Kandidát na ombudsmana Stanislav Křeček budí emoce

Romů jsem hájil víc, než jich mí kritici kdy viděli

Kandidát na ombudsmana Stanislav Křeček budí emoce
Romů jsem hájil víc, než jich mí kritici kdy viděli

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Zřejmě v polovině února budou poslanci po Anně Šabatové vybírat nového ombudsmana. Favoritem je dlouholetý zástupce státu u Evropského soudu pro lidská práva Vít Schorm, nicméně o jeho postojích se málo ví. Větší ohlas vzbudila nominace dlouholetého předsedy Sdružení nájemníků ČR a sociálnědemokratického poslance Stanislava Křečka (82). Jak je demonstrováno i v následujícím rozhovoru, není to jen tím, že Křečka navrhla kontroverzní hlava státu, ale i jeho osobností a názory.

Ombudsmanka Šabatová se hned po oznámení vaší nominace vyjádřila, že byste nebyl šťastná volba.

To se hned dostáváme k věci, která mě velice mrzí. Já jsem kdysi Annu Šabatovou navrhoval jako zástupkyni Motejla v poslaneckém klubu ČSSD. Znal jsem Petra Uhla – byli jsme spolu v Zemanově stínové vládě, to já tehdy Zemanovi navrhl, aby ho do své stínové vlády jmenoval coby stínového zmocněnce pro lidská práva. Mě ten konflikt s jeho ženou mrzí, v 90 procentech případů jsme byli v názorech jednotní. Ani na profesionální úrovni nebyl problém, bavili jsme se normálně. Nelíbilo se jí, že jsem publikoval jiné názory. Loni volala šéfredaktorovi Lidových novin, aby mi netiskli články. Vemte si to – disidenti, svoboda slova… Že ji ani nenapadne, jakou tím dělá nehoráznost. O tom telefonátu mi řekl šéfredaktor Lidovek s tím, že jí samozřejmě opáčil, co si to dovoluje. To paní doktorce vadilo, že jsem říkal svoje názory, a nejen říkal, i publikoval. A odřezávala mě.

Jak konkrétně vás odřezávala?

Zakazovala mi účast na některých akcích. Pořádala interní seminář a zavolala mi, že si nepřeje, abych na něj chodil. Nebo tuhle jsem viděl fotku, že Šabatová a její zástupkyně přijaly maďarského ombudsmana. Já jsem v životě k takovému přijetí nebyl pozván. Nikdy jsem nebyl přizván k rozhodování o úřadu, zástupcem jsem tedy fakticky nebyl. Ona měla svou skupinu, tou se obklopila.

A nevyhovovalo vám na směřování úřadu něco obecně?

Tak ona ve skutečnosti se většina podnětů týká sociálních dávek, důchodů, stížností na stavební úřady. To jsou dohromady odhadem tak dvě třetiny všech podnětů – což je výrazně víc než pět procent podnětů, které si stěžují na diskriminaci. Ale na ty se kladl hlavní důraz.

Proč?

Z ideového aktivismu. Je takový pohled na svět, že lidi buď jsou diskriminovaní, nebo sami diskriminují. Ale to neodpovídá stavu společnosti. Argument paní Šabatové byl, že lidi jsou diskriminovaní tak, že si na diskriminaci ani nestěžují. Jenže ty žaloby nechodily nejen k nám, ale ani k soudům. Diskriminace se stala nálepkou, kterou nálepkujeme názorové oponenty: xenofobie, rasismus.

A to bylo do úřadu ombudsmana zaneseno teprve za Šabatové?

Určitě. Za jejího předchůdce Pavla Varvařovského jsem měl diskriminaci na starosti já. Tak jsem dostal na starost i známý případ se šátky, tou dobou tam ještě paní Šabatová nebyla. Když tam přišla, vzala diskriminaci pod sebe a rozšířila to téma i jinak.

A vás veřejně umravnila, že se k šátkům nemáte vyjadřovat, když to není ve vaší kompetenci.

Což je samozřejmě pravda, na druhou stranu já jsem cítil odpovědnost za pověst toho úřadu. Stejně jako ona. Kdyby to bylo v tomhle jejich pojetí, tak já bych tam šest let seděl a nic nedělal. Ona mi samozřejmě svěřila stavební právo, životní prostředí, justici, což jsem dělal. Ale něco vám povím: já jsem byl ve sněmovně, když se zřízení úřadu ombudsmana připravovalo. Pracovali jsme na tom tehdy s Otakarem Motejlem. Už tam námi byla zakotvena časovaná bombička ve vztahu ochránce a jeho zástupce. Totiž ten je stejným způsobem navrhován i volen, čímž pádem fakticky jeho zástupce není. Když se řekne zástupce, člověk si to představí tak, že jste si ho sám vybral.

Tedy tuhle časovanou bombičku jste tam vlastnoručně vpravil?

