Končí éra prezidenta Erdoğana?

Turecká měnová houpačka

Končí éra prezidenta Erdoğana?
Turecká měnová houpačka

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Ze začátku století bylo Turecko rychle se rozvíjejícím státem, který aspiroval na členství v nejvyšších politických a hospodářských kruzích světa. Po dvou desetiletích vlády Recepa Tayyipa Erdoğana je vše ohroženo. Dokáže se země ještě vzpamatovat z jeho vládnutí, i kdyby se jej v příštích volbách úspěšně zbavila?

Italskou liru si ještě pamětníci vybavují coby jednu z inflačních měn. V devadesátých letech byla její hodnota natolik nízko, že se vydávaly (a běžně používaly) i stotisícové bankovky. Byl na nich vyobrazen malíř Caravaggio, důkaz toho, že dřívější bohatství národa ještě není zárukou poctivého hospodaření v pozdějších generacích. Caravaggiovi současníci, renesanční bankéři z Janova, by nad finančními poměry moderního italského státu nejspíš jen kroutili hlavou, zvlášť vzhledem k tomu, jak dlouhý mír už dnes v okolí Itálie panuje. Za jejich časů obvykle státní kasu zruinovala nějaká ta válka.

Italskou liru dávno pohltila eurozóna, i když se nedá říci, že tím by finanční problémy Říma skončily. Kromě ní ale existuje i lira turecká, která je na tom momentálně ještě hůř než její zaniklá italská kolegyně. Od roku 2010 ztratila vůči dolaru víc než 80 % své hodnoty; momentálně koupíte za dolar zhruba dvanáct tureckých lir, kdežto tehdy to byla asi jedna lira padesát. V praxi je ovšem lidí, kteří by v danou chvíli vyměňovali dolar za turecké liry, velice málo. V posledních dnech se kurz turecké měny vydal strmou cestou dolů a kurzovní graf připomíná kutálení utrženého balvanu po horské stráni. Jenom během listopadu 2021 ztratila turecká měna třetinu své hodnoty!

Investoři propadají panice, kdežto prezident Erdoğan přísahá na „vítězství v ekonomické válce“, kterou srovnává s Atatürkovou válkou za nezávislost turecké republiky. Zatímco jiné centrální banky zvyšují úrokové sazby, ta turecká ji – na nátlak Erdoğana – snížila o čtyři procentní body. Prezident totiž dlouhodobě vyznává značně nemainstreamovou teorii, podle které právě vysoké, nikoli nízké úrokové sazby podporují inflaci. Je otázka, zda nejde spíš o vliv náboženského dogmatu než o pokus o alternativní ekonomickou vědu. Erdoğan je věřící muslim, navíc ten typ muslima, který rád kombinuje náboženství s politikou a založil na této kombinaci své dřívější volební úspěchy. A v islámu se vybírání úroků považuje za zakázané, haram.

Za své rozhodnutí snížit úroky také Erdoğan sklidil na Twitteru pochvalu od velkého ománského muftího Ahmeda Chalílího, který jej vyzdvihl za „snahu o očištění ekonomiky od zvrhlosti vysokých úroků, za které Alláh proklíná věřitele i dlužníka“ – a vyzval ostatní muslimské státy, aby učinily totéž. Zatím ale není patrné, že by turecké ekonomice, sužované už teď oficiálně dvacetiprocentní inflací (neoficiální zdroje ji odhadují spíš na třicet procent), spěchaly na pomoc nadpřirozené síly. Naopak, situace se zhoršuje; Turecko je značně industrializovaný stát, ale místní firmy mají často dluhy denominované v tvrdých měnách a průmyslová výroba potřebuje ke svému běhu suroviny dovážené z ciziny, opět buď za dolary, nebo za eura. A také ropu, hodně ropy, protože Turecko vlastní zásoby ropy nemá.

Dvacátá největší ekonomika světa a důležitý dodavatel zboží pro evropský trh je tak v ohrožení. Malá, ale ilustrativní zpráva: kalifornský gigant Apple dočasně přestal na svém tureckém e-shopu prodávat telefony i notebooky. Při současném propadu hodnoty liry je totiž prakticky nemožné určit správnou prodejní cenu, na kterou by se dalo spoléhat aspoň pár dní.

Jednou z mála věcí, kterou Turci mohou v takové situaci dělat, je dolarizace. A tak 57 % všech vkladů v tureckých bankách je nyní v dolarech, tedy výrazný růst proti srpnu, kdy to bylo „jen“ 50,4 %. Samozřejmě, s touto pomyslnou zbraní umějí zacházet spíše vzdělanější a bohatší lidé. To znamená, že největší obětí propadu měny je chudší vrstva, paradoxně právě ta, mezi níž má současný prezident stále ještě spoustu zarputilých příznivců.

Otázka je, jestli jich má dost.

Turecko neprožívá prudkou devalvaci měny poprvé. Jedna taková éra špatného hospodaření a korupce přivedla před dvaceti lety k moci právě Erdoğana a v prvních letech jeho vlády se ekonomické poměry výrazně zlepšily. Zodpovědnost za současný pád liry ovšem také nese Erdoğan; v jiných státech bývá centrální banka na výkonné moci nezávislá, ale turecký prezident má pravomoc její vedení vyměnit – a také to udělal, hned třikrát za poslední dva roky. Současný šéf centrální banky Şahap Kavcıoğlu je příznivcem Erdoğanovy hospodářské politiky. Zatím se nezdá pravděpodobné, že by se v krizové situaci rozhodl jednat na vlastní pěst a proti instrukcím prezidenta. I kdyby ano, patrně by to znamenalo jen to, že by byl nahrazen někým jiným.

