Česká vláda prodloužila do 11. dubna zákaz vycházení a zavřené obchody i restaurace. První dva týdny možná drakonická opatření dávala smysl, koronavirus tehdy byl nepřítel, o němž sice moc nevíme, ale působí hrozivě. Nicméně informací přibývá, také diskuse mezi epidemiology a virology získává tempo. Zodpovědná politika má povinnost na to reagovat.

K vyhlášení celostátní karantény i v České republice zásadně přispěly dvě věci – jednak vysoká smrtnost, tedy podíl nakažených, u kterých COVID-19 končí smrtí, jednak mediální palba 24/7 vrcholící otřesnými záběry ze severní Itálie. Od té doby jsme měli čas ptát se, jak silnou vypovídací hodnotu mají stovky mrtvých v nešťastných koutech planety, jako jsou Lombardie a Wu-chan, pro zbytek světa. Lombardií a Benátskem prochází Pádská nížina, která má nejšpinavější vzduch v EU. Wu-chan je totéž v čínském vydání, tedy o patro horší. Loni ještě předtím, než na scénu vstoupil koronavirus, se ve Wu-chanu proti smogu demonstrovalo. I my laici chápeme, že v takto zkoušených krajích bude mnohem víc lidí s respiračními chorobami, na něž má nový koronavirus spadeno.

Kromě apokalyptického obrazového doprovodu nazrál čas podívat se kritickým okem i na smrtnost. V Itálii, Velké Británii, Německu, České republice... je nařízeno zapisovat na seznamy obětí COVID-19 každého, u něhož byl virus identifikován, jakkoli ten člověk mohl zemřít na úplně jinou nemoc. Skutečných obětí koronaviru bude výrazně méně, možná řádově. Kromě toho v posledních dnech mezi odborníky tiše vznikal konsenzus, že naopak nakažených s nulovými nebo mírnými příznaky mezi námi běhá mnohem víc. Každý absolvent základní školy ví, že pokud se u zlomku zároveň snižuje čitatel a zvyšuje jmenovatel, dramaticky se zmenšuje hodnota zlomku, tedy smrtnost.

Když vlády po Evropě začaly přiškrcovat společenský styk, běžně se pracovalo se smrtností 3,4 procenta, což byl odhad Světové zdravotnické organizace. Pro severní Itálii se udávaly ještě vyšší hodnoty, sedm, dokonce deset procent.

Máme právo od vlády očekávat, že svůj další boj s nákazou bude upravovat podle stavu poznání, takže čím nižší se jí bude jevit smrtnost, tím rychleji nás vrátí do normálního režimu. Ale vlády mají do zvolené strategie politicky nainvestováno. Takže přichází hodina parlamentu.

Tedy teoreticky – iROZHLAS.cz v minulých dnech obeslal všechny poslance dvěma otázkami. Zaprvé: jestli budou hlasovat pro protažení nouzového stavu. Téměř všichni respondenti odpověděli, že ano. To není nic tak dramatického, nouzový stav je pro vládu pouze jakýsi právní podvozek ke konkrétním krokům. Ovšem druhá otázka byla zcela konkrétní – podpořili by poslanci úplný zákaz vycházení, jak o něm pár dní předtím spekuloval tehdejší velitel krizového štábu Roman Prymula? Z poslanců, kteří se do ankety zapojili, by úplný zákaz vycházení podpořilo 60 procent. Nejčastější argument byla nějaká varianta „myšlenky“: Kdyby to doporučili odborníci, plukovník Prymula, krizový štáb, tak kdo jsem já?

Ale drasticky omezovat běh společnosti, to není otázka pro epidemiology. Je pro politiky, ti mají povinnost klást a navzájem vážit řadu otázek. Bude méně mrtvých s chorobou COVID-19? Za jakou cenu? V České republice denně umírá v průměru 275 lidí. I kdyby se počet pacientů zemřelých s koronavirem v příštích dnech zdvojnásobil nebo ztrojnásobil, pořád to budou jednotky procent z celkové množiny zesnulých. Ke zbylým 90+ procentům – a je v nich mnoho případů, například zápaly plic chycené teprve při pobytu v nemocnici, jimž by společnost za mnohem nižší cenu dokázala předejít, tzv. nozokomiální infekce – ale nikdo mediální mikroskop nepřikládá. Chudší společnosti mají zákonitě horší zdravotnictví. Kolik lidí jaksi navíc v příštích čtyřech pěti letech zemře na rakovinu, k níž právě teď přispívají stres a nezdravý životní styl lidí zavřených doma? Kolik přibude alkoholiků mezi lidmi vyhozenými z práce? Mikrobiolog, odborník na infekce, profesor z Mohuče Sucharit Bakhdi s ohledem na Německo říká, že milionům důchodců se vinou karantény právě dnes významně zkracuje takzvaná naděje dožití (life expectancy). V České republice nás žije osmkrát méně, takže bychom mohli mluvit o statisících starších lidí takto krácených.

Ekonomická krize, rozklad bankovního systému, vysoká nezaměstnanost, vleklá recese, to všechno vede k mizerii, jaká se ovšem bude mediálně hůř zachycovat, její oběti nebudou soustředěny v místě a v čase. Nebudou ležet na jednom infekčním oddělení nemocnice, před níž mohou parkovat přenosové vozy ČT.

„Prymulovská frakce“ ve sněmovně se ale takovými úvahami nehodlá zabývat. Anketa se chvílemi čte jako oznámení jednotlivých poslanců o rozumové indispozici. Taťána Malá (ANO) například napsala: „Myslím, že v tomto případě není namístě úplně vlastní názor, ale názor odborníků“, podobně to vidí většina respondentů z řad ČSSD a KSČM.

Opozice je od slova oponovat. Až na pár světlých zjevů, jakými jsou jedinci z pirátského klubu, Václav Klaus, Mirka Němcová, Miroslav Kalousek nebo Marek Benda, bohužel i značná část opozice deleguje rozum na krizový štáb. Ze všech 200 obeslaných poslanců pouze Marek Benda využil ankety k tomu, aby se zákazem vycházení vyjádřil „fatální nesouhlas“. Zato jeho předseda Petr Fiala se kroutí, že „návrh na zpřísnění opatření má v gesci Ústřední krizový štáb, kde sedí odborníci. Jako opozice nemáme dostatek informací“. Fiala není výjimka, Fiala je standard. Z příležitostných hovorů s poslanci vyplývá smutné zjištění: oni na Ústřední krizový štáb a„odborníky“ převádějí svou rozhodovací moc proto, že si to přeje veřejnost. Jestli vypukne ekonomická a v nějakém závěsu po ní společenská krize, bude to tím, že naše úzkostlivá a médii vybičovaná společnost si o ni přímo řekla.