Proč se v roce 1980 vězeň na Borech rozplakal

Co bychom byli bez Libuše?

Proč se v roce 1980 vězeň na Borech rozplakal
Co bychom byli bez Libuše?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Bylo 9. května 1980 a socialistické Československo slavilo ritualizovaným způsobem třicáté páté výročí osvobození Sovětskou armádou. Václav Havel byl už rok zavřený na Borech. Večer se mohl spolu s jinými vězni dívat na televizi, byl státní svátek. Ve 20.20 začínala na prvním programu Libuše, „televizní inscenace slavnostní opery“, jak je i napsáno v televizním programu v Rudém právu. Z toho je patrné, že nešlo o přenos z Národního divadla, nýbrž se dával televizní film z roku 1974 s Milenou Dvorskou v hlavní roli: part zpívala Gabriela Beňačková, komplikovanou Krasavu, postavu, o níž jediné se dá říct, že má v opeře nějakou roli, hrála Kateřina Macháčková, pamatuji si, že obě herečky vypadaly velmi mytologicky a přitažlivě. Režijní pojetí bylo veskrze prkenné a patetické, úhlední Praslované se pohybovali v ateliérových palisádách a obřadně zaujímali myslbekovské pozice. Oživením byly dotáčky z plenéru, především Přemyslova orba se skutečnými voly a příjezd poselstva do Stadic v čele se cválajícím Libušiným běloušem. V závěrečné Libušině apoteóze se v dýmu objevují věštěné osoby české historie, zvláště působivě byli pojati husité a do sborového zpěvu „Český národ neskoná, on pekla hrůzy slavně překoná!“ se prolne záběr na Prahu s tanky Rudé armády a úplně na závěr, snad se nepletu, panoráma se sídlištěm. Bylo to jasné: naplněním Libušina proroctví měla být normalizovaná totalitní společnost udržující se v chodu umírněným konzumerismem a vyprázdněnými rituály. Mezi ně patřilo uvádění Smetanovy Libuše, díla sice jaksi nemarxistického, ale posvěceného ultrakonzervativní láskou Zdeňka Nejedlého, patřící tedy do kánonu oficiální kultury. Koho tohle ještě mohlo dojmout?

Tak třeba Václava Havla v tom vězení… V Dopisech Olze se o zážitku s Libuší zmiňuje dvakrát, nejprve týden po zhlédnutí (8. 5. 1980) víceméně věcně a trochu komplikovaně: „O Libuši se nedá říct, že je prolhaná – je to prostě pohádka –, a tak je pochopitelné, že mne tím víc povznesla, když jsem ji tu 9. května zhlédl. Člověk si chtě nechtě musel – na způsob závěrečné Libušiny vize – promítat rozmanité historické kontexty, v nichž zaznívala (a nejvíc obvykle zaznívá a dojímá tehdy, kdy je národ nejdál od téhle své mytologické sebeprojekce) – a to všechno ještě v docela speciálním kontextu, v němž je umožněno ji vidět.“ Ta závěrečná formulace vězení jako „speciálního kontextu“ je kouzelně havlovská. Za dva roky se vyjádří v dopise příměji: přizná, že při Libuši (a ještě při Prodané nevěstě) plakal. Bylo to, jak ujišťuje, po celou dobu vězení jen v tomhle případě, a pak když ho v únoru 1982 strašně bolely zuby a byl celkově v těžké depresi. 

