komentář

Milion chvilek a česká povýšenost

komentář
Milion chvilek a česká povýšenost

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Protesty, které loni pořádal spolek Milion chvilek pro demokracii, měly rysy upřímného vzedmutí zájmu veřejnosti o vlastní záležitosti. Měly i jasný obsah a cíl, jímž bylo znepokojení nad koncentrací různých druhů moci v rukou jednoho muže, jedné státostrany. Důvody, proč chodily ty zástupy lidí na Václavské náměstí a pak zaplnily Letnou, byly docela srozumitelně vyjádřeny jménem Andrej Babiš. Ten sice mohl vyhrát volby, ale neměl by vyhrát stát. To se dalo docela jasně pochopit a přitom odmítnout nařčení, že demonstranti popírají výsledky demokratických voleb. Nic nepopírali, jenom dávali najevo, že i mezi volbami je tady místo pro aktivní politiku, a tedy i pro veřejné protesty, jež k demokracii patří.

Demonstrace, které Milion chvilek svolal na tuto neděli, však konsenzus protibabišovského étosu narušují. Heslem „Nechceme jít cestou Polska a Maďarska“ se demonstranti ocitli v prostoru kritiky suverénních států, o kterých většinou mají jen povrchní představu, založenou na základě klišé a stereotypů: typická je soudcovská reforma v Polsku, která by zřejmě v každé jiné zemi (jiné než s konzervativní pravicovou vládou) prošla bez pozornosti. Jistěže vlády ve Varšavě a v Budapešti nemusí každému sedět, ale představa, že se kvůli nim sejdou lidé v blízké zemi a vyjadřují, jak jim leží v žaludku, je poněkud zvláštní, domýšlivá, nezdvořilá – a nemůžu si pomoci, pitomá. Jevila by se mi taková, i kdyby se s takovým úžasným záměrem sešli dejme tomu Rakušané a nelíbil se jim třeba Zeman.

Organizátoři teď říkají (říkal to v pondělí Mikuláš Minář v ČRo), že nejde o kritiku Polska ani Maďarska, ale o to varování, abychom nešli jejich cestou. To je trochu divné a krkolomné. Projevem té cesty má být volba Stanislava Křečka. To je ještě podivnější. Složitým myšlenkovým procesem se nespokojenost některých aktivistů s volbou Stanislava Křečka ombudsmanem přenesla na kritiku dvou zemí, kde by se takovým souvislostem asi dosti divili.

Nápad s polsko-maďarským moralizováním nepříjemně připomíná českou povýšenost, na kterou má člověk s jistou pamětí velmi nepříjemné vzpomínky. Jsou to země, o jejichž cestě k demokracii a svobodě by se mladí pořadatelé nejdřív měli něco poučit. Lze mít za jisté, že většina kritiky, kterou na adresu Polska a Maďarska jsou schopni adresovat, jsou vágní představy, jež mají zprostředkované z povrchních a většinou zaujatých médií, která vládám ve Varšavě a Budapešti nefandí. Mluvit o deficitu demokracie právě v těchto zemích je přitom většinou velmi nespravedlivé a při pohledu na vývoj ve vzorných demokraciích typu Španělska (Katalánsko), Francie (žluté vesty), ba i Německa (durynský případ) a tak dále i silně pokrytecké. Představa, že člověk, který zažil hnutí polské Solidarity a třeba spoluúčast Maďarů při demonstracích v roce 1989, teď půjde na Letnou pod heslem, které se těchto zemí dotýká, je řekněme podivná. Ne zajisté pro všechny, ale pro lidi s jistou soudností a vkusem spíše ano.

25. února 2020