Sjezd nejdůležitější vládní strany bývá v domácí politice událostí prvního řádu. Neplatí to však u podnikatelské strany ANO, která právě v této době určuje dějiny Česka. Vědělo se dopředu, že na sněmu o nic nepůjde. Dostatečně to dal najevo předseda Andrej Babiš, když posunul termín ze soboty na neděli, aby stihl konferenci o bezpečnosti v Mnichově, nakonec ale raději lyžoval v Alpách. Odpověď proto vyžaduje otázka, proč si Babiš dává práci s tím, aby svolával sněm, který je de facto zbytečný.

Nutno přiznat, že ANO zvládlo sjezd profesionálně, zvlášť pokud chtělo demonstrovat, že je demokratičtější než dřív. Babiš opět neměl při hlasování soupeře, dostal však jen 206 z 238 hlasů, tedy nejmenší podíl ze všech sjezdů ANO v historii. Dokonce bral méně než místopředseda Richard Brabec, který se může pyšnit 213 hlasy. Je pravda, že na prvního místopředsedu byl rovněž jediný kandidát Jaroslav Faltýnek, ovšem na čtyři řadové místopředsedy kandidovalo pět lidí a mezi nimi ostravský primátor Tomáš Macura, kterého někteří novináři označují za rebela, což na sněmu v Praze-Chodově osvědčil výzvou, ať ANO vyjasní směr, kterým se jeho politika ubírá. Na zbylých osm míst v předsednictvu bylo deset kandidátů. Rozhodovalo se o tom, který ze čtrnácti krajů neprojde do stranického předsednictva. Všichni se nevejdou, protože má jen dvanáct členů, když se nepočítají figury Olympanů, tedy Babiše a Faltýnka. Tentokrát zbyl černý Petr na Pardubicko a Královéhradecko. Vysvětlit tyto nuance je nad možnosti člověka, který se neúčastnil dohody krajských lídrů a nezná případné příkazy shora. Jisté je, že ve vedení strany se vyměnili čtyři dosavadní členové a o jejich náhradě se rozhodlo už při krajských nominacích. Stejný model se používal při rekonstrukci ústředního výboru KSSS, když bylo třeba zabezpečit reprezentaci důležitých regionů Sovětského svazu. Přesto zdání svobodných voleb bylo vytvořeno.

Namísto toho, aby předseda strany a premiér suverénně mávl rukou a prohlásil, že demokracie je jenom hloupé divadlo, investoval čas a peníze, aby hloupé divadlo sehrál a vzbudil dojem, že ANO je demokratickou stranou. V tom se ještě odráží zkušenost normalizačního komunisty, který roku 1989 zažil, že občané Česka jsou připraveni demonstrovat za demokracii, i když museli vědět, že pád režimu většině z nich způsobí přinejmenším dočasně pokles životní úrovně.

Nejlepší hláška celého víkendu

Sněm vládní strany nic neřekl k tomu, jakým směrem ANO Českou republiku povede, i když to bouřlivák Macura požadoval. Přesto posloužil jako marketingová akce, na které je možné uplatnit pár hlášek. Tentokrát zabrala reflexe, konkrétně Babišova věta, že ANO nepotřebuje vysvětlovat, kterým směrem půjde, protože je tzv. catch-all-party, jak o ní před padesáti lety psal americký politolog Otto Kirchheimer. Jak je tomu v případě premiéra vždycky, také tento výrok je nepřesný a neurčitý. Politolog Kirchheimer zmíněným termínem charakterizoval dvě velké německé strany SPD a CDU, které se v 60. letech vzdálily svým ideologickým základům nalevo i napravo a začaly lovit voliče ve vodách soupeřů. K tomu patřilo, že se centrální vedení stran emancipovalo od základny a větší váhu získala centrálně řízená politická kampaň. Této definici ANO neodpovídá, protože ideologickou stranou nikdy nebylo. Od 60. let význam catch-all-parties ovšem upadal s tím, jak se proti nim prosazovaly nové strany a hnutí s agresivní ideologií typu francouzské Národní fronty, které zároveň stavěly na osobnostech svých zakladatelů. Termín během té doby změnil význam ve svůj pravý opak, protože se stále častěji používá pro strany, které konkurují Kirchheimerovým tradičním stranám pro všechny. Stačí, když sbírají nespokojené voliče všech partají a stavějí na silných vůdcích. Catch-all-party se dnes ve Francii říká Národní frontě Marine Le Penové i hnutí En Marche prezidenta Emmanuela Macrona, v Itálii sem patří Hnutí pěti hvězd, v Polsku liberální Občanská platforma a v Maďarsku extrémně pravicový Jobbik. Prázdný termín nevypovídá o ničem, pokud se tím třeba nechce říci, že jde o novou stranu.

Demokratem proti své vůli

Babiš chtěl odkazem na Kirchheimera přesvědčit, že zůstává součástí běžného demokratického provozu, proto je zajímavější, co o sobě prozradil, když pouze neplnil zadání poradců. Opět se vrátil ke své oblíbené myšlence, podle níž má stát fungovat jako rodinná firma. „Rodinná firma je solidární, má vizi a cíl,“ prohlásil. Tím připomíná ideologii austrofašismu z třicátých let minulého století, jehož vůdce Engelbert Dollfuss hlásal, že se při řízení státu inspiruje venkovskými rodinnými statky, kde pevnou rukou vládne všemi uznávaný otec. Aktuálnější je blízkost k umírněným asijským diktaturám typu Singapuru za premiéra Li Kuang-jaa nebo Číny v dobách Teng Siao-pchinga. Oba vládci úspěšně sehráli roli otců svého lidu a občany považovali za děti, které jsou šťastné, že se o ně někdo moudře stará.

Babiš je ochoten demokracii použít, aby legitimizovala jeho pozici v čele státu. O tom svědčí jeho rozhovor pro sobotní Deník, kde si postěžoval na europoslance, kteří ho kritizují i v bruselském parlamentu. „Já jsem reprezentant České republiky, byl jsem zvolen a útok na českého premiéra je útok na Českou republiku,“ prohlásil. Tento výrok je absurdní, protože podle něho by měli Češi kdekoli na světě hájit svého politika, i když se prokáže, že porušil zákon, a měli by tak činit se stejným entuziasmem, jako když hájí svou vlast. Na druhé straně je ovšem citát podvědomou variací na slavné „Stát jsem já“ absolutistického monarchy Ludvíka XIV. Není důvod brát zmíněné výroky příliš vážně, protože především ilustrují okamžitou náladu premiéra. Minimálně jsou však odpovědí na Macurův dotaz: cílem další politiky ANO je útlum tuzemské demokracie.