Libuše v režii Jana Buriana, na scéně Daniela Dvořáka a v kostýmech Kateřiny Štefkové. - Foto: ND

Když ne korunovační, tak otevírací

Ve „speciálním kontextu“ 100. výročí vzniku republiky, již ovšem Libuše ještě v roce 1881, v roce svého prvního uvedení, věštit nemohla, uvedlo Národní divadlo Libuši v ředitelské režii Jana Buriana. Premiéra byla v půlce září, první repríza na svatého Václava (té byl autor článku přítomen) a slavnostní uvedení, které jako „slavnostní“ zamýšlel od samého začátku Smetana, se chystá na předvečer svátku, 27. října. Dárkovému balení odpovídá i pojetí: je klasické až klasicizující, vyvedené ve vzorové podobě, bez (zbytečných) výbojů a divokých interpretací, byť by se třeba módně nabízela interpretace feministická, té nyní odolat je skoro statečným činem. Výtvarně je laděna do zlatavé barvy, což má jistě evokovat ono jubileum a pak také „zlatý věk“ mytologický, jehož třpytem je operní děj neděj zalit. Významné sborové scény jsou orámovány velký pozlaceným rámem, v nichž se odehrávají výjevy znehybnělé do patetických, ale ani jistou nadsázku nepostrádajících obrazů: Smetana sám psal, že mu jde o vytvoření nového operního žánru, „slavného tableau“. Při závěrečném obraze se sice – už asi i vzhledem k jeho současnému obyvateli  – neobjeví „královský hrad pražský v magickém osvětlení“, jak stojí v libretu, nýbrž snese se na pódium slavobrána se „základním kamenem“ Národního divadla s nápisem „Národ sobě“, kolem něhož leši a vladykové, kráčející děvy a junoši s bíločervenými slovanskými praporky v ruce vytvoří finální slavnostní rej. 

Je to odkaz na domovskou adresu Smetanova majstrštyku, tedy na sebe sama, neboť dílo Národní divadlo otevíralo, a to „díky“ požáru dokonce dvakrát. Poprvé 11. června 1881, kdy se nezkolaudované divadlo otevřelo narychlo kvůli návštěvě korunního prince Rudolfa (toho, co se zastřelil v Mayerlingu) a jeho choti, princezny Štěpánky: z toho plyne kuriozita, že druhou hymnou – první byla samozřejmě rakouská, Zachovej nám, Hospodine –, která se před prvním uvedením Libuše a před samým otevřením kapličky hrála, byla hymna belgická, neboť princezna Stephanie byla dcera belgického krále Leopolda II. Podruhé se s ní Národní otevíralo 18. listopadu 1883. 

Je to tedy opera otevírací. Dobře známou skutečností přitom je, že Smetana ji skládal jako operu korunovační, tedy pro korunovaci císaře Františka Josefa I. českým králem. S tímto úmyslem práci už v červnu 1869, poté, co mu Josef Wenzig dodal libreto, započal, takže v září 1870, když se zdálo, že by ke korunovaci mohlo dojít, už i „mediálně“ oznámil, že se blíží ke konci. Jenže naděje, že Češi budou mít svého korunovaného krále, pomalu pohasínaly, již s prací nijak nespěchal a dohotovil ji v říjnu 1874. Na první uvedení pak čekal sedm let, během nichž ztrácel sluch, až ohluchl docela, takže své dílo sice nakonec viděl, ale neslyšel z něj ani tón…   

Libuše v pojetí lidového tvůrce. - Foto: archiv

Problémy s hadačkou

Proč asi Václav Havel měl potřebu bránit Libuši, že není „prolhaná“, ale je to „pohádka“? No, protože Libuše, tedy ten operní příběh, ta story, ta zápletka a vůbec všechno dějové je samozřejmě, ehm, vylhané – a nesmysl. A když ne nesmysl, tak vymyšlenost a svým způsobem fraška. Jistě, každý ví, že Libuše byla kněžna, co věštila na Vyšehradě, a když se jí lid, tedy muži, začal bouřit, povolala Přemysla, který nastolil patriarchát a feudalismus, a že to asi bylo nějak jinak, i když nikdo neví jak, kdysi to snad četl v Jiráskových Starých pověstech českých, které jsou se Smetanovou Libuší jaksi příbuzensky spojeny. Jsou spolu s Májem, Kyticí Babičkou těmi nejtrvalejšími duchovními odkazy českého 19. století. Ne že bychom je tak dobře znali, ale jaksi tady jsou a nelze se jich jen tak zbavit. Naštěstí, dodávám.

