K wuchanskému viru se v posledním týdnu přidružila další epidemická infekce. Vražda George Floyda vedla k vlně protestů nejen ve Spojených státech, ale i v řadě dalších zemí. Epidemiologický či mimetický výklad je v tomto případě skutečně něco, co je třeba brát v potaz. Protože protesty měly nejasnou logiku. Částečně byly vedeny solidaritou s americkými protesty a protestem proti policejní praxi ve Spojených státech. Na tom by nebylo nic divného. Pokud by se ovšem část protestujících nezačala chovat, jako že protestuje i proti poměrům doma. Obdobnou tendenci měla i veřejná diskuse. V médiích se objevily titulky podle schématu „Země X/Evropa také potřebuje mluvit o rasismu“. Jistě, o problémech se má mluvit, ale ty texty spíš působily dojmem pracného hledání, jež by dávalo protestům ex post odůvodnění.

Je něco bizarního na tom, když dav třeba v Británii převezme americkou rétoriku i přímo frazeologii (například dává přednost americkým slangovým výrazům pro policisty před domácími). Americká policie v roce 2018 usmrtila střelnou zbraní okolo tisíce lidí. Britská tři. Americká policie rutinně používá těžkou výzbroj a techniku. Tak jako se u nás starostové fotografují s novou stříkačkou, kterou pořídili místním hasičům, v Americe hrají podobnou roli obrněné transportéry pro policii. Britští policisté nenosí střelné zbraně.

Ve Francii se dostala do popředí zájmu Assa Traoré, sestra černého Francouze, který v roce 2016 za podivných okolností zemřel při zatýkání. Na demonstracích se ovšem k tématu antirasismu záhy přiřadilo téma antisemitismu. Požadavky desítek tisíc demonstrantů v Německu sahaly podle Wall Street Journal „od zelené politiky, imigrace a práv zvířat po rasovou spravedlnost a solidaritu s Black Lives Matter“.

Přitom nejen poměry v každé zemi jsou jiné, ale i historie soužití různých etnik je v každé zemi jiná.

Druhá zvláštnost byla, že média v těchto zemích často charakterizovala vlnu protestů slovem „globální“. Ve skutečnosti se však masové protesty odehrály v přesně vymezitelné skupině zemí, v nichž žije jen menšina obyvatel světa: v USA, bývalých osadnických koloniích britského impéria a v západní Evropě. Ve zbytku světa se buď nedemonstrovalo, anebo došlo k malým protestům, jež byly doménou místní expatovské komunity a okrajové society. To je i případ Prahy.

Proč to všechno právě kvůli Georgi Floydovi?

Rasismus není americký vynález. Jistěže jsou různé rasové režimy „sociálně konstruované“, ale prostý rasismus je jedním z nejběžnějších, starobylých lidských instinktů. Je to právě jeho odmítnutí a potlačení, jež je třeba považovat za civilizační výdobytek. Spojené státy jsou dnes paradoxně zemí, jež vzala skutečnou diverzitu na celém světě nejvážněji a stala se patrně nejvíce „barvoslepou“ zemí na světě. Zároveň je ale jejich afroamerická menšina plodem jakéhosi civilizačního dědičného hříchu, který jako by navzdory všem snahám o nápravu a odčinění nejen nemizel, ale i sílil.

I ten (a možná zejména ten), kdo považuje současnou vlnu protestů za nebezpečné anticivilizační šílenství, by si měl uvědomit, o jak unikátně hrozné dědictví jde. Fotografie z lynčování černochů se ještě ve dvacátém století prodávaly jako pohlednice. Zákaz mezirasového manželství byl definitivně zrušen teprve roku 1967. Potřeba skupinové identity je velmi silná a její důležitou součástí je i skupinová historie. A jestliže je definiční součástí vaší skupinové historie, důvodem pro to, že vůbec v této zemi jste, otroctví, jak s tím naložit? To odlišuje Afroameričany od jiných etnických skupin v Americe a vlastně i od Židů, kterým ani holocaust nemohl vzít celé jejich dějiny.

Realita toho, že postavení Afroameričanů se zlepšuje jen velmi pomalu, či dokonce od 70. letech v některých ohledech stagnuje, dokáže přivést lidi k zoufalství. Například slavný sociolog Nathan Glazer (kniha Osamělý dav, kterou napsal s Davidem Riesmanem, vyšla už v 60. letech i u nás) vydal v roce 1975 knihu Affirmative Discrimination, v níž odmítl afirmativní akci při přijímání na vysoké školy jako zhoubnou. V roce 1998 ale v knize We Are All Multiculturalists Now dospěl k rezignovanému závěru, že afirmativní akce, aniž by opustil své výhrady vůči ní, je v současné době nutná. „Nějaká léta ještě bude platit, že jsme dva národy, a oba národy musejí v nějaké rozumné míře participovat na společnosti,“ napsal v ní. Používání objektivních kritérií by znamenalo „de facto vyloučení jednoho z oněch dvou národů z jednoho z klíčových institucionálních systémů společnosti, vysokoškolského vzdělání“. Afirmativní akce je špatná, připouštěl, ale „alternativa je příliš chmurná na to, aby o ní šlo uvažovat“.

Tento civilizační smutek je třeba si připomínat vždy, když čteme rádoby snadné recepty na řešení problému rasismu. Anebo když se setkáváme s patologiemi černošské kultury, trapnými intelektuálními výkony či osobní morálkou, jaké by se jiným skupinám netolerovaly. To poučení je brutálně prosté: chcete-li si založit stát na zásadě, že všichni lidé jsou stvořeni rovni, nedovážejte do něj otroky.

