Ten, kdo chce poslouchat zpěv a řeč Jana Wericha po dobu víc než padesáti hodin jen se čtyřmi docela kratičkými přestávkami nutnými k výměně CD v přehrávači, může tak učinit docela snadno. Vyšla totiž kolekce pěti desek ve formátu MP3 zachycující „scény, předscény, rozmluvy, úvahy, zpěvy a pohádky“ v podání druhé poloviny značky V + W, proslulé už krátce po svém vzniku v roce 1927 a dodnes snad rozluštitelné většinou dospělé české populace.

Jakub Kamberský, jenž nový „komplet vybral, sestavil (a některé záznamy nově režijně zpracoval)“, měl v úmyslu „obsáhnout zvukový odkaz spisovatele, herce, zpěváka, neúnavného vypravěče, ale ne interpreta cizích textů, tedy až na drobné výjimky. Proto v kompletu nehledejte Osudy dobrého vojáka Švejka, Pana Tau či pohádky Josefa Štefana Kubína. Výjimečně je do něj zahrnuto kupř. jen několik zapomenutých povídek nahraných v 50. letech“.

Najdeme tu nahrávky původně gramofonové, vedle nich rozhlasové a také televizní – nikoli ovšem Werichovy herecké výkony v televizních inscenacích (i když třeba takový Medvěd by absencí obrazu příliš neutrpěl, jeho síla je ve slovech, ne v gestech, grimasách, kostýmech či dekoracích), nýbrž rozpravy, ať s Miroslavem Horníčkem, ať s Vladimírem Škutinou. A slyšíme i zvukové záznamy Werichových výstupů na estrádách v 50. letech, jež nebyly v době pořízení záznamu určeny dalšímu publiku a taky se k němu dostaly až po dlouhých letech. Podobně si Voskovec a Werich natočili na magnetofonový pás pouze pro sebe (?) vzpomínky a úvahy pronášené při svých soukromých setkáních ve Vídni v letech 1971 a 1974. Mimochodem, diví-li se stále někdo Werichovu podpisu pod Antichartou v lednu 1977 (pro Vladimíra Justa, jak píše v bookletu, byla hercova účast v Národním divadle „ledovou sprchou“), měl by vzít v úvahu, že v 70. letech věru nemohl vyrazit do Vídně každý jako dnes. Werich směl, dokonce opakovaně, a je možné, že se cítil režimu zavázán. Na shromáždění umělců demonstrujících věrnost husákovskému režimu prý myslel, že podepisuje prezenční listinu. To je patrně jeho poslední vtip. A docela dobrý!

Leč zpátky k pětideskovému souboru. Nejtrvanlivější z něj jsou pravděpodobně původní nahrávky písniček (tedy s orchestrem Ježkovým, nikoli Vlachovým), protože jsou autentickým svědectvím o poetice Osvobozeného divadla, jedinečné scény českého divadelního provozu nejen mezi válkami. Bez návodů a výkladů slyší každý vnímavý posluchač úžasnou symbiózu hudby, textu a autorské interpretace. Některé písně mezitím, jak se říká, zlidověly (Tmavomodrý svět, Ezop a brabenec, Babička Mary...), i když je možné, že z kolektivního povědomí se časem vytratí (klišé o tom, že Voskovcův a Werichův „odkaz nezestárnul“, jak ujišťuje v bookletu František Cinger, s tím sotva něco udělá); to není důležité. Pro dvacáté století byly nezastupitelné a nepřekonatelné.

Je tady i hodně mluveného slova, které patří spíš do archivu než na zvukové nosiče. Například když Werich vzpomíná na mládí (Táto, povídej!), je rozvláčný, konfuzní, odbočuje a zapomíná, k čemu se má vrátit; takové klábosení se snese v rozhlase, avšak představa, že by si je někdo pouštěl opakovaně, je poměrně těžká. Vyškrabala se kdejaká kuriozitka, třeba pracovní snímky z nahrávání Lakomé Barky nebo Pana Tau, ovšemže se všemi přeřeknutími, asi neodolatelně komickými.

Nejsmutnější je silvestrovský dialog s Jiřím Suchým z roku 1978, tehdy nevysílaný, v němž hlas starého a nemocného Jana Wericha může vyvolat leda pohnutí, smích sotva. Rozpaky jiného druhu vzbudí Pravda o sovětském Rusku, dialog V + W z roku 1935; jeden se ptá druhého na dojmy z SSSR, tady se oba projevují jako užiteční idioti (nebo cynikové?), když mluví o lidech dobře živených „jen proto, aby se zdálo, že tam není hlad“. V první polovině 30. let se oběti sovětského hladomoru počítaly na miliony. Věděli o tom „Osvobození“, nebo jim kamarád Julius Fučík („Fučidlo“) vysvětlil, že jde o výmysl buržoazní propagandy? Ale i to k Werichovi patří, stejně jako nesnesitelná moudrost Když už člověk jednou je...

Jan Werich: Suma sumárum. 5 CD MP3. Supraphon, celkový čas 50:37:24 hod.