Povolební vyjednávání se pomalu blíží svému konci, tedy podpisu koaliční smlouvy. Jedním z ministrů nové vlády by mohl být i pirát Jan Lipavský, člen vyjednávacího týmu pro oblast zahraničních věcí, evropských záležitostí a obrany. V rozhovoru pro deník Echo24 potvrzuje, že je připraven ujmout se role ministra zahraničí. Chránit evropské hranice je podle něj potřeba, a to i za cenu stavění dalších plotů. Jsme součástí Západu, EU i NATO, ale potřebujeme věcné a pragmatické vztahy se všemi. K Rusku a Číně budeme přistupovat sebevědoměji, kriticky a věcně, říká dost možná budoucí šéf české diplomacie Lipavský.

Je už rozhodnuto o obsazení ministerstev obrany a zahraničí?

Personální otázky řeší hlava toho celého koaličního vyjednávacího týmu. Vím, že mediálně probublávají některá jména, asi to do určité míry odpovídá stavu toho jednání, ale na druhou stranu je k tomu potřeba přistupovat s tím, že jednání je stále otevřené a může se to kdykoli změnit. Takto přistupuji i k těm informacím, které zaznívají ohledně mého jména. Zatím probíhají práce na programu. V těch hlavních otázkách jsme tam došli ke shodě poměrně rychle, protože koaliční programy vycházejí z českého zahraničně-politického konsenzu. Samozřejmě v některých otázkách byly pohledy rozdílné, ale nejde o nic zásadního.

O vás se teď skutečně mluví v souvislosti s resortem zahraničí jako o nejpravděpodobnějším kandidátovi na příštího ministra.

Já osobně jsem připraven se té role ujmout, pokud jednání dopadnou tím způsobem, že by nám ten resort měl jít. Ale dokud se to celé nevyjedná, tak je to stále hypotetický scénář. Na druhou stranu, zahraničí jsem se věnoval poslední čtyři roky ve sněmovně. Z té opoziční práce mám znalost fungování toho resortu. A mám i vlastní představy o tom, jak by měl resort fungovat. Jak to dopadne, to samozřejmě nedokážu ovlivnit.

Jaký by měl podle vás, podle Jana Lipavského, být příští šéf české diplomacie?

Politicky je to jasně dané. Zazněla i řada dalších jmen za jiné strany. Já si umím představit, že všechna ta jména, která zazněla ve veřejném prostoru, ať už z TOP 09 nebo ze STAN, tak by dokázala tu roli kvalitně sehrát. Nejdůležitější úkol ministra zahraničních věcí bude vytvářet vůči domácí politické scéně ten zahraničně-politický konsenzus, nacházet do určité míry shodu a fungovat trošku jako moderátor těch názorů, které nejsou vždycky úplně jednotné, ale je potřeba, aby ČR vystupovala a fungovala navenek jednotně. Myslím si, že pro tuto roli budou dobré výchozí podmínky, a to i díky tomu, jak se částečně proměnilo prostředí v parlamentu.

A měl by nás nový ministr jednoznačně orientovat na Západ, nebo by se měl snažit usilovat o dobré vztahy napříč, tedy budovat užší vztahy i s takovými velmocemi, jako je Rusko nebo Čína?

Jsme součástí Západu, součástí Evropské unie, Severoatlantické aliance a zároveň potřebujeme z mnoha praktických důvodů usilovat o věcné a pragmatické vztahy se všemi významnými světovými aktéry. Na druhou stranu, vztahy s Ruskem jsou velmi komplikované, poměrně vyprázdněné. A vztahy s Čínou jsou zase zatíženy minulostí některých podnikatelských aktivit v ČR, takže ať už tam bude jakýkoli ministr, tak se k této otázce bude muset nějakým způsobem postavit. Není to o tom jednotlivci, ale o tom, že vůle celé vlády a také sněmovní většiny, bude k tomu, abychom k Rusku i Číně přistupovali sebevědoměji, do určité míry kriticky a věcně.

Když jsme u Číny a sebevědomí. Tento týden se Čína prostřednictvím svého velvyslance v Praze důrazně ohradila vůči návštěvě tchaj-wanské podnikatelské a diplomatické delegace u nás. Loni zase ostře vystoupila proti oficiální návštěvě předsedy senátu Miloše Vystrčila (ODS) na Tchaj-wanu, dokonce pod pohrůžkou politickými a ekonomickými sankcemi. Měl by na takové výpady reagovat ministr zahraničí?

Pravděpodobně ano, protože je to úkol osoby, která má na starosti zahraniční politiku. Co se týče Tchaj-wanu, tak tam je potřeba jasně říct, že je významným ekonomickým partnerem ČR. Z hlediska množství přímých investic je mnohonásobně významnějším investorem než Čínská lidová republika. Také po kulturní stránce jsou ty vztahy velmi bohaté. To znamená, že je v našem zájmu se s Tchaj-wanem bavit, za dodržení všech mezinárodních principů. Zároveň, obchod mezi ČR nebo EU a Čínou velmi kvete a zatím se ty čínské výhrůžky různými obchodními embargy reálně nenaplnily, ale je potřeba to brát na zřetel a pracovat s tím. Dialogu s Čínou se nebráním.

