Maluje velké expresivní abstraktní obrazy a někdy je na přání zákazníků pokrývá plátkovým zlatem. Říká o sobě, že přišla z lesa, ale úplný naturščik to není. Na rukou má kaligrafii a sama ji na kůžích zájemců vytváří. Bude jí tento týden třicet a na třech místech Prahy otevírá výstavu: ve Vnitroblocku v Holešovicích, v hotelu The Emerald na Staroměstském náměstí a galerii pojmenované jménem, z něhož touží udělat značku: Julia Chochola.

Bude vám třicet. To je takový hezký věk, který lze rozdělit na třetiny. Mohli bychom zkusit je popsat? Tak čím jste se zabývala v prvním desetiletí?

To jsem se seznamovala se světem. S malováním. A s koňmi. To jsou dvě základní věci mého života, malování a koně.

Byla jste venkovské dítě?

Ne, spíš městské. Bydlela jsem v Hradci Králové. Takové klidné město. Největší skandál, co pamatuju, tam byl, že někdo objížděl auta klíčem. Do týdne ho chytili a pak se tam zase nic nedělo.

Ideální prostředí pro vývoj umělkyně. Rodiče byli taky klidní?

Možná až moc. Od dvou let mám dva otce, ten druhý byl velmi klidný. Všichni tři jsou architekti, myslím, že velmi dobří. Takže jsem vyrůstala v intelektuální rodině: naši nás s bratrem vedli ke čtení, k zájmu o historii. Přes vlastního otce jsem se zajímala o východní filozofie… 

Takže nejste takový úplný samorost, jak jsem někde četl?

V dětství určitě ne. Ale školy nemám. To se začalo lámat v druhém desetiletí. To už začalo být dramatičtější. Když jsem odešla z domova, ještě mi ani nebylo osmnáct. Prostě jsme si doma nerozuměli. Potřebovala jsem svobodu, malovat, dělat si, co jsem chtěla já, rodičovstvo chtělo něco jiného.

Taková teenagerovská revolta…

Dalo by se to tak chápat, ale situace byla úplně jiná. Měla jsem na to jasný názor, když se to dělo, a měla jsem na to jasný názor ještě několik let poté. Teď, když jsem v klidu a mám se fajn, na to už žádný názor vlastně nemám. Prostě se to stalo.

Utekla jste někam do divočiny?

Jo, do Orlických hor. Studovala jsem na jazykovém gymnáziu, což bylo super, dalo mi to základ pro cizí jazyky, ale už jsem to nedodělala. Měla jsem už koně a psa a musela se začít otáčet, tak jsem si našla práci na koňské farmě. 

Rodiče se vás nesnažili dostat domů?

Neměli šanci, nebyli jsme v kontaktu. Naše vztahy jsou spíš formální. Občas se potkáme na vernisáži.

A jak jste prosím přišla k tomu koni?

Pořídil mi ho tehdejší partner. Od mládí jsem toužila po koni… Já vím, říká se, že je to takový dívčí archetyp: pes, kůň, přítel. Ale u mě to bylo fakt od doby, co si pamatuju. Nebylo to jen, že jsem se chtěla projet, prostě jsem ho toužila mít. Hodně mě k tomu vedl první táta, který, jak jsem říkala, se zajímá o východní filozofii. Takže mě zajímali Mongolové a taky indiáni. Kůň prostě ke mně patřil a vždycky bude patřit.

Máte pořád stejného koně?

Ano, je to starokladrubský vraník, české národní plemeno, úžasné zvíře. Jmenuje se Mancilla neboli Mařenka a je jí sedmnáct.

A s ní jste byla na té farmě? A jak to bylo s vaším malováním? 

Samozřejmě, byla se mnou. S malováním v té době nijak. To jsem absolutně nedávala. U koní se dělalo od sedmi ráno do devíti večer, krátká pauza na oběd. Vážila jsem na konci asi čtyřicet kilo, protože nebyly peníze v podstatě ani na jídlo, nejdřív se platil kůň a granule pro psa, na mě nezbývalo. To nebylo moc ideální.

Jak dlouho jste na té koňské farmě zůstala?

Asi rok. Pak mi bratr dohodil kontakt na jednu vegetariánskou restauraci v Praze, začínala jsem zase úplně od začátku, roznášením talířů, pak se začalo dařit. Rok a půl jsem nakonec vařila, což mě docela bavilo, má to blízko k malbě, ale na tu stále nebyl čas, v kuchyni čtrnáctihodinové, šestnáctihodinové směny.