Babičce by asi nikdo neřekl, že je „prolhaná“, i když mnohé bylo jinak. Jenže s Libuší je to složitější. Jisté je, že je tu kdesi mytologický námět, jehož jádrem je cosi neurčitého, co je poprvé zmíněno v latinsky psané Kristiánově legendě (konec 10. století), kde se zatím vyskytuje jen „hadačka“, na kterou se nerozumný lid obrátil, když vypukl mor, a ona mu poradila založit Prahu. Ona hadačka dostane jméno Libussa v Kosmově kronice (Chronica Boemorum), v níž vzdělaný a nápaditý autor (zemřel 1125) rozvede jádro zřejmě opravdu existujícího mýtu do fabulované historky, kterou zasadí do kontextu anticko-křesťanské učenosti. Udělá z mýtu (?) literární příběh a trochu žertovné povídání, vymyslí si Kazi a Tetu a asi i otce Kroka a celé to zasadí do dynastické legendy, která odpovídá potřebám přemyslovského rodu, který se za Kosmova života skrze Vratislava II. poprvé dostává ke královské hodnosti. 

Pak vede linie k Dalimilově kronice, k Přibíku Pulkavovi a zvláště k Hájkově Kronice české: každý autor si cosi přimyslí, nejvíce zdatný fabulátor a mystifikátor Václav Hájek z Libočan. Tyto všechny prameny a zdroje však nejsou pro Smetanovu Libuši tak podstatné jako jeden, který žádný ze zmíněných autorů nemohl znát, i když se hlásil do doby daleko před nimi, někam na přelom 9. a 10. století: tzv. Rukopis zelenohorský. V něm se teprve zrodila postava Libuše a celého jejího vyšehradského milieu tak, jak to české národní společenství chtělo a potřebovalo. Tedy ve své vznešenosti, jednoduchosti, sošnosti, malebnosti. V Rukopisu není ani stopa po nějaké frivolnosti, po Kosmově ironii nebo po nějakých podivných detailech, jako třeba to známé Kosmovo líčení, jak Libuše soudí „rozvalená na vysoko nastlaných vyšívaných poduškách a o loket se opírajíc jako při porodu“. Ne, zde předstupuje před sněm „v belostvuci rize“, přičemž vystoupí na cosi podobného trůnu: „stupi na stol oten v slavně sneme“ a tak dále. Je tedy prezentována přesně tak, jak si Češi přejí, aby jejich dávný zakladatel – je zvláštní, že je to žena, ale proč ne, jsme lyrický národ – vystupoval: tedy jako hrdá vládkyně svébytného kmene, pomalu už národa, který si je vědom své odlišnosti od jiného národa, tedy od Němců. Konflikt s nimi je zabudován do jádra prostého, ale zásadního děje: „nechvalno nám v Němcích hledat právo, u nás právo po zákonu svatu“, tak končí krátká epická báseň, kterou celé české 19. století znalo a uctívalo jako Libušin soud – a stalo se základem německy napsaného libreta česky cítícího etnického Němce Josefa Wenziga. 

Libušin soud bylo falzum, ale bylo to přesně to, co české národní obrození potřebovalo. Tedy nějaký umělecky hodnotný důkaz starobylosti, dávné kulturnosti a zároveň ideologické výjimečnosti Čechů, konkrétně jejich demokratičnosti, rozvážnosti a sklonu řešit konflikty mírně. Už Kosmas sice přináší do látky téma sporu „mezi dvěma obyvateli o mez sousedních polí“. Ale u něho je to spíš banalita, byť vede ke známému rozhořčení nad tím, že mužům vládne žena, tedy tvor, který, jak známo, má „dlouhé vlasy, ale krátký rozum“: to je prosím v Kosmovi. Autoři Rukopisu žádné anekdoty a historky netrousili, pro ně je věc sporu dvou aktérů, jež znají již jménem: Chrudoše a Šťáhlava (setkáme se s nimi ve Smetanovi), zásadní a dějinotvorný. Jde vlastně o spor v mytologickém kontextu: sama Vltava stříbropěnná se nad ním rmoutí, mraky se chmuří, bouře se blíží, „družná vlašťovice“ přiletěla od Otavy zvěstovat na Vyšehrad, co hrozného se stalo… Zdá se, že země je smrtelně ohrožena, že vše se může zhroutit v základech, dva čeští rekové, Chrudoš a Šťáhlav, se pohádali… Ach, Vyšehrade hrdý a slavný, co s tím uděláš?!

