Masové rozšíření komunikačních technologií často vede ke zploštění a vyprázdnění komunikace, která se může stát jen pokračováním reklamy jinými prostředky. Inzerovaným produktem je osoba pisatele právě šířícího do světa svůj idealizovaný obraz. Samozřejmě to tak být nemusí – banální zjištění. Jeho pravdivost potvrzuje třeba australský hudebník Nick Cave, komunikující po internetu s fanoušky způsobem, který jako kdyby popíral zrychlenost a povrchnost technologického věku. Na jeho stránce The Red Hand Files jeden může procházet jeho korespondenci s příznivci z různých zemí a nabýt přitom dojmu, že v ní skutečně o něco jde, že nahlíží do čehosi občas velmi intimního, je účastný skutečného sdílení, snahy společně se něčeho dobrat. Cave udržuje při životě zapomínané epistolární umění, které může pozvednout korespondenci, dopisování si v cosi blížícího se uměleckému dílu. Ne nějakou velkolepou ambicí, ale snahou dosáhnout jednoduchosti a pronikavosti, pravdivosti, která se hledá těžko, někteří autoři jí dosáhli třeba v deníkových zápiscích.

Caveovo psaní si s posluchači je také svědectvím o vztahu tvůrce a fanouška, jeho – řekněme – pozdní, zralé fázi. S fanoušky přitom bývá potíž, zvlášť ve sféře rokenrolu a přilehlých oblastech. Umělec je samozřejmě potřebuje, je jimi živen, nejenom jaksi materiálně, může „platit složenky“, protože si lidi kupují jeho desky a lístky na koncerty, udržují v něm povědomí, že to, co dělá, má pro někoho smysl. Zároveň si ho ale někteří nárokují, třeba i nemístným způsobem, protože podlehli iluzi, že intimita, blízkost, které pro sebe v jeho písničkách našli, přece musí nutně fungovat i na té druhé straně toho z principu asymetrického vztahu. Od objektu své dlouhodobé pozornosti požadují, aby jim tu pozornost oplácel, činí z něho svoje vlastnictví, vyžadují věrnost, když obdivuhodný tvůrce zkusí něco nového, mohou to brát jako zradu (viz bombardování fanouškovskou nenávistí, jež před padesáti lety ustál Bob Dylan). Z toho, k němuž se vzhlíží, kdo na koncertech svými gesty ovládá anonymní dav, se může stát člověk tím davem zapuzený nebo, což může být ještě horší, zapomenutý. V těch nejoddanějších fanoušcích může tvůrce navíc vidět až svou karikaturu nebo nepovedenou repliku, kdosi se obléká podobně jako on, snaží se působit jako on a celé je to trochu na hlavu. A zároveň – pokud totálně nepropadl hvězdné megalomanii – může za vším tím cirkusem vnímat taky stopy lásky, daru, který nemusí být radno zlehčovat.

Mezi fanoušky Nicka Cavea se vždycky dali najít lidi, řekněme, dost obsesivní, hudebník si za to „může sám“. Jeho rozervaná, magnetizující pódiová persona, planoucí oči, které se rozpalovaly v pobledlém vyhublém obličeji, havraní kštice i pohyby, až krvavá a bezohledná divokost, básnivost. V dávnějších letech taky značně sebedestruktivní chování, které jeho raným vystoupením mohlo dodávat „rajc“ blízkosti smrti. Ideální projekční plátno pro mladého člověka, který taky chová ambici stát se někým podobným, taky si zabásnit a projít se po hranici života, a neví, jak jinak tu ambici naplnit, přesvědčit svět i sebe o své individualitě, než více či méně inspirovanou nápodobou. Mimo pódium ale idol zřejmě intenzivní pozornost zrovna nepotřebuje, Cave býval povaha spíš plachá. Dneska je mu jedenašedesát, dokázal si uchovat část své mladické energie, nestala se z něho ale nějaká replika jeho samého ve svěžejších časech, je to umělec, který se dál vyvíjí, někam jde a sledovat tu cestu je stále vzrušující. Může působit jako protiklad uměle působících hvězdiček, které se zástupům příznivců musejí pořád připomínat přes sociální sítě, zároveň se toho o Caveově životě docela dost ví. Během posledních let o něm vznikly dva dokumentární filmy, stylizovaný snímek 20 000 dní na Zemi, ve kterém hudebník zaujatě rozpráví o své kariéře a inspiraci a někdy taky věší publiku bulíky na nos, a syrový a místy až zdrcující film Andrewa Dominika One More Time with Feeling, zachycující vznik zatím posledního Caveova alba Skeleton Tree, tvůrčí proces ale zastiňuje tragédie – hudebník přišel o patnáctiletého syna a natáčení je pro něj způsob, jak tu tragédii aspoň trochu zvládnout a zpracovat.

