S fotoreportérem Kubou Kamińským o výpravách do pohanství

Šeptající bohyně z Podlesí

S fotoreportérem Kubou Kamińským o výpravách do pohanství
Šeptající bohyně z Podlesí

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Fotograf Kuba Kamiński je hvězda polské fotoreportáže. Vedle „tradičních destinací“, jako je Gaza, Krym, Libye etc., jezdí fotografovat „šeptuchy“, léčitelky z Podlesí v nejvýchodnější části Polska. Jsou to ženy, které tady zůstaly ze starých časů, kdy se víc než chirurgii a farmacii věřilo slovu, modlitbě, zaříkání, víře, že k uzdravení je potřeba spíš magický duch než univerzitní věda. Kuba je skeptik, ale respekt k těm ženám má. Nevnímá je jen jako senzační objekty, ale jako připomínku, že mezi nebem a zemí je mnoho tajemství. Rozhovor se uskutečnil u příležitosti jeho návštěvy v Praze, kde zahájil a v podstatě ukončil svou výstavu v Leica Gallery: vinou covidové situace byla po většinu času veřejnosti nepřístupná… Možná zasáhly šeptuchy. Na prvních cestách ho doprovázel etnolog, jenž hovoří místním dialektem a stal se jeho průvodcem. Postupně místní získali k mladému muži, vybavenému nejčastěji fotoaparátem Leica M9, důvěru a on se mezi ně začal vracet sám.

Kdo jsou šeptuchy?

Nejčastěji starší ženy, které věří, že mají dar od Boha a dokážou uzdravovat jiné. Ty, které jsem fotil, žijí v Podlesí, svébytném regionu v polsko-běloruském pohraničí. V malých vesničkách, kde je pár domů, dřevěných chalup. Hledal jsem je v obou zemích, protože samy šeptuchy státní hranici nevnímají. Když jsem se jedné z nich zeptal, jestli je Polka, nebo Běloruska, odpověděla mi prostě, že je „zdejší“. Soustředil jsem se na tento fenomén bez ohledu na národnost. Nakonec v této oblasti se hranice velmi často posouvaly.

Jsou to spíš šamanky, nebo léčitelky?

Jejich obřady vycházejí z upravených pravoslavných modliteb a můžeme je snad přirovnat k exorcistům, tedy vymítačům. Zaklínají psychické a fyzické nemoci. Přicházejí za nimi ale také lidé, kterým se špatně daří v práci, ale mohou mít i jiné, třeba i milostné problémy. Léčí slovem, ale také rituály, které jsou ve svém základu pohanské. I proto se k nim pravoslavná církev staví opatrně. Někteří kněží se s nimi setkávají, ale jiní je například z církve vyhánějí. Někteří lidé se šeptuch opravdu bojí a vyhýbají se jejich domům, jiní jim svěří svůj život a zdraví. Není to ale rozhodně žádný skanzen pro turisty, v tom regionu jde skutečně o živou věc. Viděl jsem fronty vedoucí k domům šeptuch.

Taky by se jim dalo říct zaříkávačky?

Dalo by se to tak říct. Etymologie slova šeptuchy, nakolik se mi to podařilo zjistit, pochází od slova šeptat (polsky szeptać – pozn. red.). Šeptají modlitby. Šeptuchy se jim říká v Polsku, Bělorusové používají spíš slovo „babka“.

Jsou to vždycky starší ženy?

Většinou ano. Ačkoli existují prý i mladší ženy nebo dívky s darem uzdravování. To poznají jiné šeptuchy, které na ně ukážou. Ale upřímně – mladé dívky nechtějí sedět v chalupě a přijímat nemocné, obětovat jim život. Šeptuchy jsou většinou v důchodu, nezažil jsem žádnou, která by chodila někam do práce. Samozřejmě mají třeba políčko, pár slepic na obživu. Je možné, že tenhle fenomén postupně zmizí nebo si ty dívky za třicet let vzpomenou a objeví v sobě sílu uzdravovat.

S jakými nemocemi lidé za šeptuchami chodí?

Zažil jsem například návštěvu starší ženy v pokročilém stadiu rakoviny. Ptala se, zda má chodit na chemoterapii. Šeptucha jí řekla, že ano, ale kdyby řekla, že ne, ta žena by lékařskou péči odmítla. A to je podstata fenoménu, který jsem chtěl zachytit. Vzájemný vztah, důvěra, víra z obou stran. Samozřejmě lidé, kteří jsou zoufalí, mají smrtelnou diagnózu nebo velký problém, zkusí cokoli. Chtějí věřit.

Nechávají si za to platit?

