Ráž. - Foto: Profimedia.cz

No a co, vždyť je to jenom pohádka, dá se říct na takovouhle interpretaci. A jistě, kdo dnes vidí Pyšnou princeznu poprvé, nemusí její ideologický rozměr nijak silně vnímat, nežije v časech, kdy ten film vznikl, nezná jazyk a obsese tehdejšího režimu, v Zemanově pohádce vidí třeba starosvětskou a milou rodinnou podívanou, snad s několika bizarními rysy. Možná trvalejším dědictvím tuzemské pohádkové klasiky než ideologická poplatnost době vzniku je ta jejich zmíněná nepohádkovost. Jde o příběhy, v nichž jsou nashromážděny atributy pohádek – všechny ty princezny, králové, čerti, ale základ skutečné pohádky jim často chybí (jistě, najdou se výjimky). Klasická pohádka přece není jenom idylické vyprávění pro chvíle pohodičky, bezpečný příběh, v němž vlastně o mnoho nejde, odehrávající se ve světě bezpečné fantazie, která nikoho nemůže zneklidnit. Ty skutečné pohádky, příběhy bez autorů předávané po generace, vyjadřovaly něco jiného než jenom pohodičku případně spojenou s morálním ponaučením. Jsou napojeny na slovně jen stěží vyjádřitelná hnutí lidského vědomí a nevědomí, často mají velice daleko k bezproblémové idyle, jsou plné zneklidňujících momentů – příběhy pro děti, které ale na ty děti kladou nějaké nároky, mohou jim dát pěkně zabrat. Zdejší filmová pohádková škola místo toho zhusta prezentuje pohádky s přistřiženými křídly, jaksi „bezpečné“ a navzdory přítomnosti nadpřirozených bytostí taky odkouzlené, to nadpřirozené nebo člověka přesahující je v nich často jen pro legraci. Veselé historky ze světa, kde o moc nejde, vyprávěné chytrákem, který už dávno přišel na to, že v životě to je taky tak. Pokud se otiskly do společenského vědomí, tak ne nějakým poselstvím (v případě třeba Pyšné princezny navíc dost sporným), ale spíš jeho absencí, nepřítomností nějakého spodního proudu, neschopností nebo nezájmem dotknout se čehosi hlubinného a univerzálního. Jsou jenom „pro radost“, která ale může být taky dost mělká a vposledku vlastně neradostná.

25. prosince 2018