komentář petra holuba

Jan Hamáček, hrdinou proti své vůli

komentář petra holuba
Jan Hamáček, hrdinou proti své vůli

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Zřejmě není nic těžšího než představit si hrdinský skutek, který vykoná sociální demokracie a její předseda Jan Hamáček. Přesto jsou právě oni povoláni, aby ochránili českou ústavu před svévolným prezidentem Milošem Zemanem a netečným premiérem Andrejem Babišem.

Sociální demokraté se vždy hlásili ke konstruktivní politice, která měla zajistit stabilní vládu v Českých zemích. Někdy to končilo dost podivně. V roce 1938 založili Národní stranu práce, a pomohli tak ustavit poloviční diktaturu, které se říká druhá republika. V únoru 1948 jejich lídři Bohumil Laušman a Zdeněk Fierlinger rozhodli o tom, že sociální demokracie neopustí komunistickou Gottwaldovu vládu, protože tak zabrání vládní krizi. Ve skutečnosti tím umožnili komunistický puč. Na jaře 1968 se sociální demokraté rozhodli neobnovit, aby neprovokovali Sověty k agresi proti Československu, která ovšem stejně přišla.

Teď stojí před podobnou výzvou, i když z pohledu Čechů v mnohem příznivější mezinárodní situaci. Trvání vlády by měli obětovat svou hrdost a stejně jako před rokem, kdy akceptovali, že prezident nebude ministrem zahraničí jmenovat Miroslava Pocheho. Dnes by měli uznat Zemanův názor, že ministrem kultury zůstane Antonín Staněk, i když ho předseda Hamáček navrhl odvolat. Proto není divu, že část stranického vedení požaduje odchod z vlády, ve které hraje ČSSD nedůstojnou roli. Kryje v ní premiéra s gigantickým střetem zájmů a teď nemá ani právo, aby vyměnila jednoho ze svých pěti ministrů. Přesto se Janu Hamáčkovi z vlády očividně nechce, a tak se dá předpokládat, že sociální demokracie ustoupí těm, kdo likvidují či oslabují demokracii v zemi, a ještě s nimi na tom bude spolupracovat. Jako vždycky ve jménu stabilních poměrů.

Ve vládě zůstaneme a Staňka nechceme

Případ s ministrem Staňkem je ovšem možné hodnotit také z jiného pohledu. Jakkoli jde o méně důležitého člena vlády, právě jeho odmítnutím se dostává prezident do konfliktu s ústavou nejvíc a nejnápadněji ve své kariéře. Politicky závažnější bylo, když jmenoval úřednickou vládu Jiřího Rusnoka, i když ho sněmovna upomínala, ať jmenuje kandidáta s dohodnutou většinou poslanců. Tehdy však politici víceméně rezignovaně přijímali jeho postup, který v důsledku pomohl k volebnímu úspěchu Babišovi. Projevem absolutního sebevědomí bylo Zemanovo rozhodnutí, že nepřipustí Pocheho jako ministra. Ovšem tehdy Hamáček jeho verdikt akceptoval. V obou případech bylo možné podávat kompetenční žalobu, ovšem existovaly i protiargumenty, že se prezident přece jen drží v rámci ústavy, a nikdo se také neodhodlal, aby začal vážnější diskusi. Ve Staňkově případu však nevystoupil jediný uznávaný ústavní právník, který by připouštěl, že prezident má právo měsíc otálet s odvoláním ministra, když ho o to premiér požádá.

Rozčilení sociální demokraté teď už nemají náladu tolerovat faktického odpadlíka ze své strany. Zároveň se chtějí udržet ve vládě, protože odchod by možná vedl k předčasným volbám a tím k jejich odchodu nejen z exekutivy, ale také ze sněmovny. V této situaci jim nezbývá než trvat na tom, že prezident musí dodržovat ústavu, přitom je zároveň zřejmé, že prezident ústavu opravdu porušuje. To znamená žádat po premiérovi, aby podal kompetenční žalobu na prezidenta k Ústavnímu soudu, a pokud odmítne, dohodnout třípětinovou většinu ve sněmovně, která by podpořila chystanou ústavní žalobu senátorů.

Premiér na tahu

Premiér Babiš má pravdu, když se kompetenční žalobě brání. Ani tak nejde o to, že ho prezident drží nad vodou při všech jeho skandálech, ale přece jen nedává velký smysl způsobit chaos ve vedení státu kvůli jednomu ministrovi. To jistě sociální demokraté už vzhledem ke své historii chápou. Nemohou však ustoupit od svého požadavku, ať premiér prezidenta nějak umravní. Třeba to půjde i jinak než přímo žalobou, první příležitost Babiš dostane při úterní schůzce se Zemanem. Musí se snažit, protože případným otálením se splněním sociálnědemokratického požadavku se dostane do pozice politika, kterému jde víc o vlastní kariéru než o dodržování ústavy. Pokud Zeman neustoupí a pokud se Babiš ke kompetenční žalobě neodhodlá, bude už smířlivý předseda Hamáček pod takovým tlakem zevnitř strany, že bude mít na vybranou ze dvou možností. Buď se dohodne s opozičními stranami o ústavní žalobě, anebo přijde o svou stranickou funkci.

Protiústavní postup prezidenta vyžaduje od ostatních politických hráčů jasnou řeč, ať jde o poslance, nebo ministra. Buď hájí ústavu, anebo nedělají nic, a v takovém případě by se dalo říci, že porušují svůj slib, ve kterém věrnost ústavě deklarují.