Některé ano. Sám jsem se snažil najít ty, které peníze nechtějí a uzdravují dobročinně, s pocitem poslání a výjimečně přijmou dar, většinou nějaké jídlo. Nefotil jsem ty, u nichž se jednalo o obchod s jasnou cenou.

Kolik šeptuch je?

V Polsku jsem delší dobu fotografoval čtyři, v Bělorusku šest. Nelze určit jejich přesný počet, ale v Podlesí byla šeptucha snad v každé vesnici. Šest sedm domů, přijedete a musíte se ptát, hledat. Ale nakonec vám někdo prozradí cestu. Není to tak známý fenomén, ani lidé z Podlesí o nich většinou nevědí. Zdálo se mi, že na běloruské straně je jich víc. Ale podle slov místních jich ubývá, to zřejmě souvisí s dostupností lékařské péče.

V českém kontextu podobné ženy zachytila Kateřina Tučková v románu Žítkovské bohyně. Popsala, že byly za komunismu pronásledovány. Jak to bylo s šeptuchami?

Zdá se mi, že na polské straně byly nedůvěřivější a víc se skrývaly, možná i proto, že katolická církev je k podobným pohanským praktikám méně tolerantní než pravoslavná. Bělorusko je takový komunistický skanzen, ale přitom tam se jim daří lépe. Celkově jim asi pomohlo to, že Podlesí je velmi odlehlý region, špatně dostupný, i když teď se to postupně mění a víc lidí ho objevuje, protože je tam nádherná, nedotčená příroda. Ale historii šeptuch, jejich osudy v době komunismu, moc dobře neznám, soustředil jsem se na aktuální situaci. A dozvěděl jsem se o nich před pár lety.

Jak se to stalo?

Úplnou náhodou. V barevném časopise, který jsem si prohlížel někde v čekárně u doktora, byl článek o alternativní medicíně a v něm jedna amatérská fotografie šeptuchy. Asi ji někdo vyfotil telefonem, byla opravdu špatná. Vidět bylo leda to, že tam šeptucha pálila uzdravovanému něco na hlavě. Zaujalo mě to a začal jsem pátrat, o co běží.

A co to bylo?

Byl to kus jemného plátna. Položí ho na hlavu a zapálí. Ono rychle shoří. Je to v podstatě stará magická praktika. Oheň vtáhne zlého ducha nebo negativní energii nebo jak tomu chcete říkat.

Asi nebylo snadné získat jejich důvěru a fotografovat je během rituálů.

Použil jsem tradiční metodu reportérů – našel jsem si takzvaného fixéra, místního člověka. Byl jím můj známý, antropolog, který z Podlesí pochází. Znal i některé šeptuchy i jejich specifický polsko-běloruský dialekt a zavedl mě k nim. Díky němu mi důvěřovaly. Hodně z nich se na začátku bálo, že hledám senzace.

Jak dlouho jste do Podlesí jezdil a kde jste tam bydlel?

Vracel jsem se na různě dlouhá období, někdy to bylo pár dní, jindy pár týdnů, celkem asi šest let. Na polské straně jsem většinou zůstával v největším městě v té oblasti, v Bielsku Podlaském, vesnice byly asi deset minut jízdy autem v okolí. Někdy jsem také bydlel v pronajímaných pokojích, v chalupách, které připomínaly ty místní. V Bělorusku toto zázemí není, tam nás naopak vždycky někdo pozval k sobě domů. Občas z toho měli lidé i problémy. Režim v Bělorusku je opravdu hrozný. Padají neuvěřitelně vysoké tresty i pro mladé lidi za účast na demonstracích – pět nebo šest let vězení. Chtěl bych téma zpracovat i jako dokumentární film, ale v současné době se do Běloruska dostat nemůžu, navíc s kamerou. Oficiální důvod je covid, skutečný ten, že Polsko je země, která nejvíc podporuje běloruskou opozici a nezávislé novináře.

Mají šeptuchy něco společného? Jak na vás působily?

Některé si můžete představit jako vlastní babičku, jsou milé a hodné. Ale některé z nich jsou velmi tajemné, nepřístupné. Musím říct, že jedna z mých nejoblíbenějších šeptuch, pokud to tak lze říct, byla právě taková: uzavřená a mlčenlivá. Bydlí v malém domku, nemá televizi ani rádio. Uvnitř nevíme, jestli je to rok 1915, nebo 1965, žije velmi jednoduše, až asketicky. A udržovala si odstup, často mě vyhazovala, po nějaké době řekla: Už dost, už jdi. S ní jsem nevedl žádné rozhovory o normálním, každodenním životě. Třeba u ní žil muž, nevěděl jsem celých šest let, kdo to je. Nemluvil. Až náhodou jsem se jinde dozvěděl, že je to její bratr.

Jak léčila?

