Petra Hůlová vydala svou devátou prózu, knížku na výbušné, a přitom vždy nějak citlivé téma, které bychom mohli nazvat „krutost pohlavního výběru“. Důležité je motto, které inteligentní autorka vybrala: je jím pasáž z románu Michela Houellebecqa Podvolení. Jde o popis stárnoucího ženského těla, které „už nemůže být a už se nikdy nestane předmětem touhy“.

Tato prastará, od lidského rodu neodstranitelná bolest (stárnutí a s ním spojený úpadek sexuální přitažlivosti), která se ovšem netýká jen žen, ale i mužů, je předmětem dvousečné polemiky novely, která se poněkud zavádějícím způsobem jmenuje Stručné dějiny Hnutí. Zavádějícím proto, že přes útlost knihy se o „stručnosti“ mluvit nedá, neboť Hůlová není stručná nikdy, a rovněž slovo „dějiny“ vytváří klamný dojem, že by mohlo jít o vyprávění „o tom, co se stalo“. Bohužel, nejde.

Text knihy je monologem pracovnice „Instituce“, aktivistky „Hnutí“, která se věnuje převýchově mužů. Ve fiktivním, ale ne zas tak nepravděpodobném světě dosáhlo značných úspěchů ženské „Hnutí“, které se rozhodlo skoncovat s ponižujícím diktátem mužského libida. To je soustředěno na povrch, na formu, tedy na sexuálně přitažlivé tělo, což je z hlediska rovnoprávnosti a vůbec i lidské důstojnosti nepřijatelné. Muži jsou tedy v „Instituci“ podrobováni jakési kúře, která spočívá v tom, že se mají odnaučit závislosti na ženském vnějšku. Ženy se mají stát přitažlivými pro své vnitřní hodnoty, čehož je dosahováno tak, že se muži mají naučit se vzrušit při pohledu na staré ženské tělo. Dosáhnout se toho má mj. návykem na stařeckou pornografii, která je jediná povolená, ba slouží jako terapeutická pomůcka. Tato drastická forma „zlepšení světa“ je v monologu vypravěčky přiblížena odosobněným způsobem, který je jaksi pornografií naruby. Cestou masturbační výchovy se má vést k tomu, že muži již nebudou toužit po „mladém mase“, ale po ženě jako takové. Protějškem a doplňkem této převýchovy mužů je i náprava zaostalých žen, které setrvávají při hodnotách starého světa. Tedy chtějí se líbit, krášlí se, podstupují plastické operace. S těmi je rovněž krutě, ale v jejich „prospěch“ nakládáno, i když zde je autorka mnohem méně konkrétní.

Dystopický svět, který je tu popisován, se dělí na „starosvět“, jehož zbytky hájí „Strážci mužskosti“, a „novosvět“, kde ideály „Hnutí“ zvítězily, i když se musí potýkat s mnoha rezidui. Průběh tohoto procesu, tedy oněch slibovaných „dějin Hnutí“, není ale nijak podrobněji popsán, jen tak povšechně naznačen, že kdysi u jeho zrodu stála zakladatelka Rita, která si v dětském věku s hrůzou uvědomila, že všude kolem se inzerují mladá ženská těla. V jakémsi opět nespecifikovaném povstání se Hnutí prosadilo – a nyní jeho aktérka popisuje jeho každodennost jako normu, která se prosadila.

A v tom je právě ta dvousečnost. Hůlová je autorka s citlivými seizmografy na společenské pohyby. Je jí vlastní společenská kritičnost, v níž otázky řekněme feministické hrají zásadní roli. Z této pozice pochází materiál pro její nedůvěru k „přirozenému řádu světa“, který si kritiku jistě zaslouží. Je však zároveň natolik kritická k této kritice, že ví, že ideologická náprava biologických vztahů mezi mužem a ženou přinese nejspíš ještě větší pokřivenost a v konečném důsledku totalitní společnost, jak to ostatně popisují klasické dystopie od Orwella, Huxleyho, polskou Sexmisi až třeba až po Párala a jeho pozapomenutý a vůbec ne špatný román Země žen z roku 1988. 

V čem však Hůlová selhává, je kritičnost ke svému literárnímu stylu. Text monologu oné bezejmenné kronikářky „Hnutí“ je ve svém celku monotónním tokem dlouhých a šroubovaných souvětí, které snad mají připomínat či parodovat nepřirozený jazyk feministického či progresivistického „diskurzu“, ale je, ať se na mě autorka nezlobí, k neučtení. Jeho upovídanost, nedějovost, statičnost, často nejasnost a nezřetelnost, jedním slovem redundance čili nadbytečnost v důsledku umrtvuje ostrost a živost látky, která by měla jít pod kůži. Takto víme, že tam kdesi je, ale čtenář (jako já) se musí nutit, aby otočil další stránku. Přitom to tam někde je. Bezesporu.  

Petra Hůlová: Stručné dějiny Hnutí. 182 stran, Torst 2018.