Co hlásá Alexandria Ocasiová-Cortezová

Vyrůstá v Bronxu Trump v sukních?

Co hlásá Alexandria Ocasiová-Cortezová
Vyrůstá v Bronxu Trump v sukních?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Kým bude nejmladší žena zvolená do amerického Kongresu Alexandria Ocasiová-Cortezová? Tím, kdo prorazí novou cestu americké levicové politiky pro příští desetiletí? Anebo bude mít pravdu spíš její stranická kolegyně z Wisconsinu Tammy Duckworthová, která sarkasticky poznamenala, že „to je budoucnost Demokratické strany – v Bronxu“?

Jisté je, a přiznávají to i mnozí kritici, že AOC, jak se jí univerzálně říká, je politická hvězda. Přirozený talent, člověk, který si umí podmanit sál a strhnout ho svým nadšením a odhodláním. Umí dovedně používat sociální média. Svými přímými přenosy z domova vytváří dojem transparentnosti a autenticity, toho, že nic nepředstírá a nad nikoho se nevyvyšuje. Umí útočit a využívat útoků na sebe k protiútokům, které mají daleko větší účinnost. Umí vytvořit téma, k němuž musí ostatní volky nevolky zaujmout postoj.

Svůj talent především osvědčila tím, jak se dostala do Kongresu. Volební obvod pokrývající části Bronxu a Queensu patří mezi tradiční, bezpečné demokratické obvody. To znamená, že skutečná volba se tam odehrává v demokratických primárkách – kdo je vyhraje, má téměř stoprocentní jistotu, že pak bude zvolen do Kongresu. A v tomto volebním obvodu se o to nikdo vážně nepokusil už hodně dlouho. Stávající kongresman Joe Crowley byl poprvé zvolen v roce 1999 a od té doby stoupal po žebříčku vlivu ve Washingtonu – jeho jméno bylo zmiňováno mezi potenciálními nástupci vůdkyně demokratů v dolní komoře Nancy Pelosiové. Měl síť finančních sponzorů mezi lidmi z realitní branže a z Wall Street. Mladá vyzývatelka ho dokázala porazit kampaní postavenou na dobrovolnících a velkém množství malých finančních příspěvků. Útočila na Crowleyho jako na člověka v zajetí velkých firem a místní politické mašinerie, která se nestará o skutečné zájmy voličů. A uspěla k překvapení mnohých, mimo jiné včetně New York Times, jejichž zpravodajství síla její kampaně dlouho zůstávala skryta.

Politický talent ale není to jediné, čím AOC přitahuje pozornost. Zvítězila totiž s nejradikálnějším levicovým politickým programem, jaký kdo pamatuje. Státní zdravotnictví, odpuštění studentských dluhů a veřejné vysoké školy zdarma, zrušení ICE (něco jako u nás cizinecká policie), reforma trestní politiky podle požadavků hnutí Black Lives Matter, masivní transformace americké energetiky – to všechno jsou návrhy, o kterých by vám před rokem 2016 každý příslušník demokratického establishmentu sebevědomě vysvětlil, že s nimi v politice nemůžete prorazit. Stejně jako by vám republikánský profesionál vysvětlil, že Donald Trump nikdy nemůže získat prezidentskou nominaci. Ale poté, co v roce 2016 Hillary Clintonová musela překvapivě sveřepě bojovat o prezidentskou nominaci s nezávislým socialistou Berniem Sandersem, je to další signál, že politické zemětřesení se neodehrává jen v republikánské straně. Občas lze zaslechnout, že AOC je levicovou odpovědí na Donalda Trumpa. Však z ní jsou taky nervózní nejen republikáni, ale i spousta establishmentových demokratů. V každém případě patří do Trumpovy éry.

Kde se tato změna poměrů vzala? Pokusme se projít aspoň některé z mnoha vlivů.

Americké finanční a politické kruhy měly za to, že finanční krize roku 2008 je překonána. Oživení sice bylo pomalé, ale setrvalé a vše je na dobré trajektorii. Jenže pokud se domnívaly, že se krize obejde bez dlouhodobých následků pro důvěru v ekonomickou budoucnost, zjevně se mýlily. Ty následky se dostavily s určitým zpožděním poté, co politicky vyšuměla jejich první vlna, hnutí Occupy, a poté, co politicky „dostalo přednost“ řešení jiného problému, následků globalizace pro tovární dělnictvo. Ale nyní se dostává ke slovu generace pociťující to, co je ostatně doloženo z jiných recesí – že generace nastupující na pracovní trh v době velkého ekonomického poklesu už nikdy tu ztrátu nedohoní. Na mladé navíc doléhá specifický problém univerzitního školného, jež roste rychleji než inflace.

