KOMENTÁŘ Ondřeje Štindla

Provařené Vary 5: Popis jednoho odchodu

KOMENTÁŘ Ondřeje Štindla
Provařené Vary 5: Popis jednoho odchodu

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Festival je ve druhé polovině, poznám to i na sobě. Nějak se mi přestalo dostávat názorů. Neklepají na dvířka mé myslivny pod záminkou ohřátí si prstíčku, aby tam pak kroužily, dorážely, zabíraly místo. V mojí myslivně je čisto a útulno, je to takový ten minimalistický interiér – čtyři bílé stěny, velké okno do neurčité dáli a strategicky umístěný kobereček. Pobývá se tam docela dobře, jenom ta produkce názorů trochu drhne.

V takovém mentálním rozpoložení jeden docela cení finský film Kupé č. 6 režiséra Juha Kuosmanena, který na letošním festivalu v Cannes získal Velkou cenu (něco jako stříbrná medaile). Je inteligentní, ale diváka nepřetěžuje, působí jako ze života a ten život vnímá v zásadě pozitivně, lidi v něm taky. Člověk z projekce odejde, aniž by byl zásadně ohrožen jeho pocit znavené lehkosti.

Finsko, jak se vám možná už doneslo, sousedí s Ruskem. Takové sousedství samozřejmě ledacos přinese, existence toho kolosu za hranicí vyvolává úzkost i fascinaci. Rusko a Rusové se taky ve finských filmech často objevují – v různých rolích. Jako armáda nepřítele ve čtyři roky starém a docela dobrém válečném velkofilmu Neznámý voják. Anebo taky jako něco mezi zrcadlem a výzvou, zvláštní bytosti, v něčem blízké (třeba zálibou ve vodce) a v něčem nepochopitelné.

Kupé č. 6 mi něčím připomnělo necelých třicet let starý film Akiho Kaurismäkiho (k údělu tvůrců finských filmů patří také být neustále srovnáván s Akim Kaurismäkim) Drž si šátek, Taťáno. V něm se dva zamlklí a letargičtí Finové potkají s dvěma vitálními holkami z bývalého Sovětského svazu, jejichž povídavost a chuť do života je v kontrastu k apatii pánské dvojice. Kupé č. 6 vypráví v něčem podobnou story, jenom je genderově prohozená.

Laura (Seidi Haarlaová) je mladá Finka, která koncem devadesátých let (pravděpodobně, z filmu je těžko poznat doba, v níž se odehrává) žije v Moskvě. Původně se tam přijela učit jazyk, zamilovala se tam ale do charismatické profesorky literatury Iriny (Dinara Drukarovová) a bydlí tam sní. Vzhlíží k Irinině intelektuální společnosti, zároveň do ní moc nezapadá. A možná začíná Irinu nudit. Naplánovaly si výlet do Murmansku, chtějí si tam prohlédnout prastaré skalní kresby, tzv. petroglyfy. Irina ale z nějakých důvodů nemůže a vyšle Lauru na cestu samotnou. Ve vlaku hrdinka zjistí, že bude celou několikadenní cestu sdílet kupé s o několik let mladším Vadimem (Jurij Borisov), poněkud ostřejším a nijak intelektuálně založeným mladíkem nasáklým samohonkou.

Jejich první setkání se vyvine špatně – opilý Vadim je na Lauru hrubý a sprostě ji uráží, ohrožuje ji. Během cesty do Murmansku ale mezi Laurou a Vadimem povolují ledy, je to místy legrační a občas i něžné, z větší části odehrávající se ve vtahujícím způsobem zachyceném světě všelijak drkotajícího omláceného ruského vlaku, který si pod dohledem zpruzené „děžurné“ razí cestu pustinou.

Kupé č. 6 není romance. Vadim a Laura by asi jako dvojice neměli budoucnost, kdyby o ni začali usilovat. Jednoho pokrokově smýšlejícího kolegu pobouřilo, že film „hledá perličky na dně“ v člověku, který je v reálu jenom obhroublá sexistická „lopata“ (a zřejmě by jako takový měl být demaskován a náležitě odsouzen). Trochu omezený pohled na věc.

Kupé č. 6 je dobře realizovaný „crowdpleaser“, kdyby se někomu chtělo, může si ho vyložit jako příběh o tom, jak zakřiknuté finské lesbičce pomohlo pár panáků a kontakt s autentickým ruským křupanstvím, aby si přestala hrát na intelektuálku a probudila v sobě – slovy jedné z postav – svoje vnitřní zvíře. Bylo by to ale hodně redukované vnímání. Kupé č. 6 se dá brát taky jako příběh dvou lidí, kteří byli nakrátko vytrženi ze svého života, jenž se jim nějakým způsobem vymyká, oba jsou okolím cpaní do stereotypu, který jim je v něčem cizí. Nakrátko se sblíží s někým ve všech ohledech cizím a nějakým způsobem je to – možná taky jenom nakrátko – změní. Film nevypráví o tom, jak se ten ruský kluk a finská dáma navzájem zamilovali, ale jak se jim zalíbil ten člověk, jímž ve společnosti druhého sami byli.

Po projekci Kupé č. 6 jsem zažil svůj první letošní spěšný odchod z projekce. Promítal se hraný debut ruského dokumentaristy Ivana Tverdovského Konference, vážný kousek na vážné téma, jímž je snaha přeživších po teroristickém útoku na divadlo Dubravka v Moskvě dojít nějakého smíření. Jenomže. Film se snažil o ruskou pomalou duchovní kvalitu. A režisér na to šel zostra, první záběr byl několikaminutový statický pohled na paní, která luxuje divadlo, pak lux přestal hučet a já si v legraci řekl „aha, asi vyškubla ze zásuvky, zase ho nahodí a jedeme dál“. Přesně taková byla pravda.

A já se do toho obrazu nedokázal nějak vpít, asi jsem měl myslet na to hrozné, co se v divadle muselo uklízet po útoku, na to, jak pomíjivé stopy po sobě lidi zanechávají, ať už je to vysypaný popcorn (nebo co to bylo), anebo krev. Bohužel jsem si představoval autory, jak objíždějí všechny ty produkce a grantové komise a vysvětlují jim svůj koncept slovy „bude tam ženská a bude luxovat“ a všichni ti mocní filmového světa jim nadšeně odpovídají: „Skvělé! Kolik na to chcete peněz?“

Když paní doluxovala, následovala scéna z kanceláře, tiskla se tam smlouva a já se třásl strachy, že dojde toner a že ho pak budou postavy pár dlouhých minut hledat. Byly to marné obavy, u filmu jsem ještě chvilku vydržel. Pak jsem to vzdal, nebyla jiná cesta. Ne proto, že by byl strašně špatný, v kategorii „ruský duchovní art“, řekněme, jakž takž šel. A já bych se přece měl solidarizovat s umělci, kteří to svoje tvoření zvládají jakž takž. Jakž takž je přece i moje laťka osobního maxima. Ale nějak se tomu nedalo poručit, snad mi Ivan Tverdovský odpustí.