Karenční doba je obrovská nespravedlnost, která musí skončit, prohlásila poslankyně Kateřina Valachová (ČSSD). Tento výrok je evergreenem sociálně smýšlejících politiků od roku 2009, kdy bylo zavedeno pravidlo, že za první tři dny nemoci nedostává zaměstnanec žádnou náhradu. Teď nastala doba, která volání socialistů více naslouchá, proto údajná nespravedlnost skončí v červenci 2019. Teď tedy ještě zbývá otázka, jestli to je rozumné.

Z pohledu těch, kdo karenční dobu ruší, tato otázka vůbec nemá smysl. Karenční doba byla zavedena v programu úspor, které chtěly škrty v sociálním systému čelit dvousetmiliardovému rozpočtovému schodku. Způsobila však, že lidé najednou přestali být nemocní. Průměrný zaměstnanec do té doby ročně stonal něco před dvacet dnů, ovšem během dvou let to nebylo ani třináct dnů, tedy o o třetinu méně. V tomto smyslu to byl cílený útok na lidské zdraví, protože lidé raději chodili do práce, aby nemuseli čelit třem dnům, kdy nedostávali žádnou náhradu mzdy ani nemocenskou. Přecházeli choroby a jejich zdravotní stav se zhoršil. To snad chtěli rozpočtoví mágové z roku 2009?

Dvakrát víc na nemocenskou

Proti takovému výkladu pochopitelně existují námitky. V letech 1996 až 2008 mělo Česko nejvíc zaměstnanců v pracovní neschopnosti z celé Evropy. Tento primát narušili podle dat Světové zdravotnické organizace jen v letech 2001–2004 Švédi, kteří ovšem poté provedli reformy a náklady na pracovní neschopnost zaměstnanců snížili. Ani po oné nelidské reformě z roku 2009 Češi nehlásili podprůměrnou nemocnost. Nakonec nejnemocnější národ po roce 2012 jsou Němci, jejichž zaměstnanci ročně prostonají v průměru osmnáct dnů. Protože také zdejší zaměstnanci začali po odeznění krize opět víc marodit a loni překročili šestnáct dnů neschopnosti za jeden rok, nedává velký smysl, když se zrušením karenční doby přístup k nemocenské usnadní. Jedině v tom případě, že opět chceme v nemocnosti dosáhnout evropského primátu.

Vlastně se tak otvírá prostor ulejvákům, na které budou ti pracovití odvádět vyšší částky z daní. V roce 2013 stála nemoc zaměstnanců sociální pokladnu 12 miliard, letos se už dostaneme přes dvacet miliard, napřesrok se k tomu připočte ještě úleva pro zaměstnavatele ve výši tři a půl miliardy, protože také pro ně znamená karenční doba další náklady.

Vliv průmyslu na zdraví obyvatelstva

Není těžké odsoudit nezodpovědnost sociálních demokratů a také populistů ze strany ANO, kteří jsou připraveni zvýšit o další miliardy nároky na ty, kdo platí daně, jen aby získali přízeň obyvatelstva. Přesto je ještě lepší zasadit oba příběhy o nemocenské do širšího kontextu. Obecně platí, že delší dobu pobírají nemocenskou pracovníci z průmyslových národů než ti ze zemědělských států. Němci se hlásí jako nemocní častěji než Italové, Holanďané častěji než Řekové. Proto není divu, že k těm, kdo jsou v pracovní neschopnosti nejvíc, patří obyvatelé Česka, které industrializovalo dokonce své zemědělství a kde se i obchody postupně mění na výrobní haly svého druhu.

Průmysl organizuje pracovní sílu a spolu s ní celou společnost, není však snadné vydržet tvrdé nároky na disciplínu, která předpokládá, že člověk stráví většinu svého času v továrně nebo v kanceláři a bude přitom usilovně pracovat pro zisk svého podniku. Zaměstnanost českých mužů je největší v Evropě a zdejší ženy se je snaží napodobit, protože jejich zaměstnanost v Evropě nejrychleji roste.

Zaměstnanci na delším provaze

Dalo by se pochopit, že osvícení zaměstnavatelé a představitelé státu chápou, že zaměstnanci také musí někdy vysadit, proto jim dopřejí vedle dovolené také pár dnů nemoci, za kterou se může skrývat odpočinek nebo třeba práce na domácí zahrádce. Přesto není jisté, jestli je nemocenská provozována právě s tímto úmyslem. V tržním hospodářství je třeba zvyšovat výkon, proč tedy pouštět zaměstnance na delším provaze?

Princip nemocenské zaměstnancům jasně říká, že musí stále pracovat ve svém podniku, pouze s tou výjimkou, kdy nevstanou z postele. Tento klasický model zaměstnávání v průmyslové společnosti by mohl vyvolat otevřený odpor, kdyby se občas jeho pravidla nezmírnila. Proto se vyplatí na pár dnů přimhouřit oko nad tím, že se dělník či úředník hodí marod, i když mu právě nic není. Podstatné je přece udržet ho v procesu oněch čtyřicet či pětačtyřicet let aktivního života, pokud možno s pocitem vděčnosti k tomu, kdo mu „dává práci“. Zlepšení dostupnosti nemocenské je zřejmě dokladem, že průmyslový model přestal expandovat, možná se dokonce rozpadá. Velcí průmyslníci ho však chtějí udržet za každou cenu, kterou pochopitelně zaplatí stát.