Erdoğan za svého dlouhého vládnutí přepsal ústavu, čímž udělal z Turecka prezidentský stát, povrchně inspirovaný Francií, ale s ještě větší centralizací moci v rukou hlavy státu. Tehdy měl ještě mezi obyvatelstvem dostatečně velkou autoritu k tomu, aby nová ústava (těsně) prošla referendem. Tvrdé jádro voličů jej stále neopustilo, ale průzkumy veřejného mínění ukazují, že v současné době by musel počítat s volební porážkou. Ani ve spojení s nacionalistickou stranou MHP by nadpoloviční většiny v parlamentu nedosáhl. Celostátní volby jsou naplánovány na rok 2023.

Erdoğan vykonává svoji moc autoritářským stylem a v některých směrech hraje jeho režim „světovou extraligu“ – například v počtu uvězněných novinářů na milion obyvatel. Zatím se mu ale nepodařilo opanovat volební systém. Při městských volbách v roce 2019 ztratil i přes veškerou snahu kontrolu nad Istanbulem, kde přitom jeho politická kariéra začala, a také nad řadou dalších velkých měst (Ankara, Antalya, Adana). Nový istanbulský primátor Ekrem İmamoğlu zatím neoznámil úmysl kandidovat proti Erdoğanovi na prezidenta, ale v největším tureckém městě je populární. Opoziční strany by jej patrně podpořily jako jednotného kandidáta, který má největší šanci na vítězství.

Byl by v případě volební porážky Erdoğan ochoten vyklidit masivní palác o tisíci místnostech, který si nechal postavit? (Náklady na stavbu komplexu byly v přepočtu zhruba třicet miliard českých korun.) Nebo by sáhl po mimořádných opatřeních, jak opozici zabránit v cestě k moci? Mezi některými Turky dodnes panuje podezření, že neúspěšný vojenský puč v červenci 2016 byla ve skutečnosti šaráda, zosnovaná samotným Erdoğanem proto, aby mohl ještě pevněji uchopit moc; v zemi, která dala světu pojem „hluboký stát“, není žádná konspirační teorie příliš divoká, aby nemohla být pravdivá. Nedá se vyloučit ani nějaké to zatýkání na poslední chvíli.

Pokud turecká opozice přece jen zvítězí a dokáže své vítězství transformovat ve skutečné převzetí moci, dostane do ruky značně poškozený stát. Přitom není nikterak patrné, jestli disponuje dostatečným počtem politických talentů k tomu, aby dokázala situaci podstatně zlepšit. İmamoğlu zatím řídí Istanbul celkem zdatně, ale republikánská strana CHP je plná „starých struktur“, které se na další možnost dostat se ke státním penězovodům jenom těší. Zažitá kultura nepotismu a korupce se nedá vymazat jen tím, že si kandidáti pořídili účty na sociálních sítích.

Součástí tureckých problémů je i početná množina imigrantů, nejčastěji Syřanů, ale i mnoha dalších národností, z nichž část v Turecku uvázla při vysněné cestě do Evropy. Ačkoli jsou to vesměs také muslimové a teoreticky by mezi nimi a Turky mělo panovat bratrství dané vírou, prakticky vedla jejich přítomnost k chronickým konfliktům, zvlášť v pobřežních městech, která jsou značně kulturně poevropštěná a kde jsou rozpory mezi arabskými či afghánskými přistěhovalci a místními starousedlíky skoro stejně palčivé jako v Evropě. Opozice slibuje, že v případě svého vítězství bude tvrdá a bude nezvané hosty deportovat zpátky do jejich domovů.

Erdoğan sám tyto muslimské imigranty spíš chrání a některým i poskytl turecké občanství, ale ani jeho trpělivost není neomezená, což se před několika týdny projevilo značně bizarním incidentem.

Na tureckých sociálních sítích se virálně rozšířilo video hádajících se Turků a Syřanů. Jeden Turek byl zachycen, jak křičí na mladou Syřanku, že běžně vídá na tržnici Syřany kupovat si banány po kilech, kdežto on sám už si je nemůže dovolit. (Cena banánů, stejně jako dalšího dováženého zboží, roste úměrně propadům hodnoty turecké liry.) Několik Syřanů pak následně natočilo videoklipy, jak demonstrativně pojídají banány. Za jiných okolností by možná celá věc zůstala na sociálních sítích, ale tureckou veřejnost to podráždilo natolik, že sedm autorů „banánových“ videí bylo pozatýkáno a patrně budou deportováni zpátky do Sýrie.

Pokud zůstane atmosféra takto vyhrocená a hodnota liry se bude hroutit dál, bude případné předávání moci po dalších volbách těžkou zkouškou samotné funkčnosti turecké demokracie. Republika bez banánů je svým způsobem ještě nestabilnější než republiky banánové. Její občané si totiž až příliš dobře pamatují lepší životní úroveň, o kterou přišli.