Vedle toho tu jsou změny kulturní. Sociologové Bradley Campbell a Jason Manning v loňské knize The Rise of Victimhood Culture popsali nové pojetí řešení konfliktů, jež se z univerzit šíří do společnosti. Je to kultura, v níž přestává být ostudné vystupovat jako oběť. Status oběti a z něho vyplývajícího nároku na to, aby někdo zjednal nápravu, se stal vyhledávaným, na odiv stavěným. Když novinářka Charlotte Alterová napsala pro časopis Time obdivný profil Ocasiové-Cortezové, doprovodila ho na Twitteru komentářem: „AOC a já jsme se narodily ve stejném roce. (…) Lidé našeho věku nikdy ve svém dospělém životě nezažili americkou prosperitu – proto se tolik mileniálů přiklání k demokratickému socialismu.“ Alterová je absolventka Harvardu. Její otec je úspěšný novinář, matka byla producentkou jedné z úspěšných večerních televizních talk show. Její sestra pracuje ve firmě rizikového kapitálu. Měřítka toho, co je to „zažít prosperitu“, mohou být evidentně různá.

Američtí novináři ve svých nadšených profilech soustavně zdůrazňují „dělnický původ“ AOC (i když americké „working class“ lze překládat i prostě jako pracující). V tomto kontextu českého čtenáře zarazí, když se dočte, že její otec byl architekt (pravda ovšem je, že zemřel ve svých 49 letech, a protože nezanechal závěť, rodina musela řešit složitý proces s probačním soudem, který trval čtyři roky a finančně ji dusil). Sama AOC vystudovala Boston University, což není úplně levná škola, a poté pracovala v různých neziskovkách a jako barmanka. Tu absenci prosperity lze tedy připsat neochotě dělat konvenční kariéru.

Takových mladých lidí – ošklivým slovem by se jim dalo říkat lumpeninteligence – ovšem právě New York přitahuje hodně. Chtějí se svým vzděláním dělat něco smysluplného, svým stylem ovlivňují média a kulturu v celé Americe i ve světě, ale pochopitelně je užírá těsná blízkost superboháčů a rostoucí newyorské nájmy. A splátky studentských půjček nepočkají.

Alexandria Ocasio-Cortezová (29) byla v roce 2018 zvolena do Sněmovny reprezentantů za Demokratickou stranu. - Foto: Reuters

AOC má vedle svého „dělnického původu“ další dvě aktiva důležitá pro dnešní éru: je žena a Hispánka (její otec byl Portoričan narozený v New Yorku, matka je z Portorika). Nedá se říct, že by AOC byla typickou hráčkou politiky identity. Sama říká, že stavět na těchto tématech je trochu málo. Zdůrazňuje témata ekonomická a strach z globálního oteplování. Mluví o velkých úkolech, připomíná Rooseveltův New Deal, porážku nacismu či let na Měsíc. Ale to proto, že politika identity je její výchozí čára. Několik sociologů si všimlo, že někdy po roce 2011 začala v populaci mladých, vzdělaných, liberálních lidí probíhat radikální názorová změna. Téma rasové nespravedlnosti a „bílého privilegia“ začalo být vnímáno mnohem intenzivněji než dříve. Začala růst podpora afirmativní akci a reparacím za otroctví. Tito progresivisté považují míru rasové nespravedlnosti ve společnosti dokonce za vyšší než sami příslušníci menšin. Ruku v ruce s tím jde náhle rostoucí podpora vyšší míry imigrace (implicitně jiné než bělošské), sympatie k ilegálním přistěhovalcům a odmítání ostrahy hranic. Sílí i postoje sympatizující se socialismem, například názor, že vláda má zabezpečovat nejen rovné příležitosti, ale i rovné výsledky pro všechny. Úměrně podpoře politické korektnosti klesá podpora pro tradiční liberální hodnoty jako svoboda projevu. Nápadným korelátem je pokles podpory Izraele a s tím korespondující změna postoje k Židům. Ti jsou sice stále nazíráni víceméně sympaticky, ale zároveň považováni za „privilegované“. Takže liberálové kritizují jen pravicový antisemitismus, ale když pochází od jiných, méně „privilegovaných“ skupin, zavírají před ním oči.

Tu atmosféru dokonale vystihuje anekdota z vynikající reportáže ze světa nového newyorského socialismu Pinkos have more fun (Komouši si užijí víc legrace), která vyšla v březnu v časopise New York. Autor popisuje své setkání s jedním významným aktivistou, s nímž se už před časem seznámil. „Jak že se jmenuješ?“ ptá se ho aktivista, „jména bělochů vždy zapomínám.“ Sám aktivista je přitom běloch. V marxistické ideologii progresivistů se příslušníci menšin nemohou dopustit rasismu, protože ten má ve skutečnosti mocenskou podstatu; jen běloši mohou být rasisté. Ale my, kteří nejsme vázáni marxistickými definicemi, můžeme tento nový pohled na svět popsat jako kombinaci sebenenávisti, rasismu a antiliberalismu.