Já to tehdy podporoval, ve sněmovně jsme si mysleli: dáme do čela úřadu dvě osobnosti, úřad se teprve ustavuje, aspoň se to tím nějak vyváží. Model byl zvolen proto, aby celý úřad byl pluralitnější. Druhá bombička přišla později. Úřadu veřejného ochránce práv se začaly přidělovat další věci. Evropská unie stanovila: Musíte převzít dohled nad právy zdravotně postižených. Musíte mít dohled nad místy, kde je omezena svoboda, jako jsou věznice. A tím pádem se úřad, který podle důvodové zprávy zákona měl čítat 40 zaměstnanců, rozrostl na dnešních 160. Rozšiřoval se i prostorově. Kde dřív byly sklady, knihovna, jsou dnes všude kanceláře a v nich pětadvacetileté absolventky Masarykovy univerzity, které o životě nemají ponětí, ale coby vystudované právničky mrskají lidská práva. Teď se objevují další návrhy z EU: Zřiďte dětského ombudsmana. Zřiďte nezávislý lidskoprávní institut. Což ombudsman v našem původním pojetí prostě starost o lidská práva nemá. Původním úkolem bylo chránit občana před mocí a před státní správou.

Byl byste pro zeštíhlení úřadu?

To asi ne. Právnický aparát je tam velmi kvalifikovaný, jeden z nejlepších vůbec. Ona státní správa skutečně často nefunguje, je tam vidět korupce. Samozřejmě že ombudsman je potřebný, jako vztyčený prst, jako nezávislá instituce, která svou autoritou bude upozorňovat, že něco není v pořádku. Byl bych ovšem pro převedení některých lidí na jiné odbory. Diskriminační odbor, tedy odbor pro rovné příležitosti, měl 17 právníků, nejvíc právníků ze všech odborů. Co tam ti lidi dělají, já nevím.

A diskriminační odbor se rozšířil právě za Šabatové?

Ano, velmi podstatně. Přitom obory, které řeší nesrovnatelně víc případů, mají právníků třeba osm. Už i lidi v úřadě vidí, že to není v pořádku a že se tam dějí podivné věci. Vyházet lidi, to nepřipadá v úvahu. Ale lépe je rozdělit, aby se věnovali skutečně tomu, čemu mají, to ano. Dnes úřad provádí různé průzkumy, například k bydlení – to jsou věci, které jednak zatěžují úřad, jednak zanášejí nesoulad do společnosti. Myslím, že úřad ombudsmana potřebuje obrácení ke společnosti. Aby lidi měli dojem, že se někdo o jejich práva zajímá.

Vaši názoroví oponenti naopak tyto přidané činnosti budou jistě považovat za něco potřebného. Že ombudsman konfrontuje společnost s nepříjemnými pravdami.

To jistě může být. Jde ovšem o to, jestli tohle má dělat veřejný úřad, který byl zřízen k něčemu jinému, a jestli to není spíš práce pro neziskovky. Já neříkám, že žádná diskriminace ve společnosti není. Jen si pořád kladu velkou otázku, která se objevila při té provokaci s byty (z roku 2013 – kancelář ombudsmana testovala, zda realitní kanceláře odmítají nabízet byty kvůli etnické příslušnosti zájemce; v jednom případě z Lovosic byla žadatelka skutečně odmítnuta pro svůj romský původ, soud jí přiznal omluvu, ale nikoli odškodné – pozn. red.). Jak srovnáme právo volby a povinnost nediskriminovat? V každé volbě je přece zakotveno odmítnutí někoho. Jestliže se majitel domu rozhodne, že nevezme Romy, tak to samozřejmě může být jeho charakterová vada. Ale my mu chceme říct, že nemá právo volby? Stát se takto chovat nesmí. Ale soukromý podnikatel? Že bychom mu říkali, koho má zaměstnat? Já vím, že je to třeba taky charakterová vada dotyčného soukromníka, pokud říká, že všichni cikáni kradou nebo že kvůli nějaké špatné zkušenosti on Roma nikdy nezaměstná. Ale že bychom mohli vyloučit právo volby zaměstnance nebo nájemníka? Že to je ožehavé, se přece ukazuje i na tom, že v případě provokace s byty my jsme šli jenom po dotyčné realitní kanceláři. Ale copak realitní kancelář vůbec může dělat něco jiného než řídit se přáním svého zákazníka? Ona ze zákona dokonce odpovídá za škodu, kterou by způsobila, kdyby se jím neřídila. My jsme ovšem nešli po tom majiteli, to už si netroufneme, to cítíme, že je za hranou, předpisovat mu, koho si může vzít do podnájmu. Přesně tímhle vytváříme ve společnosti napětí. Vím, že není správné a priori někoho vylučovat z trhu s nemovitostmi, ale říkám, že především ti Romové by se měli starat o to, jakou mají pověst.

Dobře, ale pokud jsem Rom a chovám se dobře, co mi je do toho, že významný podíl dalších Romů se tak nechová? Nikdo si mě nemůže brát za rukojmí.

