Den před svátkem státu založeného Masarykem poslal Okresní soud v Kladně do vězení dva muže za to, že se dopustili nenávistných výroků o Ukrajincích. Rozsudek není pravomocný, ale zatím se Patrik Tušl může těšit na deset měsíců ve vězení, Tomáš Čermák potom na šest měsíců. Komu to připadá jako mírný trest, připomínáme známý fakt, že každé vězení je brutální zkušenost.

Oba muži – například Český rozhlas je rovnou charakterizuje jako dezinformátory; je to už nějaká objektivní kategorie, na níž je vědecký konsenzus? – využili svobody projevu k hnusným výlevům. Soudě podle obžaloby kritizovali masivní přítomnost Ukrajinců za války na českém území (ta masivnost je nezpochybnitelná, i premiér Fiala často připomíná, že v přepočtu na počet obyvatel jsme přijali nejvíc ukrajinských uprchlíků v celé EU). Jeden z odsouzených říkal, „ať táhnou zpátky do Kyjeva“. V jejich živém vysílání na internetu letos v srpnu padla dehonestující slova o „špinavých, zasraných“ Ukrajincích a tak podobně.

Jak hanobení národa, tak podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv, jež Tušlovi s Čermákem zazlívá státní zástupce Ondřej Hula, jsou verbální trestné činy. Není ani náznak podezření, že by se pod vlivem jejich nechutných komentářů někomu něco stalo. Skoro třicet let od Listopadu se verbální trestný čin zdál být reziduem po komunistické éře, dnes naopak přichází znovu do módy. Souběžně s tím ubývá tolerance ve veřejném prostoru.

Žijeme v Evropě, kde už v některých zemích přijelo policejní auto k domu, jehož obyvatel si na sociálních sítích utahoval z genderové ideologie. Žijeme v sousedství státu, kde se policejní prezidium chlubí monitoringem názorů na válku na sociálních sítích („Odbor komunikácie a prevencie Prezídia Policajného zboru v rámci monitorovacej činnosti dlhodobo zaznamenáva konkrétnu komunikačnú stratégiu vplyvných záujmových skupín a jednotlivcov posobiacich v rámci Slovenskej republiky. Tieto skupiny pravidelne šíria názory týkajúce sa žiadostí o mier na Ukrajine“ – pokračuje to myšlenkou, že přát si mír nahrává zločincům). Sami žijeme v zemi, kde ministerstvo vnitra má choutky mapovat mezi úředníky protistátní (rozuměj protivládní) nálady vyvolané energetickou krizí, kde se pracovníci ministerstva nerozpakovali navrhnout „anonymizovaný monitoring nálad ve státní a veřejné správě“ a hned za jistěže anonymizovaným monitoringem zcela konkrétní „včasnou identifikaci osob, které mohou šířit antisystémové nálady“.

Žijeme ve společnosti, kde respektovaný, donedávna uměřený novinář označuje lidi, kteří prý bagatelizují současné ruské masakry civilního ukrajinského obyvatelstva, rovnou za kriminálníky. Snad si Bohumil Pečinka mohl zjistit, že přímých obětí ruské odvety za Kerčský most, která míří na ukrajinskou energetickou síť, je na poměry této strašné války málo a že se jejich počet řádově nevymyká počtu obětí z raketových a dělostřeleckých útoků, při nichž hynou civilisté na obou stranách fronty po celou tuto válku.

Možná by bylo dobré připomenout si starou pravdu, že pokud jsme pro svobodu projevu, vyžadujeme ji také, a hlavně, pro lidi, kteří se nám osobně nelíbí a kteří mají názory, z nichž se nám dělá špatně. Pro začátek by nám všem mohlo být úzko z fotografií, na nichž „dezinformátory“ po dvou měsících ve vazbě vedou ke kladenskému soudu v poutech a na medvěda. Před kým se tu policie na kamery předvádí? Je to politický proces v liberální demokracii?