Pro AOC je to základní východisko. Samozřejmě že systematicky upřednostňujeme ženy a menšiny proti bělochům, samozřejmě že usilujeme o vyšší imigraci, samozřejmě že jsme na straně Palestinců proti Izraeli, říká v různých obměnách – což jsou postoje, které demokratičtí politici doteď cítili potřebu opatrně obhajovat a vysvětlovat.

Když wisconsinská senátorka Duckworthová označila AOC za budoucnost Demokratické strany v Bronxu, narážela na to, že newyorský volební obvod AOC se demograficky, kulturně i ekonomicky velmi liší do amerického průměru. Například 47 procent jeho obyvatel je narozených v cizině; v celých USA je to jen 13 procent. Zároveň je to žádoucí adresa pro mladé progresivisty. V tom spočívá základní taktický střet kruhu kolem AOC s demokratickým establishmentem. Ten si myslí, že cesta k moci – znovuzískání Bílého domu a většiny v Senátu – vede přes přesvědčování umírněných voličů. Progresivistům jde o něco jiného – o posunutí názorů v Demokratické straně. Proto je nezajímá, které ze států, kde těsně vyhrál Donald Trump, by bylo možné získat zpět. Vytipovávají si bezpečné demokratické volební obvody zastupované politikem, který není v jejich očích dost progresivní. Tak jako AOC.

Bronx (na snímku) patří mezi tradiční demokratická teritoria. - Foto: Shutterstock

Měřeno volebním kalkulem měli zatím mizerný úspěch. Z několika desítek kandidátů, které skupina Justice Democrats spolupracující s AOC v posledních volbách do Kongresu podpořila, uspěli jen čtyři nováčci. Jenže síla nové vlny se projevila jinak: politici usilující o demokratickou prezidentskou nominaci se začali předhánět v tom, kdo se rychleji přihlásí k „zelenému novému údělu“ a dalším programovým prioritám AOC (na hranu parodie se dostal texaský kongresman Beto ORourke, který ve snaze vyniknout a zachránit svou skomírající kampaň zkrátil dobu zbývající k záchraně konce světa dokonce z dvanácti na deset let).

Mezi nováčky „týmu AOC“ v Kongresu jsou ovšem dvě muslimky, Rashida Tlaibová z Michiganu a Ilhan Omarová z Minnesoty. Dostalo se tak na povrch téma antisemitismu, který je v progresivních multi-kulti kruzích dost rozšířený. To, co ještě unikalo mainstreamové pozornosti v případě hnutí Million Women March, se teď ukázalo v plném světle. Vedoucí demokraté jako už poněkolikáté nevěděli, jak na nové progresivní naladění reagovat. Tématu se hbitě chopil prezident Trump a obratem na to zase média a progresivisté, kteří to prezentovali jako islamofobii.

Zajímavé je, že AOC nepatří k těm, kteří by věnovali mnoho energie kritizování charakteru Donalda Trumpa. O to víc vynikne, jak podobní si v něčem jsou. Když AOC navrhne marginální sazbu daně z příjmu 70 procent anebo univerzalizaci státního zdravotního programu Medicare, každý, kdo se trochu zajímá o politiku, tuší, že je to nereálné. Ale fanouškům to nevadí, hltají to tak jako Trumpovi voliči jeho slib, že postaví na jižní hranici zeď a Mexiko ji zaplatí. A když je s nesmysly konfrontována, přejde do protiútoku a odsoudí, že „mnoha lidem záleží na tom, mít přesnou, faktickou, sémantickou pravdu víc než mít morální pravdu“. Podobně jako Trump je velmi polarizující – podle březnového průzkumu Gallupu na ni má pozitivní názor 31 procent voličů, ale 41 procent negativní. A demografie její podpory je přesným negativem Trumpa – podporují ji černoši, ženy a mladí. Ale pro její příznivce je důležité bojovat, upozornit na téma a posunout hranice možného.

Zatím se meze jejího vlivu projevily v tom, že jakmile ohlásil prezidentskou kandidaturu bývalý viceprezident Joe Biden, který se k programu AOC nepřihlásil, okamžitě se vyšvihl do čela průzkumů mezi demokratickými voliči a všechny soupeře, kteří se předháněli v tom, kdo bude víc jako ona, nechal daleko za sebou. Je to docela důležitý boj, protože pokud by v Demokratické straně zvítězilo křídlo AOC, samozřejmě bychom nemohli mluvit o tom, že nás s USA pojí sdílené hodnoty.

17. června 2019