V současnosti lze u nás často slýchat názor, že státní moc nemá zasahovat do podoby rodiny, že jí má ponechat volný vývoj, že do ní nikdy nezasahovala a je to tak správně. Třeba zastánci manželství stejnopohlavních párů to považují za silný argument pro svou stranu. Je těžké vyjádřit, jak kolosální ignorantská pitomost to ve skutečnosti je. Názor Aleny Schillerové a Andreje Babiše, že vysoké úrokové míry způsobují vysokou inflaci, je vedle toho seriózní hypotézou. Ale pokusme se o to.

Průvodcem nám mohou být dvě knihy aktuální pro dnešní dobu. Překlad práce Dominion (2019) i u nás známého britského historika Toma Hollanda se chystá. Na jedné straně ateističtí radikálové usilující o vymýcení křesťanského dědictví z veřejného života dosáhli na Západě netušených institucionálních pozic. Na druhé straně není těžké si všimnout, že nejdivočejší výboje tzv. woke revoluce mají podivně kvazináboženský charakter. Zároveň se pravicová opozice vůči těmto trendům často uchyluje ke křesťanskému tvarosloví, formám a symbolům – aniž by ovšem byla nutně křesťanská v nejzákladnějším smyslu, tedy praktikovala křesťanskou víru. Té podle statistik ubývá v Evropě, ale nejnověji i v donedávna velmi náboženské Americe.

Do této postkřesťanské doby přichází Holland s knihou o tom, jak velmi křesťanská naše civilizace je. Jak se liší od civilizací před ní i soudobých civilizací jinde ve světě. Jak ani ti, kdo se chtějí od křesťanství co nejvíc distancovat, často netuší, že zůstávají v zajetí křesťanských způsobů uvažování. Jak má v křesťanství své kořeny například věda, přestože je běžně označujeme za tmářské. Anebo myšlenka lidských práv. Anebo komunismus (zde pochopitelně Holland dává prostor táboritům). Anebo boj proti otroctví – to sice praktikovala křesťanská impéria, ale v tom se nelišila od většiny států v dějinách. Lišila se v tom, že otroctví zrušila. I sám pojem náboženství jako něčeho samostatného a odděleného od světského života, saeculum, je křesťanský a Západ ho mnoha civilizacím neorganicky vnutil. Západní pojetí oběti, viny a odpuštění je neodmyslitelně křesťanské.

Je to taky důležitá kniha pro generaci, která si jedinečnost Západu uvědomuje díky tomu, že nemusí být dominantní – v Evropě se jeho kulturní dědictví musí dělit o prostor s muslimy a na globální úrovni s Čínou.

Druhá kniha vyšla loni. Již jsme před lety psali v Echu o kanadském antropologovi Josephu Henrichovi, který přišel v roce 2010 s pojmem „WEIRD lidé“, přičemž to weird znamená v angličtině divný, ale taky je to zkratka slov západní, vzdělané, průmyslové, bohaté a demokratické. Henrich původně psal o interním problému antropologů a psychologů. Většina účastníků jejich výzkumů a pokusů pochází ze zemí vymezených tím zkratkovým slovem, navíc to jsou nejčastěji univerzitní studenti. A tak se stávalo, že výsledky, které vědci měli tendenci považovat za univerzální pro lidský druh, možná platily jen pro jeho WEIRD větev.

Po deseti letech Henrich svůj postřeh rozpracoval v tlustou knihu, v níž náš psychologický druh nejen popsal, ale učinil něco daleko širšího. Podal teorii toho, „jak se Západ stal psychologicky výjimečným a mimořádně prosperujícím“, jak zní podtitul knihy.

Henrich na úvod předkládá ukázky toho, jak jsou lidé různí. Asi nás tolik nepřekvapí, že psychika lidí, kteří umějí číst, funguje jinak než psychika lidí negramotných. Henrich tvrdí, že dochází i k neurologickým změnám a že za gramotnost platíme slabší schopností rozeznávat obličeje.

A nepřekvapí nás ani přirozený experiment, jejž umožnilo to, že diplomaté akreditovaní u OSN až do roku 2002 požívali imunity na dopravní přestupky včetně parkování, které jim ovšem newyorští policisté registrovali. Ekonomové, kteří tu evidenci za léta 1997–2002 získali, zjistili, že počet přestupků na jednoho diplomata dobře koreluje s hodnocením země na žebříčku vnímání korupce Transparency International. Zatímco třeba diplomaté z Británie, Kanady, Švédska nebo Austrálie neparkovali na zakázaných místech ani jednou, ti z Egypta, Čadu a Bulharska nashromáždili přes 100 přestupků na diplomata.