Za šeptuchou Annou třeba pravidelně chodil jeden mladý muž. Prý se narodil němý a ona mu vrátila řeč. Uváděla léčené do transu, zapisovala si jejich vize. Posadila je k oknu, držela ruce na jejich hlavě, odříkávala svoje modlitby a ptala se, co vidí v oblacích. Ten muž říkal, že vidí Ježíše, který ho zve, aby si k němu přisedl ke stolu. Nebo uváděla do transu neplodnou ženu. Zažil jsem řadu velmi fyzických rituálů. Mnohokrát se třeba opakoval ten s ohněm. Léčenému položí šeptucha na hlavu kus látky, na té zapálí len, který rychle vzplane. Spálené kousky poletující ve vzduchu šeptucha chytá, hází na zem a zadupává. Symbolizují nemoc, zlého ducha. Tenhle rituál jsem viděl v Polsku i v Bělorusku. Nebo si léčený lehl na práh domu, šeptucha ho překročila, vyšla z chalupy a za ní venku „vyhazovala“ nemoc pryč.

Léčí tedy tělesné a psychické nemoci?

Nejen to, jak jsem už řekl, lidé za nimi chodí s různými problémy. Třeba v lásce. Jedna žena chtěla, aby její vyvolený miloval buď ji, nebo žádnou jinou. Nejtemnější přání, které jsem slyšel, byla žádost o smrt sousedky. Šeptucha řekla, že pokud je ta sousedka dobrý člověk, zemře žena, která si to přála. A opravdu za rok a půl zemřela při nehodě. Samozřejmě to byla náhoda, ale kdoví? V Podlesí jsem uvěřil, že na těch věcech může něco být.

Jste fotoreportér, zachycoval jste válečné konflikty, v současné době pracujete pro nezávislou agenturu East News a fotíte politické události. Jak jste přistupoval k tomuto velmi odlišnému tématu?

Šeptuchy jsou můj nejosobnější projekt. Vždycky když vedu workshopy pro začínající fotografy, říkám jim, že si musí vybrat téma, které je zajímá, fascinuje. Jemuž by se věnovali i bez fotoaparátu. Takhle to mám s šeptuchami. Jezdil jsem do Podlesí, sledoval je, objevoval, mluvil s nimi. A občas udělal nějakou fotku. Často jsem měl v hlavě vizi, co bych chtěl zachytit, zažít. Na správný okamžik nebo náhodu jsem pak čekal několik let. Na fotografiích nejsou jen šeptuchy. Zachycoval jsem prostředí, krajinu, v níž žijí. Přírodu, zvířata. Snažil jsem se vnímat okolí očima léčeného, symbolickým způsobem. Že třeba zkřížené kmeny dvou stromů mohou být znamení. Nebo boj černé kočky a bílého psa, nejsou to anonymní zvířata, patří tomu knězi-uzdravovateli.

Zmiňoval jste, že chcete točit film. Myslíte si, že je film silnější médium než fotografie?

Fotografie mě živí, ale cítím, že potřebuji změnu. Když jezdíte dokumentovat válečné konflikty, revoluce, demonstrace, po nějaké době začnete hledat smysl toho, co děláte. V současné době se z fotoreportérů často stávají aktivisté, chtějí pomoci lidem, které fotí. Ale myslím, že tohle už překračuje hranici toho, co má reportér dělat. Angažovaná fotografie má smysl, ale pokud se snažíte diváka přesvědčit o tom, kdo je oběť, pracujete s emocemi jinak. V dnešní obrázkové době vidím, jak každou fotku lze zneužít. Vytrhnete ji z kontextu, dáte jí popisek a může ilustrovat cokoliv, zcela opačné názory a situace. To je děsivé. Proto pro mě dlouholetá práce s šeptuchami byla terapií. Nezasahoval jsem do jejich světa, chtěl jsem ho jen zachytit co nejpřesněji. Ale bylo pro mě důležité, že to není závod s časem. Jako válečný fotoreportér jsem občas musel prostě fotit všechno, co se mihlo, potom fotky rychle poslat do redakce. Tady jsem měl svůj čas. Mohl jsem čekat na znamení, symboly, náhodu.

Budete se vracet za svými šeptuchami do Podlesí?

Teď se zrovna chci jet podívat, jestli situaci nějak ovlivnil covid. Myslím, že řada lidí, kteří nevěří očkování, možná navštíví šeptuchy. Jak jsem zmiňoval, na běloruskou stranu nemůžu, ale na polské bych chtěl navštívit „své“ šeptuchy a zjistit, jak se mají. Už jen proto, že nikdy nevím, kdy s nimi mluvím naposledy. Tři z těch, které jsem fotil, už nežijí.

(S polštinou autorovi pomáhala Lucie Zakopalová.)

12. července 2021