Ta strašná ztráta je téma, které se často vrací i v Caveových dopisech fanouškům na The Red Hand Files, už ne jako čerstvá rána, ale spíš trvalá zátěž, břemeno, s nímž člověk žije a učí se tak existovat a někdy mu to třeba jde docela dobře. Jeho stránka je docela jednoduchá, nijak „nevydesignovaná“. Fanoušci mohou jejím prostřednictvím poslat umělci otázky, zjevně je někdy doprovázejí obsáhlé dopisy. Na vybrané Cave odpoví formou dopisu, děje se tak plus minus jednou týdně (od loňského září se textů na stránce objevilo jedenapadesát). Jsou to texty nijak reklamní, psané s respektem vůči tazatelům a vyjadřující skutečnou blízkost k nim. Po všech těch letech jako kdyby umělec viděl ve fanoušcích především lidi, s nimiž jde on sám životem společně, možná podobně „otřískané“ a tázající se jako on sám. „...Byly to tyhle dvě věci – společenství a práce, které Susie (Caveova manželka – pozn. red.) a mně ukázaly cestu dopředu. Práce se stala záchranným lanem, které nám bylo hozeno, když jsme byli unášeni narcismem a pohlceností sebou samými. A také nám začalo být jasné, že nejsme sami! Viděli jsme mnoho dalších, vznášeli se kolem ve tmě, vypuzení ze  svých životů. Jako kdyby byli všude, kam jsme se podívali – lidé hledající smysl, zázrak. Všichni jsme se potřebovali dostat do stavu úžasu. Já se do něj propsal. Seděl jsem a psal a psal, a našel tak cestu zpátky nebo aspoň cestu za závoj žalu, na druhou stranu.“

A právě ti, kteří chtějí žasnout a dotknout se smyslu, mají ve frontě otázek zjevně přednost. Protože dobře odpovědět se dá jenom na dobrou otázku, ať už se týká způsobu psaní, oblíbené písničky, nebo všehomíra. A díky těm v dobrém slova smyslu naivním tazatelům, tedy lidem, kteří jenom chtějí něco vědět a zajímá je to natolik, že kvůli tomu píší slavnému člověku do Austrálie, jsou texty na Caveových stránkách tak neošizené, nejsou psané pro tazatele z profese, kteří při formulaci otázek mohou být omezeni potřebou znít chytře a poučeně, nebo očekávají odpověď, která by zapadla do schématu, které si vytvořili sami. Cave v přepisech otázek nechává i všechny překlepy a špatný spelling v dopisech lidí z neanglicky mluvících končin, je to spíš výraz respektu k jejich – může to znít přepjatě – opravdovosti. „Modlíte se?“ ptá se Gianelle z Chorvatska. „...Prahneme, aby se nebesa probudila, a když budeme tišší v modlitbě nebo meditaci, můžeme někdy cítit, že se v nebesích něco pohne a tu naši křehkou a bezohlednou lásku skrze nás vydechnou zpět.“

V otázkách i odpovědích na The Red Hand Files je prakticky nepřítomná politika. Hudební tisk jen zaznamenal zdvořile vyjádřenou Caveovu skepsi k dění kolem kampaně #MeToo a vůbec snaze o institucionalizovanou proměnu vztahů mužů a žen. „Ty změny přinesly nebezpečí toho, že jasné kontury individuality budou erodovat a budou glajchšaltovány do monotónní politiky identit, v níž některé ženy vyměnily svou vrozenou divokost a schopnost žasnout za standardizované protesty proti uniformnímu konceptu mužskosti, o němž nevím, jestli ho rozpoznávám.“ V Caveových dopisech jsou slyšet ozvěny „chrlení“ poetických obrazů z jeho písní i umělcova pověstného sarkasmu, s nímž dokáže nahlížet taky sebe. „Tak mě to překvapilo, až jsem z toho skoro upustil injekční stříkačku,“ popisuje chvíli, kdy se s ním přes telefon rozešla PJ Harvey. „Byli jsme jako dva totožné kufry, které vedle sebe ujíždějí na pásu, směřujícím nikam.“ Na pódiu je Cave umělec „pod vlivem“ – stržený proudem imaginace, nesmlouvavý a snad i bezohledný. V dopisech fanouškům to odhodlání jít do krajnosti – třeba v ochotě nikoli laciným způsobem odhalovat svou nejintimnější sféru – spojuje se starostlivou uvážlivostí člověka, který je rád, že mu někdo píše, vidí v tom taky privilegium. Odpovídá také na otázky, jež v životě už musel slyšet mnohokrát: Co vás inspiruje? Jaké jsou vaše nejoblíbenější knihy? Co vám pomáhá, když se při psaní zablokujete? Myslíte, že jste psal líp na drogách, nebo až když jste se jich vzdal? Činí tak ale, jako kdyby ty dotazy četl poprvé, a vyjadřuje se k nim s vážností, kterou si snad i zasluhují, ale kvůli tisícerému opakování ji ztratily.

The Red Hand Files je možné brát jako jednu z mnoha a mnoha internetových stránek, tak proč se o ní rozepisovat? Svým způsobem je to totiž uskutečněná utopie. Naplnění představy, že moderní technologie mohou lidi opravdu sbližovat, kterou praxe především na sociálních sítích každodenně popírá. Ukazuje, že i v tom zlém virtuálním světě je možné najít si zapadlý kout, kde se člověk zařídí podle sebe. A nemusí to být ani moc složité.