Vyšehrad, místo spojované v českých mýtech s kněžnou Libuší. - Foto: Profimedia.cz

Monumentální jednoduchost, jak to nazval Vladimír Macura v eseji Sen o Libuši, je to, po čem nová česká tradice dychtila – a co německý školní inspektor Wenzig, tak vášnivě nakloněný české věci, vystihl, přičemž se nesmí zapomenout na podíl překladatele, Ervína Špindlera, který text přetlumočil do češtiny, mimochodem jazyka, se kterým měl Smetana celý život trochu problém a psát se jím bez chyb nikdy nenaučil. Tato vznešená prostota, kterou máme dosud s Libuší a celým vyšehradským kruhem, ať chceme, či ne, spojenu, stála v zajímavém protikladu vůči již dost bohatě zpracované látce německé i italské, jejíž autory lákalo právě to, co Čechy spíš odpuzovalo: totiž to čarodějnické, magické, bizarní, rytířské a romantické. „Naše“ Libuše je proti různým těm romaneskním pojetím (J. G. Herder, Clemens Brentano, Franz Grillparzer aj.) dokonalá a prostá. Je sice nadána věšteckým duchem, ale není to žádný ezoterismus, nikdy ji nespatříme v transu nebo v limbu, vztah k Přemyslovi je cudný a hezky slušně vysvětlitelný (byli to spolužáci a chodili spolu do školy v Budči…) a hlavně, její program ideový je v nejlepším slova smyslu politický idealismus, který věří, že národ je na dobré cestě, že sice teď trochu tápe, což bude tím přechodem z matriarchátu na patriarchát, ale v jádru je dobrý a nadějný, protože umí konflikty řešit mírně, jak jsme právě viděli. Vždyť i ten vznětlivý Chrudoš se nakonec podvolil, když mu domluvil Přemysl, na kterého si už nikdo nebude vyskakovat. A když se to tak vezme, tak i ten konflikt byl do určité míry nedorozuměním, neboť kdo ho vlastně zavinil? No jistě: cherchez la femme, nerozumná koketa Krasava, která vzbudila Chrudošovu žárlivost, když z trucu to zkusila na jeho bratra Šťáhlava. Když se vše vysvětlí, mohou si sokové, stejně jako nově nastolená dynastie, podat ruce a pokračovat v budování „zlatého věku“, jenž ovšem brzy podle všeho pomine, ale Libušina věštba, ke které vzápětí dojde, dává naději, že národ jen tak z povrchu zemského nezmizí.

Ale takhle samozřejmě člověk operu, to nejsložitější dramatické dílo, v němž se spojuje hudba, divadlo, výtvarné umění a literatura, nevnímá – a neoceňuje. To na něj působí ve své komplexnosti a souzvuku, který vnímá nejen rozumově, ale především citem. A tam patří, ať se tomu rozum brání, či nikoli, jakési vědomí sounáležitosti s kolektivem lidí, pro které je ta pseudohistorická historie o Libuši něčím víc než báchorkou a sádrovou (či spíše lněnou a dřevěnou) klasikou z 19. století. Třeba je jím také útěchou skrz krásnou hudbu, kterou mělo být vyjádřeno něco, kvůli čemu se vehnaly jednomu vězni na Borech slzy do očí. Že třeba ten národ neskoná a nemusí to být ani pekla hrůzy, co má překonat... Někdy je důležité si to říct.


 

7. října 2018