S žebříčkem korupce korelují i reakce v průzkumu známém jako dilema cestujícího. Přítel vás veze autem, překračuje povolenou rychlost a porazí člověka. Byli byste ochotni dosvědčit u soudu, že dodržoval předepsanou rychlost, anebo nemá právo to od vás očekávat? V těch zemích, kde by lidé (dokonce manažeři, mezi nimiž se průzkum dělal) byli ochotni křivě svědčit, by také byli víc ochotni poskytnout přátelům insiderské informace svého zaměstnavatele, lhát, aby mu pomohli snížit pojistné, a dopouštět se dalšího chování, které považujeme za neetické.

Jenže, vysvětluje Henrich, „v těchto zemích se lidé nesnaží vyniknout jako úzkostlivě poctiví jednotlivci dodržující nestranné principy. Jsou ale trvale loajální ke svým přátelům a chtějí upevňovat trvalé vazby, byť za cenu nezákonného jednání. V těchto zemích je nepotismus často morálně správný“.

Pozoruhodnější je další psychologický experiment, v němž vědci zjišťovali reakce lidí na dvě situace. V obou šlo o to, že na rušném tržišti si jeden člověk přisvojí tašku druhého, cizího člověka. V jednom případě záměrně využije situace, kdy si ten druhý odložil tašku a nedívá se, a vezme mu ji. Ve druhém to udělá bezděky – na chvíli si odloží svou vlastní tašku, a když ji pak zase uchopí, nevšimne si, že omylem odkráčel s podobnou taškou někoho jiného.

To jsou jasně odlišné situace, ne? Krádež versus nepozornost. Úmysl je v trestním právu všech západních zemí zásadní kategorií.

Jenže antropologové zjistili, že v mnoha primitivních společnostech ty situace tak odlišné nejsou a zloděj si zaslouží skoro stejně přísný trest jako ten, kdo se jen spletl. Západní lidé kladou daleko větší váhu na vnitřní stav a vlastnosti jedince, kdežto tradiční společnosti na vztahy mezi lidmi a skupinami, do nichž patří. A, připomíná autor, tak uvažovali lidé posledních deset tisíc let ve většině společností. Žili v příbuzenských, rodových společnostech.

Křesťanská revoluce

Henrich pak věnuje hodně prostoru výkladu toho, jak vznikaly a vyvíjely se rodové společnosti a náboženství. Ale pro nás je důležité, co se stalo s rodinou a manželstvím. Křesťanství je podrobilo totální revoluci.

V rodových společnostech dávalo smysl mnohoženství. A to nejen pro ty nejvíc žádoucí muže, ale i pro ženy. Žena měla větší šanci stát se ženou kvalitního muže, a zajistit tak pro své potomky to nejlepší postavení, byť se o jeho pozornost musela dělit; zároveň se mohla opírat o radu a pomoc starších manželek. A všichni, muži i ženy, byli definováni svým příbuzenským vztahem v rámci rodu. Všichni v jedné generaci byli „bratři“ a „sestry“, jejich rodiče byli všichni „otcové“ atd. Manželství bylo dohodnuté, a protože společnosti uznávaly tabu incestu mezi nejbližšími pokrevními příbuznými, bylo nástrojem, jak rozvíjet vztahy s dalšími blízkými rody. To bylo účelem, a to včetně pravidel, jako že když zemře manžel, vdova si musí vzít jeho bratra nebo bratrance.

To se křesťanství jalo změnit. Henrich pro to ve stylu manažerů a konzultantů používá zkratku MFP (Marriage and Family Program, program manželství a rodiny). V centru pozornosti administrátorů MFP bylo především vymýcení příbuzenských a dohodnutých sňatků a mnohoženství. Pochopitelný byl zákaz manželství s pohany – pokud nekonvertovali. Vznikla instituce kmotrů. Což byli duchovní příbuzní (takže sňatek s nimi byl opět incest). Církev se stavěla proti adopcím (ve starém Římě se používaly strategicky pro budování rodu); o bezprizorné děti se měla postarat církev nebo právě kmotři.

Tehdy církev zavedla to nám dodnes známé „Berete si dobrovolně…?“. Veřejný souhlas byl součástí tažení proti dohodnutým manželstvím. A ztotožněním manželství s romantickou láskou, na niž Římané moc nedbali.

Další inovací bylo tzv. neolokální bydlení. Novomanželé se neměli stávat součástí domácnosti otce ženicha jako dosud, ale měli se odstěhovat a založit si samostatnou domácnost. K tomu jim mělo pomoci věno. Za součást MFP Henrich považuje i zavádění individuální poslední vůle, o majetku neměl rozhodovat rod.

Henrich sestavuje přehled „milníků MFP“, různých synodů a koncilů, kde se pravidla manželství řešila. Začíná rokem 305 a má 42 položek. Až na dvě poslední se vše odehrálo do počátku 13. století.