Vy se dlouhodobě věnujete kromě zahraniční politiky také bezpečnostním otázkám. Souhlasíte s tím, aby některé geograficky okrajové státy EU chránily vnější hranici před ilegální migrací, a to třeba i za cenu toho, že postaví na hranicích plot? K tomuto kroku přistoupili jako první Maďaři, pak Litevci, Řekové a další.

Evropa musí být schopná zabezpečit svoje vnější hranice, to je jasné. Je na těch bezpečnostních složkách, jaký k tomu zvolí nástroj. A pokud ta situace je natolik extrémní, že Lukašenkův (autoritářský běloruský prezident Alexandr Lukašenko – pozn. red.) režim de facto vysílá řízeně skupiny uprchlíků, tak já rozumím, že ten stát na druhé straně na to musí reagovat, samozřejmě je šílené pozorovat tu uměle vytvořenou humanitární katastrofu a vidět ty lidské oběti, které tam dnes jsou.

Takže je na každém členském státu, aby si to vyřešil sám?

Každý stát je odpovědný za ochranu vlastní hranice, na tom se nikdy nic nezměnilo. Je společná migrační politika, díky tomu, že máme Schengenský prostor. To znamená, že je v našem zájmu společně chránit EU. Je dobře, že máme Frontex, který byl výrazně posílen a získává nové pravomoci, kterými může členským státům poskytovat podporu a pomoc v krizových situacích. Samozřejmě je v našem zájmu, aby ta vnější hranice byla efektivně chráněna. Ale je zde samozřejmě také celá řada platných mezinárodních úmluv, kterým je současně potřeba dostát.

Je ale potřeba připomenout, že v případě Maďarska byl projekt hraničního plotu, který zahájili už v roce 2015, ze strany Evropské komise často kritizován. ​​​​Ovšem jde o Maďarsko, které má s Bruselem v posledních letech poměrně napjaté vztahy. V posledních měsících byl bodem střetu například maďarský zákon na ochranu dětí, který mimo jiné zakazuje propagaci LGBT témat ve školách.

Evropská unie je postavena na základních smlouvách, kde se jednotlivé státy zavázaly k dodržování určitých principů, a pokud ty principy jsou narušeny, tak EU skrze svůj byrokratický aparát logicky zkoumá, jestli to členové dodržují. Negeneralizoval bych to do podoby, že EU nějak přistupuje vůči Maďarsku, ale je potřeba se vždy prát, v jaké otázce a proč.

Já bych chtěl poznamenat, že je českým zájem, aby byla vláda práva ve všech zemích EU co nejsilnější, protože ta nám garantuje, že jsou dodržovány ty smlouvy po všech stránkách. Je to uskupení, které stojí na tom, že sdílíme celou řadu politik, ať už jde o volný pohyb osob, zboží, kapitálu a tak dále. A není to jenom o ekonomice, ale je to i otázka kulturní a hodnotová.

Otázka je, které právo má vládnout. To se teď řešilo v případě Polska. Tamní ústavní soud před několika týdny rozhodl, že některé články základních smluv o Evropské unii odporují polské ústavě. Tím v podstatě zpochybnil nadřazenost unijního práva nad polským. Tady vyvstává otázka, jestli má mít skutečně navrch evropské právo, nebo právo konkrétního státu.

Jednoznačně unijní právo, to je princip fungování celé EU. Část kompetencí je přenesena na společnou úroveň a potom se ta rozhodnutí utvářejí v rámci mechanismu, který je nastaven v rámci evropských institucí. Takže pokud to Polsko nyní chce seriózně zvažovat, tak se to víceméně rovná pokusu o vystoupení z EU. Samozřejmě, když by Polsko vystoupilo z EU, tak bude velký ekonomický problém i pro ČR, důsledky bychom pocítili na mnoha úrovních. Pokud by se pak Česko vydalo podobnou cestou, znamenalo by to naprostou katastrofu. Rozhodně nejsme v roli Velké Británie, která si to ještě nějakým způsobem mohla dovolit.

My máme s Poláky historicky dobré vztahy, v poslední době se ale vyeskalovaly kvůli sporu o dopady těžby v hnědouhelném dole Turów, který leží hned za polskými hranicemi, nedaleko Liberce. Jak vnímáte tento sousedský spor?

Je to velká zátěž pro česko-polské vztahy. Já věřím, že se co nejdříve podaří najít vzájemně výhodné řešení situace. V jeden moment jsme byli velice blízko podpisu smlouvy, pak se od toho před volbami opět ustoupilo. Důvod neznám, ale není v zájmu ani jedné ze stran, aby ta situace trvala. Pro Česko je třeba ochránit zájmy obyvatel v daném regionu, kteří jsou postiženy důsledky těžby v dole Turów. Ztrácí se voda ze studní, jsou tam i další enviromentální zátěže. Myslím si, že je naprosto namístě, aby česká vláda hájila zájmy českých obyvatel. Nemyslím si, že by v tom bylo cokoli víc. V Polsku vnímám, že i tato kauza přispívá k protievropským náladám, a to kvůli tomu nástroji, který ČR zcela oprávněně použila – tedy že podala žalobu u Evropského soudního dvora, který rozhodl v jejich neprospěch. Ale já věřím, že se to podaří vyrovnat. Česko-polské vztahy mají do budoucna velký potenciál.