KOMENTÁŘ Ondřeje Štindla

Vrbětice jako zlom?

KOMENTÁŘ Ondřeje Štindla
Vrbětice jako zlom?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Dva agenti ruské GRU, kteří měli před sedmi lety způsobit výbuch v muničním skladu ve Vrběticích, jistě neměli tušení, že ta exploze po čase výrazně změní českou politiku způsobem, jejž jejich nadřízení nebudou považovat za vítaný. Jenomže „věci se dějí“, jak kdysi trefně poznamenal americký viceprezident Dick Cheyney (pověstnou Černomyrdinovu sentenci už v téhle souvislosti citovali jiní). Přinejmenším ze sledování zpravodajství zdejších médií jeden nabude dojmu, že ve zdejší politice nastal zásadní zvrat, mohla by nabrat úplně nový směr.

Poslední týdny přinesly velkou a úspěšnou ofenzivu „prezidentského tábora“ v české politice, hlava státu je přitom, mírně řečeno, značně vstřícná vůči ruským zájmům. Končily kariéry těch, na něž měl Miloš Zeman dlouhodobě pifku – ministra zdravotnictví Jana Blatného, ministra zahraničí Tomáše Petříčka, jehož místo by měl zaujmout Jakub Kulhánek, židle se kývá pod ředitelem České televize Petrem Dvořákem, mluvilo se o účasti Rosatomu v tendru na dostavbu Dukovan, vicepremiér Jan Hamáček se chystal k cestě do Moskvy, odkud snad měl přivézt prezidentovu oblíbenou vakcínu Sputnik V (dnes se pokouší vysvětlit, že se jednalo o jakousi zpravodajskou hru)…

Sobotní oznámení jako kdyby do toho všeho „hodilo vidle“. Stoupenci, řekněme, prozápadního tábora v Česku vyjadřují pobouření, v němž je ale také slyšet uspokojení – konečně se ti čeští rusofilové odkopali a v nastalé situaci s nimi bude možné zúčtovat.

Jistě se to musí říkat a číst hezky, taky proto, že ten prozápadní směr a jeho stoupenci neměli v posledních letech moc příležitostí oslavit nějaké vítězství. A samozřejmě potvrdí-li se dost pravděpodobně působící zvěsti, podle nichž musela být česká vláda dotlačena k tomu, aby informace o Vrběticích zveřejnila, a kdyby to bylo jenom na ní, třeba by o věci ani neinformovala, volalo by to po následcích.

Jenomže na rozložení politických sil se ani po sobotním oznámení nic nezměnilo, Andrej Babiš je pořád dlužníkem Miloše Zemana, hlava státu jistě nemá v úmyslu ty dluhy odpouštět, spíš si teď jen bude týden rozmýšlet, co si v nové situaci počne (prezident ve druhém funkčním období moc nemá co ztratit, možná je tedy nějaká jeho konfrontace se „systémem“).

O dalším směřování Česka se i po sobotní tiskové konferenci bude rozhodovat v podzimních volbách, těžko říct, jestli na ně bude mít vrbětická kauza – navzdory svojí nesporné závažnosti – velký vliv. Možná existují lidé, kteří si po Vrběticích řeknou, že komunisty, SPD nebo Babišovo ANO kvůli tomu skandálu nebudou volit, neřekl bych ale, že jich je hodně.

Ta proruská či k Rusku vstřícná část zdejší politiky sem nebyla implantovaná zvnějšku, nevznikla aktivitou ruských tajných služeb. Je tu už dlouho, z tuzemských slavjanofilů si dělal legraci už Karel Havlíček Borovský. A domnívat se, že zásadní změnu může přinést eliminace vlivu ruských institucí, je přání otcem myšlenky – ruská „hybridní válka“ dokáže šikovně využívat existujících rozporů, zesilovat je nebo třeba dosáhnout toho, aby působily jako vyhrocenější.

V Česku se jí daří taky proto, že narativ typu „všechno je vždycky jinak“ je tu značně oblíben, především kvůli tomu, že člověku umožňuje tvářit se chytře a přitom ušetří práci s myšlením. Ty rozpory ale existují bez ohledu na ruský vliv. Bez ohledu na Vrbětice budou v Česku dál existovat dva protichůdné proudy v zahraniční politice, nelišící se v dílčích věcech a akcentech, ale zásadních otázkách. Cosi to vypovídá o soudržnosti českého společenství obecně.