Termín „kvalita života“ je už mnoho let pevnou součástí nejenom tuzemské veřejné debaty, každý tak nějak tuší, co by asi tak mohl znamenat – plus minus existenci materiálně zajištěnou, alespoň v tom základním smyslu (přičemž koncept toho základního se během let s rostoucím blahobytem rozšiřuje), neomezovanou nemocí, umožňující naplňování potřeb a tužeb – nejenom těch hmotných. Řeči o kvalitě života bývají dost vágní, mohou se ale stát i ošidnými, až nebezpečnými – zvlášť v situacích, kdy začíná jít o život.

Úvahy o kvalitě života se intenzivně vedou i dnes. Stojí přežívání v karanténě za vyhnutí se riziku nemoci COVID-19? Stojí životy některých lidí z ohrožených skupin za oběti, které si vyžádá přicházející ekonomická krize? Jsou ty životy dostatečně „kvalitní“, aby se kvůli nim zastavoval chod země? Jsou to přece životy, z nichž už toho bez ohledu na pandemii nemusí zbývat moc, navíc životy omezené stářím, možná osamělostí, nemocemi a z nich vyplývající nemohoucností. Všechny tyhle otázky dnes mohou být relevantní – v různých zemích různou měrou. Debata o nich se ale může snadno zvrhnout v překřikování se mezi „vrahy“ na jedné straně a dusiči společenského života na té druhé. Může to souviset s už mnohokrát konstatovaným vytěsňováním smrti, charakteristickým pro dnešní Západ včetně Česka, kvůli němuž je pro lidi obtížné o smrti, umírání a jejich souvislostech debatovat i tehdy, kdy o to stojí. Problém ale je i v samotném termínu kvalita života – co vlastně označuje a co z přítomnosti či nepřítomnosti té kvality vyplývá pro jednotlivce i společnost? Má život smysl, jen když je kvalitní? Smysl pro koho?

Stručně řečeno – každý, kdo měří „kvalitu života“ někoho druhého a chtěl by z toho vyvozovat praktické závěry o smysluplnosti pokračování života toho druhého, se dostává nebezpečně blízko úvahám praktiků masového vraždění. Jistě to nutně neznamená, že v zájmu záchrany každého jednotlivého života je nutno obětovat cokoliv – to je ale už jiná debata a obejde se bez řečí o kvalitě. V kontextu krizí, jako je ta současná, je navíc zřejmější vágnost a snad i zbytečnost toho pojmu. Hodně lidí je událostmi nuceno připustit si možnost, že jejich životy část, třeba i velkou, té „kvality“ ztratí. Ledacos dříve obvyklého dlouho nebude možné, na ledacos třeba nebudou peníze. Ztratí tím životy na hodnotě, „kvalitě“? Je to důležité? V mnoha praktických ohledech jistě je a nemá význam to zlehčovat. Zvyšování kvality života byl imperativ předkoronavirové doby, protože život dostatečně „kvalitní“ jistě bude také šťastný, naplněný, a pokud není, tak proto, že mu asi kus té kvality chybí, jakkoliv to tak nevypadá, je potřeba jí ještě trochu přidat. Na obou stranách ideologického rozdělení se ten pohled vlastně shodoval. Na jedné straně vyznavači růstu ekonomického, který umožní i rostoucí materiální spotřebu, na druhé stoupenci růstu emancipace od věcí, které dřívější generace považovaly za danosti života (třeba pohlaví), růstu míry osvobozenosti ega formovat svět podle sebe a nebýt přitom rušeno projevy nesouhlasu. V obojím je možné vidět cestu ke štěstí. Jenomže se štěstím – další oblíbený vágní termín – je to složité. Čím větší úsilí člověk napře na jeho dosažení, čím častěji poměřuje stav vlastní existence nějakým šťastným ideálem, tím je podle psychologických výzkumů nepravděpodobnější, že ho dosáhne. Pandemie postavila lidi v mnoha zemích před perspektivu zastavení, nebo aspoň zásadního zpomalení růstu. V té krizi je ale potřeba vidět i příležitost, nabádají nejrůznější autority. Třeba příležitost zanechat honby za pofiderním ideálem kvality.