Hnutí ANO Andreje Babiše poskytlo exkluzivitu v jednáních o vládě sociálním demokratům. Konečně tedy, ani ne tři týdny do sjezdu ČSSD, který by měl nastávající vládu posvětit, vývoj i své viditelné části směřuje k tomu, co byla preferovaná varianta posledního čtvrt roku a jediná reálná posledních několika týdnů. Součástí řešení s ČSSD bude pak tichá podpora ze strany komunistů.

Poslanecký klub ANO čítá 78 jedinců, podle předsedy klubu Jaroslava Faltýnka vznesli vůči této variantě nějaké námitky jen tři z nich. To je šest procent frakce. Bylo by bývalo možné utvořit parlamentní většinu i bez komunistů, pro ten případ se nabídli lidovci a STAN, to by ale musel předseda Babiš poodstoupit a nominovat za sebe do vlády někoho jiného.

Andrej Babiš ale se svým obsesivním mikro- i makromanagementem a nedůvěrou vůči zbytku světa, mezi lidmi, kteří s ním měli co do činění, pověstnou, jednoduše nemůže vládnout tak, že by moc na někoho delegoval. Jeho přirozeností je vládnout sám. I pro přehlednost vývoje v České republice je to mnohem lepší než nějaké zastírací řešení s panákem-zaměstnancem typu Richarda Brabce. Byla by to pořád Babišova vláda ve stupni, v jakém žádná česká vláda neexistovala, samozřejmě včetně vlád Václava Klause. 

Ústřední problém české demokracie není dnes ani Miloš Zeman, ani Tomio Okamura, ani poslanec Zdeněk Ondráček, ale Andrej Babiš. Obavy, co vzejde z toho, že se už v parlamentu a brzy i jinde spojuje s extremisty, jsou druhořadé. Jako kdyby ochota mluvit s Okamurou na něm byla to nejhorší. Ne, nejhorší je, když velkopodnikatel – příjemce dotací – mediální magnát pojme a pak uskutečňuje premiérskou ambici. Kdo mu dělá kingmakera, bude pro kvalitu takové vlády podružné.

Téměř půl roku od voleb je načase dívat se na věc z delší perspektivy. Je například důležité, které části politické scény po pravděpodobném kolapsu babišismu (doufejme, že nejpozději za čtyři roky) vyjdou z této éry nekontaminované. 

O záchranu nějakého mravního štítu ČSSD se dnes reálně nehraje. Strana Lidového domu je v hluboké krizi, poté, co Babiše před čtyřmi lety instalovala na ministerstvo financí, a legitimizovala tak přímou oligarchii v české demokracii, nemůže ztratit duši, bojí se o fyzickou existenci. 

Lidovci se vlády, která ministra Babiše dopustila, sice účastnili také, nicméně neměli premiéra, a nenesou tedy hlavní zodpovědnost. Skrze ministra zemědělství Mariana Jurečku předvedli, že proti ekonomickému posilování Babiše s pomocí státu (usnadnění dotací pro agrokolosy na úkor sedláků) v zásadě nic nemají. Pobyt v opozici naléhavě potřebují. Piráti s ANO principiálně jít nechtějí, ale taky se vyvíjejí ve stranu jakési permanentní opozice, čímž by se pro úvahy o příští vládě stejně diskvalifikovali.

Nejhorší pro vyhlídky české demokracie by tedy dnes bylo, kdyby s ANO místo socdem a komunistů šla vládnout ODS, jak se očekávalo před volbami a ještě i bezprostředně po nich. Petr Fiala naštěstí dodržel slib (který ke smůle své strany podával před volbami nepřesvědčivým způsobem, ale to je jiná kapitola). Občanští demokraté mají i svým nevýrazným špičkám navzdory kupodivu pořád šanci stát se před příštími volbami hlavním vyzývatelem oligarchické politiky.

Málo se ví, a tedy doceňuje, že za Sobotkovy vlády občanští demokraté čelili pokusu nepřátelsky koupit jejich dluhy a došli k přesvědčení, že ten pokus vzešel od Babiše. S člověkem, o němž jste ochotni myslet si to nejhorší, nemůžete jít do vlády a zachovat si minimální sebeúctu. Bude dobře, aby strana, která stála u zrodu našeho moderního státu, nějakou sebeúctou disponovala.

Pohled na dějiny České republiky napovídá, že Češi volí zhruba v osmiletých cyklech, pak se jim lídři a jejich strany přejídají. Tak zprvu dominoval Václav Klaus, pak dvoje volby vyhrála sociální demokracie, potom to Češi zase dvakrát zkoušeli s poklausovskou pravicí.

Pokud se tato zákonitost vztahuje i na Babiše, tento zdánlivý superman už své penzum výher spotřeboval a právě je v zenitu, odkud půjde dolů. Než tam dospěje, je potřeba pokud možno chránit právní stát a instituce, vést s babišismem zadržovací boj. Přítomnost komunistické strany, která směřuje k tomu, aby své sté narozeniny za tři roky slavila jako tichý koaliční partner multimiliardáře a vykořisťovatele pracujících (v Agrofertu jsou mzdy hluboce pod republikovým průměrem), je tu vítaným katalyzátorem.