Tato provinilá bezradnost spolu s dědictvím radikálních 60. let mají na svědomí vlnu současných protestů a aktivismu. Ta v podstatě redukuje celé světové dějiny na transatlantický obchod s otroky v 17. až 19. století. Vše, co mu předcházelo, je jeho předehrou a analogií – útlak žen, sexuálních menšin atd. –, vše, co po něm následovalo, je jeho důsledkem.

Je jasné, že po takovém letitém brainwashingu jeho aktérům vůbec nepřijde, jak se jejich jednání podobá totalitnímu sytému kontroly v sovětském bloku a ještě víc Maově kulturní revoluci. Nic o tom nevědí.

Je také jasné, že toto davové šílenství má omezenou přitažlivost v zemích, které onomu brainwashingu zatím vystaveny nebyly a transatlantický obchod s otroky pro jejich dějiny není příliš relevantní.

Pro rozdíl mezi „globálním“ světem a východní Evropou je přelomovým datem rok 1945, ale ještě spíš rok 1968. Za povrchovou podobností – podobné oblečení a pop music – byly jiné aspirace. U nás jsme si pomalu troufali říct, že bychom chtěli nazpět některé buržoazní svobody, o které jsme přišli. Na Západě chtěli zničit tu buržoazii i s jejími svobodami. „Chceme všechno a chceme to teď“ či „Všechnu moc imaginaci“ nebyla hesla, která by v Praze nebo ve Varšavě mohla být brána vážně.

Stejně tak se lišily i následky. Ve východní Evropě všude přišla více či méně rozhodná „normalizace“, speciálně u nás provázená čistkami a vyžadovanými gesty poslušnosti, jejichž obdobu nyní zahlédáme v amerických institucích. Západní společnosti se taky změnily. Ztratily hodně z formálnosti a hierarchičnosti, držitelé autority mnoho ztratili. Ale to není rozdíl, který by nás praštil do očí, protože komunistické společnosti o buržoazní formálnost a hierarchičnost přišly známým brutálním způsobem už o dvacet let později (francouzský vtip praví, že automaticky tykat lze ve francouzštině jen Bohu a lidem, kteří tak jako vy stáli v osmašedesátém na barikádách; my jsme zažili kulturu „ty, soudruhu“ už o něco dřív a doufali ji opustit). Totéž platí pro emancipaci žen.

Důležitý rozdíl je ale především v tom, že poté, co byly její naděje zmařeny, se část angažované mládeže vydala na „dlouhý pochod institucemi“. Někdejší revolucionáři našli oddech a zázemí na univerzitách, v nadacích, neziskovkách a i v politice. Tam pracovali na díle, jehož plody dnes vidíme. Rozdíl oproti osmašedesátému je v tom, že zatímco tehdy establishment bránil status quo proti revolucionářům, dnešní establishment – akademický, korporátní, mediální – jde v čele.

Antirasistické protesty taky odrážejí různou zkušenost s cizími, vzdálenými národy. Na Západě to byla historie americké segregace a evropského kolonialismu a později masové imigrace. My jsme byli kontaktů se světem zbaveni. Dostával se k nám jen medializovaně, prostřednictvím režimní propagandy a velkou romanci s třetím světem nezakřesl. Tak se u nás na krátké období stala hvězdou Angela Davisová, členka Černých panterů a Komunistické strany USA (přijal ji Gustáv Husák). Za až neuvěřitelně pevnou česko-izraelskou relací jsou nepochybně i časté návštěvy Jásira Arafata v ČSSR. Palestinští teroristé se k nám jezdili léčit a vyzbrojovali jsme je. Ještě v roce 2014 se nám tato historie připomněla výbuchem a nálezem zbraní na palestinské ambasádě v Praze. Většina rovněž zůstávala chladná vůči boji proti jihoafrickému apartheidu. Můžete za tím vidět lidový rasismus, ale taky to, že jsme věděli, že Nelson Mandela je komunista.

A tak zde a nyní hledáme, jak dát relevanci Black Lives Matter u nás. Dvě lumpenintelektuálky přišly na to, že posprejují sochu Winstona Churchilla, aby byla jako v Londýně. Server A2larm.cz zveřejnil jejich prohlášení. Ten, kdo sleduje současný západní diskurz, si nad jiné vychutná tuto větu: „Jsme unavené a frustrované z života ve světě, ve kterém vládnou nespravedlivé pořádky, i když jsme zrovna my měly štěstí narodit se v relativně privilegovaném postavení.“ Připadá vám možná nelogické, že zrovna únava je impulzem k vandalizaci sochy. Jim ne, protože to všude čtou. „I’m so tired…“, „I’m so fucking tired…“ je oblíbená věta, jíž dnešní progresivističtí aktivisté uvozují informaci o tom, že zas někde narazili na nějakou mikroagresi, na nějaký projev rasismu nebo „bílého privilegia“. Možnost, že jejich názor není automaticky pravdivý a že někdo má třeba jiný, je nenapadne. Jejich únava je důkazem rasismu.

Zatím jsou tito lidé u nás exoti, ale bude jich přibývat s tím, jak vysokoškolské vzdělání nabírá i lidi, kteří by na skutečných univerzitách neměli co pohledávat. Budou nacházet práci v oddělení lidských zdrojů nadnárodních firem a v úřadech, pro něž bude další rozšiřování antidiskriminační legislativy vytvářet stále novou práci. Budou unavení a frustrovaní ze všeho, ale hlavně z vás.