Jistě. Ale kdyby byla organizace Romů, která bude garantovat u toho člověka, že se bude chovat správně... Není nutné, aby se asimilovali. Mohou si žít svým způsobem života – ale ne v tom paneláku. Podívejte, já jsem se k případu provokace s bytem mohl vyjádřit i proto, že jsem léta ochranu nájemníků dělal. Od 90. roku jsem coby advokát zastupoval Romy po celé republice. Jezdil jsem do Ostravy, do Chebu kvůli romským rodinám, které vyhazovali z bytů. Dodneška mě děti těch Romů pozdravují od rodičů, že jsem jim tehdy zachránil bydlení. A mně tady nějaký člen Rady pro romské záležitosti bude vyprávět, že jsem proti Romům. Přitom já jsem Romů zastupoval tolik, kolik on jich v životě ani neviděl. Je to nespravedlivé hodnocení, hloupá mediální zkratka.

Jiný dost výrazný případ bylo vystoupení ombudsmanky proti tomu, aby škola u prvňáčků zkoušela desatero dovedností.

Opět aktivistický přístup. Jestliže u nás máme děti, které jdou do první třídy a neznají barvy, v životě neviděly knihu, tak to není chyba těch dětí, ale rodičů. A vytýkat řediteli školy, že je tam nechce, to je jako s tím bydlením. Vytýkáme mu cosi, čeho je společnost plná, přitom chudák ředitel není v pozici to řešit. Pak se mu ti bílí odhlásí někam jinam. Já vím, že je to špatně, že to je nemorální, ale co mají ti lidé dělat? A ještě se jim vytýká etické, morální pochybení: Vy nechcete multikulturní společnost! To se pak odráží ve frustraci společnosti, která tohle nepřijímá.

Čili vy jste vlastně kandidát, který by úřad ombudsmana dokázal smířit s veřejností?

No, kdybych vám teď odpověděl, že ano, tak se mi bude vytýkat, že se chci řídit průzkumy veřejného mínění. Což není pravda. Ale vidím tady paralelu s Ústavním soudem. Mají-li být jeho nálezy akceptovatelné, musejí být přijatelné. Principem práva je srozumitelnost a přijatelnost. Není-li srozumitelné, je k ničemu. A není-li přijatelné veřejností, taky tak. Něco podobného se týká i ombudsmana. Jestliže on bude z Brna vysílat zprávy, o kterých si veřejnost řekne: Tak to je pěknej blábol, asi tím autorita úřadu zrovna nevzroste. Úřady se samozřejmě nemají řídit veřejným míněním, mají ovšem společnost sledovat. Mně se vytýká věk, ale taky to znamená, že mám něco za sebou. Kopal jsem uhlí v Karviné, byl jsem dělník, byl jsem geolog a mapoval vyvřeliny v Českém středohoří, živil jsem se jako umělec na volné noze, prošel jsem spoustu zaměstnání. Mně jen tak někdo něco nenakecá. Že bych šel přímo ze školy do úřadu, to tedy ne.

Takže byste se na to mentálně i fyzicky cítil?

Samozřejmě. Nehlásím se na olympiádu, nechci být pokrývačem. A věk? Někdo může být pitomcem už ve čtyřiceti. Mně lidi píšou: zůstaňte doma, krmte holuby. No, jestli tohle už není ta diskriminace. My jsme v úřadě zkoumali peněžní ústavy za to, že lidem nad šedesát odmítaly poskytnout cestovní pojištění. Společnost tu asi má něco nastavené špatně: důchod, to vám klidně zvýšíme, ale že byste třeba ještě mohli něco užitečného dělat, že máte ještě schopnosti, to nikoho moc nezajímá. Nicméně ptal jste se na mou kandidaturu. Nepočítal jsem s tím, neusiluji o tu funkci, vyhověl jsem prezidentovi, a pokud poptávka po mých službách a po mém pohledu na fungování ombudsmana nebude, tak prostě nebude.

Neilustruje ten odpor, který vaše kandidatura vyvolává, zajímavé rozdělení na levici? V 90. letech jste spolupracoval s Petrem Uhlem, dnes, kdy jsme starší o kulturní války, jste pro Uhla a jeho ženu možná starosocialista, pomalu konzervativec.

Levice vždycky bojovala za práva obyčejných lidí. Běžte dneska do fabriky těm obyčejným lidem vyprávět, že mají mít nainstalováno několik záchodů a rozlišovat padesát pohlaví. Tohle že je levicové téma? To je téma městských intelektuálů, kteří se skutečnou levicí nemají nic společného. Oni ztratili dělnickou třídu, tím pádem i svoje zakotvení, tudíž hledají někoho jiného. Ale to je cesta do pekla. Tímhle nikoho neosloví.

Myslíte, že tyto kruhy mají prostě pocit, že úřad ombudsmana patří jim?

Ano, vypadá to tak.

Počítáte vlastně s možností, že byste se ombudsmanem mohl stát?

Ne, vůbec s tím nepočítám. Vyhověl jsem žádosti prezidenta. Aťsi to tak ne všichni cítí, pro mě má prezident republiky význam. Odmítnout ho nešlo.

30. ledna 2020