KOMENTÁŘ ONDŘEJE ŠMIGOLA

Boris Johnson a pád diletanta

KOMENTÁŘ ONDŘEJE ŠMIGOLA
Boris Johnson a pád diletanta

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

„Všechny politické životy, pokud nejsou přerušeny ve šťastném okamžiku uprostřed proudu, končí neúspěchem, protože taková je povaha politiky a lidských záležitostí,“ napsal britský konzervativec Enoch Powell. Tento citát se tradičně v Británii připomíná, když uprostřed politické krize skončí další nadějná kariéra. Je dobře možné, že se tato slova honí hlavou i Borisi Johnsonovi, který po dvou dnech neuvěřitelného politického dramatu, kdy ho k rezignaci vyzvala půlka kabinetu a přes 50 ministrů (v Británii se tak označují i náměstci a ředitelé na ministerstvech), podal demisi.

Přestože tvrdil, že v žádném případě neodstoupí, nakonec pochopil, že ztratil důvěru své strany a pokus udržet se v křesle premiéra je jen prodlužováním agonie. Johnson tak odstupuje ze scény, ale problémy Konzervativní strany rozhodně nekončí.

Kauza, která spustila nynější krizi, působí jako prkotina. Před týdnem rezignoval poslanec Christopher Pincher na funkci „biče“ (whip), což je člověk, který má za úkol hlídat, že poslanci správně hlasují. Vyšlo najevo, že se opil v Carlton Clubu, tradičním klubu konzervativních poslanců, a nevhodně osahával dva další přítomné. Jeden by čekal, že v gentlemanském klubu je toto téměř povinné chování. Následně se ale ukázalo, že takto nevhodně se choval již v roce 2017, a přestože Johnson o tom byl informován, jmenoval ho do jeho funkce. Když novináři začali pátrat, jak se to stalo, Johnson nejdříve tvrdil, že o ničem informován nebyl, a pak to, že sice byl, ale zapomněl na to.

Za normálních okolností by se nejspíše jednalo o drobnou krizi, kterou by Johnson ustál. Pro jeho spolustraníky však šlo o potvrzení, že je nenapravitelný. Johnsonovu vládu již mnoho měsíců pronásleduje kauza „Partygate“, jak se říká sérii večírků, které se odehrávaly v premiérově kanceláři a na dalších místech v době, kdy Británie byla uzavřena v nejhlubším lockdownu a bylo zakázáno se stýkat. Toto pokrytectví Brity s jejich smyslem pro fair play štve. Johnson zmíněné skandály ustál a slíbil, že se poučí a napraví. Přežil s odřenýma ušima i hlasování o nedůvěře. To, že jeho prvním instinktem při další krizi bylo znovu mlžit a lhát, bylo potvrzením pro stranu, že premiér je nepoučitelný, a vypukla vzpoura vedoucí k jeho pádu.

To, že Johnson ale vydržel i přes veškeré skandály tak dlouho, ukazuje na hlubokou krizi v Konzervativní straně, prostě se nerýsoval nikdo, kdo by ho nahradil. Toryové jsou v personální krizi, přestože vládnou již 12 let a teoreticky by měli mít celou stáj nadějných ministrů a premiérů.

Johnsonovi nelze upřít čtyři velké zářezy. Dovedl brexit do konce a tím ukončil studenou občanskou válku, která v Británii zuřila, porazil na hlavu ve volbách Jeremyho Corbyna a zabránil tak, aby se moci ujala extrémní levice, jeho pandemická politika se nakonec ukázala jako celkem úspěšná, hlavně co se týče nasazení vakcín, a nakonec pevně podpořil Ukrajinu v její obraně proti Rusku, včetně dodávek zbraní. Na Ukrajině je Johnson nejspíše momentálně populárnější než doma v Británii.

Jinak se ale moc nezměnilo a dlouho neřešené problémy pomalu hnisají. Posledních 12 let nebylo transformačních tak jako 11 let vlády Margaret Thatcherové nebo 10 let vlády Tonyho Blaira. Současní konzervativci postrádají jakoukoliv dlouhodobou vizi. Občas se tváří, jako by byli v opozici, a nadávají na aktivisty, nevládky, státní úředníky a další, kteří prý stojí v cestě jejich reformám, místo toho, aby to legislativně řešili.

Dobře to popisuje věčně pesimistický konzervativní komentátor Ed West, jehož článek má podtitulek „Toryové promrhali 12 let“. Británie podle něj „má chronické problémy a toryové měli 12 let na to, aby je vyřešili, včetně extrémního nedostatku bytů a dopravního systému, který zoufale potřebuje investice“. Dále píše, že konzervativci „měli více než deset let na to, aby se vypořádali s nadvládou progresivních institucí, a neudělali pro to téměř nic a za labouristů se to jen zhorší, až se dočkáme ještě většího státem vynucovaného rovnostářství“. Stěžuje si, že „toryové občas vydají nějaký ten bručivý zvuk o wokeness nebo svobodě slova, když by místo toho mohli doslova jen zrušit zákon o rovnosti (2010) nebo se vypořádat se zákonem o komunikaci (2003)“. Nakonec dvanáct let shrnuje takto: „Někdo mohl v noci 5. května 2010 upadnout do kómatu a probudit se, aniž by tušil, kdo celou dobu vládl. Imigrace dosáhla rekordní úrovně, vlajka Pride vlaje z každé budovy, týmy DEI (týmy na školení v diverzitě, rovnosti a inkluzi, často ve skutečnosti aktivistické úderky – pozn. aut.) jsou stále silnější a jsou zakotveny na každé univerzitě, ve všech státních orgánech a korporacích v zemi. Jediným náznakem toho, kdo vládl, je viditelný nárůst bezdomovectví, to je jediný hmatatelný výsledek vlády toryů.“

Boris Johnson je založením městský liberál. Přes jeho démonizování jako rasisty a populisty mu byly tyto roviny v podstatě cizí. Nejšťastnější byl, když mohl vyprávět vtipy, ukazovat svoji vzdělanost a psát knihy. Během nastupující pandemie prý chyběl na klíčových jednáních, jelikož dopisoval knihu o Shakespearovi.

Nelze říct, že je to premiér do pohody, s krizemi se popral obstojně, zároveň to ale není transformační premiér, který by zemi posunul někam dál. Ve chvíli, kdy se stal předsedou vlády, nevěděl, co si počít, tak daleko jeho plány nesahaly. Brexit a pandemie tuto skutečnost na dva roky přikryly. Je to vlastně velmi úspěšný diletant, který si myslel, že se všemi svými skandály prokecá.

Doufejme, že se nyní vrátí k novinařině. Jako komentátor se mu málokdo vyrovnal. A konzervativci musí doufat, že z následujícího klání o křeslo předsedy strany a premiéra vyvstane někdo nadějný. Jako inspirace jim může sloužit rok 1975, kdy si téměř náhodou zvolili málo známou bývalou ministryni školství Margaret Thatcherovou. Ta následně panovala více než dekádu a zcela přetvořila stranu i Británii.

8. července 2022