A kde jste měla koně?

No právě. V Praze to nešlo a já ji chtěla mít ideálně doma. Být v přírodě, konečně mít čas. Dřela jsem a nakonec si pořídila opuštěný statek na Tachovsku.

Pane jo, to je konec světa…

A tam začalo třetí desetiletí mého života. Je fakt, že když místní viděli, že se tam objevila holka s velkým černým koněm, tak dost hleděli a některé to moc nebavilo. Ale já jsem byla uprostřed lesa, totální samota, skvělé! Odvezla jsem tam koně a konečně se začala věnovat malování.

Předpokládám, že u toho byl nějaký slušný chlapec…

Tehdy to byla slečna. Netrvalo to ale dlouho, vztahy jsou sice důležité, ale samota je úplně stejně přínosná. V té se mi začalo dařit malovat, konečně jsem mohla tvořit. Otevřela se přede mnou abstrakce.

Ale musela jste z něčeho žít. 

No jo, došlo mi, že to nebude jen tak. Nechtěla jsem a stále nechci být ten případ umělce, u kterého po smrti někdo najde hromadu obrazů na půdě a pak z toho třeba něco bude. Chtěla jsem si to užít já, teď. Takže jsem se začala učit tetovat, aby bylo na barvy, plátna a zůstala energie malovat. Je to úžasně kreativní práce, takže všechno šlo.

To jste tetovala na Tachovsku?

To ne, jezdila jsem do Plzně a pak do Prahy. Od jednoho tatéra jsem dostala tetovací strojek a začala tetovat sourozence a kamarády.

Když mluvíte o tom malování: znala jste někoho z uměleckého prostředí, nějakou galerii, kurátora, umělce?

Ne, a ani nebylo jak. Nejdřív koně, pak kuchyně, samota v lese.

Mohu se zeptat na tetování? To, co vidím na vašich pažích, jste si udělala sama? Je to přece ve vašem stylu, ne? 

Ne, to ne. Já dělám spíš stylizovanou kaligrafii, říkám tomu prostě šmouhy.

Jak dlouho to trvá, než se taková ruka potetuje?

Různě, moje ruce vznikaly ve vrstvách, jako obraz, takže už je to několikaletý proces. Jinak záleží na velikosti, složitosti motivu, kvalitě tatéra atd.

Bolí to?

Trochu samozřejmě ano, ale není to nijak strašná bolest. Je to spíš nepříjemné, ale když to uchopíte jako rituál, jde si z toho odnést velmi pozitivní zážitek.

Už jste kompletní, co se vašeho potetování týče? Na hlavu byste šla?

To, co jsem měla v plánu, už hotové mám, teď už si jen čas od času udělám radost něčím menším. Potetovaný obličej mě zatím neláká.  

Mimochodem, kolik stojí takový tetovací strojek?

To je samozřejmě různé, od pár tisíc po desetitisíce.

Proč se lidé vlastně tetují? Za mých mladých let byli tetovaní vězni a námořníci. Teď se tetují i mladé matky. Co je k tomu vede?

U někoho to možná může být jen móda nebo únik z nudy, ale původem je to úžasný prastarý rituál a často se tomu věnují skvělí lidé s přesahem v motivech. Možná je to taky odraz dnešní doby, kdy lidi potřebují mít něco, co je opravdu jen jejich.

Mám pocit, že v Čechách je potetovaných lidí snad nejvíc z celé Evropy.

Taky máme nejlepší tatéry. Zlaté český ručičky. A myslím, že je to taky tím, že tady dlouho nebyla svoboda a teď o ni zase přicházíme, takže potetovat se je jedna z mála možností, jak se svobodně vyjádřit.

Hm. A nesouvisí to také s tím, že Praha je snad nejposprejovanější historické město v Evropě?

Vždycky jsme měli perfektní umělce. Asi to v nás je.

Aha, a není to spíš vandalismus?

Myslím, že graffiti umělec umí posoudit, co kam patří, čímž se od vandalismu odlišuje.

Znáte tu větu Adolfa Loose, že divoch, když uvidí prázdnou plochu, pokryje ji ornamentem, zatímco moderní člověk prázdnou plochu nechá prázdnou?

Třeba naopak potřebujeme, aby se v nás trochu víc probudil divoch. Já osobně to tak mít chci.

