Jestli je napadení Dominika Feriho jen taková nevinná strkanice, jak k tomu dospěla místní policie, pak se tedy norma chování značně posunula. Možná se dočkáme interpretace, že šlo o nevinnou folklorní hru rozšířenou na Kopaninách „ztluč černocha“, jíž se poslanec Feri dobrovolně zúčastnil. Pokud však není masochista, měl trvat na verzi, že šlo o jasné napadení s rasovým podtextem. A my také. Je to v zájmu nás i rázovitého lidu na východní Moravě. Třeba se mu to bude jednou hodit. 

Fyzické napadení je nepřípustné – a cílené napadení (oni museli vědět, kdo to je) je o to horší. Že tam hrál roli alkohol, je irelevantní, slepí nebyli. A není ani důležité, jestli to bylo na koštu vín, nebo na pochodu sexuálních menšin. Fyzický útok na jiného člověka se musí normálnímu tvorovi hnusit – ať třeba s názory napadeného člověk vášnivě nesouhlasí nebo je považuje za oprávněný předmět polemiky. To je v tu chvíli jedno. Nesmí se to, je to nepřípustné a jakékoli řeči ve stylu: ale víte, on provokoval, on měl blbé řeči, on si o to koledoval, jsou ve chvíli, kdy se objeví první krev, nepřijatelné. Blbci, kteří si je nemohou odpustit, a že jich je na sociálních sítích dost, by měli být veřejně označeni a zesměšňováni. Jak to provést, je jiná otázka.

Žijeme v nervózní době a letošní Velikonoce ve střední Evropě to měly potvrdit. Brutální sucho, ostré slunce na neúprosně modrém nebi bez jediného obláčku, atmosféra snad vhodná do Středomoří, na levantinské pobřeží nebo jako kulisa Camusova Cizince… Na začátku týdne plameny pařížské katedrály – i skeptik se musí držet, aby v nich neviděl něco hodně hrůzostrašného a symbolického, a na Vzkříšení pak zpráva o masových vraždách křesťanů, ovšem kdesi daleko, na smaragdovém Cejlonu, kde sebevražední fanatici zase poněkud zpochybnili představu o možnostech multikulturní společnosti a mírného soužití po boku „náboženství míru“.

Jenomže v globálním světě nic není dost daleko, všechno, co se stane v Paříži nebo na Šrí Lance, se může nějak promítnout do toho, co se děje v Boršicích na Buchlovsku, kde je skutečné násilí zatím jen karikaturou opravdového teroru. Každé násilí je ale vždy od té skutečné katastrofy jen krůček.

Lidské tělo je hrozně křehké a napadnout někoho, vyrazit zub, natrhnout kůži, rozbít hlavu, to je vždycky jen pár centimetrů od opravdové tragédie. Stejně tak je vždy kousek od verbální agrese ke skutečné. S hroznou lehkostí lidé o někom pronesou, že mu rozbijí držku, že si někdo koleduje. Lehce pak řeknou: víte, ale to bylo jen tak řečeno, to nebylo myšleno vážně, i když by zasloužil, jen se na něj podívejte, dát pěstí je málo… Jen málokdo to chce uskutečnit, jen málokdo na to má pravou pěst a švih. Ale pak je ta příležitost, lidé mají třeba napito a jsou ve skupině – a to by už šlo. I ti, kdo zbili Feriho, byli prý dva, prý otec a syn.

Na sociálních sítích se údajní násilníci hlásí k jakési obskurní organizaci Řád národa. Jde o jeden z těch spolků, jejichž členové o sobě mají iluze, že brání národ před invazí barbarů. Ve skutečnosti jsou sami barbaři a jejich kmenové odhodlání má rysy džihádistického zápalu, jen tedy bez těch sebevražednických konsekvencí. Jsou to fanatici, kteří žijí v pocitu, že je na nich, aby ubránili hodnoty, jichž jsou přitom popřením, a kdyby stály na nich, nebylo by co bránit.

Složitost naší doby je v tom, že cosi v nich ten pocit přesto vyvolává, a chtělo by to velkou zaslepenost, tvrdit, že vůbec neexistují. Zatím se člověk obává, že jich bude přibývat – a tím i důvodů postavit se na stranu Dominika Feriho a říct, že když budete používat takové prostředky, je snad lepší, aby vás ti barbaři nahradili. Není mezi vámi příliš rozdíl, snad až na to, že oni opravdu v toho svého Boha věří, v tom jsou aspoň autentičtí.