Dosti na jedné ženě, dosti na jednom muži

Většina jich řeší rozsah incestu, tedy manželství bratranců a sestřenic. Jak daleko do minulosti by se jejich příbuzenské svazky měly zkoumat? Někdy na čtyři generace dozadu, ale častěji na šest nebo i sedm. Nejlapidárnější byl synod v Ingelheimu v roce 948, který zakázal sňatky všech nějak spřízněných lidí, „kam až paměť sahá“. Metod, jimiž se rozhodnutí měla vynucovat, bylo víc: od dočasného odepření svatého přijímání po exkomunikaci, vyřazení z dědictví i popravu. Nejstarší dochovaný dopis mezi papežem a jedním z franských králů je z roku 538 a týká se incestu. I my máme v Kosmově kronice zachycena Břetislavova dekreta – podle tohoto nejstaršího českého právního textu kníže Břetislav I. v roce 1039 mimo jiné pravil: „Tedy toto ať jest hlavní mé a první přikázání, aby vaše manželství, jež jste doposud měli jako s lehkými ženami a nepořádná po způsobu hloupých hovad, od té chvíle byla podle církevních ustanovení zákonná, soukromá a nerozlučná, a to tak, aby muž žil maje dosti na jedné ženě a žena majíc dosti na jednom muži.“

Proč tato pozornost? Protože podle Henricha bylo toto rozbití rodové společnosti prostřednictvím MFP základem Západu. Právě od něj se už ve středověku rozvíjí „proto-WEIRD“ psychologie. Vznikají cechy, univerzitní bratrstva, města se svými právy a samosprávou. Křesťané si osvojují větší individualismus, nonkonformismus a „impersonální prosocialitu“ – schopnost navazovat vztahy s cizími lidmi na základě důvěry, že dodržují stejná pravidla, a vstupovat s nimi do tržní směny. To se stalo základem vývoje, který umožnil křesťanskému Západu předstihnout původně vyspělejší civilizace Blízkého východu a Číny. A ne rozvoj vědy, techniky, měst či renesance, protestantské etiky a analytického myšlení – kauzalita byla opačná.

Henrich shromažďuje úctyhodné množství dat o tom, jak doba, po kterou bylo nějaké evropské území vystaveno působení MFP, i dnes odpovídá míře individualistických psychologických vlastností. Když je vynese na mapu, pozoruhodně často na ní vystupují ještě po tisíci letech obrysy říše Karla Velikého.

V mezinárodním měřítku funguje stejně přesně výskyt manželství mezi bratranci a sestřenicemi. A co data o pokutách za parkování nebo dilema cestujícího, která zmiňoval na začátku? Míra korupce je jen přibližnou, zástupnou hodnotou, chování lidí z různých zemí nejvíc koreluje právě s mírou manželství mezi bratranci a sestřenicemi.

A protože si lidé psychologii kultury, do níž byli socializováni, s sebou nesou dlouho, i když se změní pravidla, je to důležitým faktorem při integraci muslimů. Možná by je dobří lidé starající se o jejich integraci neměli zkoušet z ústavy a lidských práv, ale zato zjišťovat, do jaké míry jsou ochotni vzdát se příbuzenských sňatků. Řada studií naznačuje, že to jsou ony, a ne islám, co uspokojivé integraci brání. Ostatně každý, kdo se začne zajímat o osud západních misí v Afghánistánu a Iráku, zjistí, že dokud nevezme na vědomí klanový charakter těchto společností, nepochopí nic.

Sociální význam svého MFP si křesťanské veličiny uvědomovaly už od svatého Augustina, nicméně jejich hlavní motiv byl vždy náboženský. A zde antropologa Henricha dobře doplňuje spisovatel Holland. Vykresluje do důsledků potenciální dosah těch revolučních, ve své době přímo skandálních změn: „Před křesťanským lidem se otevřela cesta k radikálnímu novému pojetí manželství, založenému na vzájemné přitažlivosti, na lásce. Práva jednotlivce začala nevyhnutelně získávat vrch nad právy rodiny. Boží autorita se začala identifikovat ne se starobylou autoritou otce, který smí dětem vnutit svou vůli, ale s veskrze podvratnějším principem – svobodou volby.“

Připomíná, že za to, že základem společnosti není vůle muže-patriarchy, ale svazek muže a ženy, vděčíme právě křesťanství. „Trvání Písma na tom, že když se žena a muž uchýlí na manželské lože, jsou spojeni, jako je spojen Ježíš se svou církví, stávají se jedním tělem, dávalo oběma vzácnou důstojnost,“ píše. A taky centrální úlohu, jakou měl hrát jinověrci zpravidla nechápaný a vysmívaný kult Panny Marie: „V samotném srdci velkých tajemství osvětlených křesťanstvím, tajemství zrození a smrti, štěstí a utrpení, společenství a ztráty, byla láska ženy k jejímu dítěti.“

Zapomínat toto náboženství, jak se to dnes na Západě děje, znamená zapomínat, že hodnoty a instituce, jež považujeme za samozřejmé, přirozené a univerzální, takové vůbec nejsou. Že jsou zvláštní a vznikaly zvláštním, nepředvídaným způsobem, jehož konce nikdo nedohlédl. Víme to dnes?