Projevuje se to předpokládám i v malování…

Jistě, je to moje základní potřeba. Bez toho bych nemohla existovat. Věděla jsem to odmala a nebylo o čem přemýšlet. 

Kdy si vás poprvé všimli?

První jsem si asi všimla sebe já, je to někdy jinak? Nejdřív jsem si všimla, jak mě to baví, pak, jak to potřebuju a že je to můj život. Následně kam to chci hnát, kam postupovat, čeho chci dosáhnout. A pak jsem v těch lesích pochopila, že když nechci první obraz prodat posmrtně, musím se hnout a vrátit se do Prahy.

A tam si konečně splnit sen o malování.

Jo, po všech těch letech konečně se pustit naplno do toho, co pro mě mělo největší cenu. Bylo to ve mně tak nahromaděné, že to muselo ven, a bylo to dynamické, přešel mě realismus a šla čistá exprese. Svoje první brutálně abstraktní plátno mám u sebe v ateliéru pořád.

Není abstrakce už trochu passé? Sto let už se maluje abstraktně, vaše obrazy jsou podobné americkému stylu expresivní abstrakce z 50. let…

Takhle na to vůbec nemyslím, jestli je ten styl padesát nebo kolik let starý, to je mi jedno. O to vůbec nejde, jestli už někdo něco podobného dělal. Mně jde o to, dostat se k základním emocím a čistému sebevyjádření a samozřejmě pracovat na tom, aby to umění bylo dobré. Originálním se stane cestou samo.

Někdo by mohl říct, abstrakci umí každý…

No to je fakt nesmysl. Napodobeninu abstrakce možná, ale znalý člověk velmi dobře pozná, jestli obraz za něco stojí a jestli jeho autor něco vyjadřuje, anebo jen patlá. Ale je podle mě jedno, jestli dobrý obraz namaloval nějaký renomovaný malíř z akademie, nebo Máňa z vesnice, dobrý kus je dobrý kus. Často rozhoduje taky to, kdo se umí prosadit a prodat.

Řekla jste prodat?

Jistě, umění se přece musí i prodat. Dostat se k lidem, jinak není k ničemu.

Máte nějakého manažera a galeristu?

Ne, všechno si zařizuju sama, mám to tak odmala a nějak jsem si v tom zvykla.

Projevil o vás někdy zájem nějaký kunsthistorik?

Já o nikom nevím a žádného ani neznám. Já jsem z lesa… Nejvíc lidí znám z tetovací scény, jsou otevřeni víceméně všemu, pro každého je prostor. A když ne, tak se vytvoří. Brzo jsem pochopila, že do té uznávané umělecké scény se jen tak nedostanu. Myslím ale, že když je někdo uzavřený, ať člověk, či scéna, komunita, dveře, nemůže to být k dobru ničeho. Nemám tudíž potřebu nikomu dokazovat, že když nemám AVU, mám taky ,právo‘ malovat. 

Kdo by vám ho bral… A jak to vidíte ve čtvrté životní dekádě? Jaké máte plány?

Plány mám. Hlavně bych chtěla prorazit do zahraničí. Mám agenta v Londýně a v LA, připravuje se výstava v Dubaji… Ideální je dostat obrazy mezi lidi. A mít se fajn. Já nechci být uprápený umělec, těch už tady bylo fůra. V umění už není třeba šokovat, není třeba dělat dadaismus, není potřeba dělat nechuťárny, je třeba, aby lidi měli dobrý pocit a bylo jim fajn. Myslím, že takové umění, které se lidem líbí, nemusí být prázdné a bezduché. Naopak prázdné a bezduché bývá často umění, které je takzvaně in. Vy jste se ptal, jestli znám českou scénu. Znám bráchu, vystudoval AVU a loni dostal Chalupeckého cenu. Matyáš Chochola…

Váš bratr je Matyáš Chochola? To mi nedošlo…

To nic, to se nic neděje.

A nějaké soukromější plány?

Myslíte jako rodinu. To nechávám otevřené. Lidí je na planetě tolik, že už dávno není primárním úkolem ženy mít rodinu, jestli kdy bylo… Planeta je v takovém stavu, že přidávat sem mermomocí další lidi, v tom nevidím smysl. Vidím smysl v malbě, aby z toho ti, co už na tom světě jsou, měli prostě radost. 

A co bude z těch obrazů bez lidí?

Vždycky budou, o to nemám strach. Obrazy i lidi.