Jediná věta je příčinou toho, že se ministrům zdravotnictví obtížně vládne. „Občané mají právo na bezplatnou zdravotní péči,“ říká neomezený příslib naší ústavy. Proto lékaři i další zdravotnický personál tradičně připomínají, že na jeho naplnění dává stát málo peněz. Se stížností, že budovy chátrají, že lidé jsou přepracovaní a stejně je péče stále hůř dostupná, se zdravotníci tradičně hlásí v říjnu, kdy se rozdělují zdravotnické peníze na příští rok. Bouřím pod vedením krizového štábu zdravotníků tentokrát čelí ministr Adam Vojtěch.

Opravdu nemáme dost peněz na zdravotnictví, když je takový poprask?

Úplně bych nesouhlasil, že se zdravotníci bouří. Bouří se někteří, další se zase staví k činnosti tzv. krizového štábu velmi kriticky, ať je to Česká lékařská společnost Jana Evangelisty Purkyně, která se vymezila velmi razantně, Koalice soukromých lékařů, Česká asociace sester a tak dále. Neřekl bych, že lidé z krizového štábu nějak masivně reprezentují zdravotnictví, jsou spíš hodně slyšet. Ale to je jejich role, každý rok debatujeme o tom, že zdravotnictví zkolabuje, a ono zase nezkolabuje. Tím neříkám, že zdravotnictví nemá problémy. Pokud se bavíme o financích, tak určitě každý by chtěl víc peněz, to je logické a přirozené. Ale když se objektivně podíváme na data, podíl zdravotnictví na HDP roste. Za rok 2018 je to podle OECD 7,5 procenta a do dvou let se podle našich predikcí dostaneme na osm procent HDP.

Příjmy zdravotních pojišťoven porostou jenom na základě toho, že se v ekonomice zvyšují mzdy?

Ano, předpokládáme, že mzdy porostou. A druhá věc je nominální růst, který je meziročně historicky největší, příští rok to bude třicet miliard. Je to vždycky relativní. Hovoří se o devíti, deseti, jedenácti procentech HDP, ale někdy nemusí značit to, že zdravotnictví je kvalitní a dobré, jenom že je drahé. Suverénně nejvíc z celé planety dávají na zdravotnictví v USA, asi devatenáct procent HDP. Nevím, jestli můžeme říct, že je superkvalitní a dostupné ve všech směrech.

Sedm a devět procent HDP jsou magická čísla. Východoevropská zdravotnictví utrácejí do sedmi procent ekonomického výkonu své země, proto kvalitou a dostupností zaostávají za zdravotnickými systémy v západních zemích, kde to je naopak nad devíti procenty. Nebudeme se svými sedmi osmi procenty vždycky jen klopýtat za těmi vyspělejšími?

Úplně si nemyslím, že existuje rozdíl východ–západ a že české zdravotnictví nejde srovnat se západním. Když se podíváme do zemí, jako je Velká Británie, tak lidé, kteří odtamtud přijíždějí, velmi oceňují, jak funguje české zdravotnictví od praktického lékaře až po superspecializovanou péči. Jsme schopni léčit čím dál víc pacientů těmi nejmodernějšími léky. Za rok 2018 bylo na centrové péči 65 tisíc pacientů a každý rok to stoupá. Vždycky je to relativní, a proto se mi nelíbí, co říká krizový štáb, že zdravotnictví kolabuje, že nebude na péči. Máme skvělé výsledky při léčbě infarktu myokardu. Při nemoci, na kterou lidé dřív umírali, už jdou prakticky druhý den domů a nemají žádné následky. To samé mrtvice. Souhlasím s tím, že zdravotnictví má problémy zejména v některých regionech, ale jako celek z hlediska dostupnosti a poskytování péče rosteme.

Když krizový štáb varuje před katastrofou, často upozorňuje na reálné problémy. Jedním z nich je fakt, že se do dluhů dostává řada nemocnic. U městských a krajských nemocnic nestačí platby od pojišťoven a zřizovatelé jsou nuceni doplácet částky v řádu desítek milionů, některé nemocnice se rovnou zavírají, protože ten dotyčný nechce doplácet, případně dojdou až do krachu jako Rumburk. Není to přesvědčivý důkaz, že peníze opravdu chybějí? Pro mě jako pro pacienta to může být nebezpečné. Co když přijdu do nemocnice, kde jsou jen přepracovaní doktoři?

Není to plošně. Máme tady 152 nemocnic akutní lůžkové péče, o kterých se teď bavíme, a určitě to není tak, že všechny jsou zadlužené a že všechny mají problémy. Stále se opakuje Rumburk, ale je také třeba se podívat, jestli byl Rumburk dobře vedený. Byl jsem třeba v Litoměřicích, taky to je městská nemocnice, a nemá problém.

Ale i této nemocnice se město chce zbavit, protože nemá peníze...

Jistě, ale problém je spíš v tom, že město nemá na investice. Pro menší města je těžké najít v rozpočtu peníze, aby nemocnice nakoupila moderní vybavení a aby se mohla rozvíjet. Proto všechno směřuje k tomu, že se nemocnice do budoucna stanou součástí větších krajských celků, které navzájem spolupracují a mají na rozvoj nemocnic jiné zdroje. To je přirozený vývoj, protože medicína jde dopředu a nemocnice se potřebují modernizovat. Potom se musíme podívat na nabídku péče v jednotlivých krajích. Nedávno se řešila nemocnice v Orlové, která leží v okrese, kde mají sedm nemocnic akutní lůžkové péče.

Sedm se jich neuživí ani v tak lidnatém okrese, jako je Karviná?

Počet obyvatel se v celém kraji snižuje. A pokud máme někde problémy třeba s personálem, tak musí také docházet ke spojování nemocnic. Nedá se všechno jenom svádět na to, že je nedostatek peněz, a očekávat, že se všechno vyřeší, když do systému nalijeme deset dvacet miliard, jak říká krizový štáb. Je třeba udělat hlubší změny, ať je to podpora primární péče, nebo restrukturalizace nemocnic. Teď jsme přišli s koncepcí urgentních příjmů, která stanoví státem garantovanou síť urgentní péče. Budou v ní minimálně čtyřoborové nemocnice, kde budou laboratoře a zobrazovací technika dostupné 24 hodin denně a sedm dní v týdnu. Do budoucna chceme, aby jich bylo zhruba osmdesát. Ty podpoříme a ty skutečně budou těmi páteřními. Zbytek se bude muset nějak transformovat, přejít na následnou péči, rozvíjet ambulantní péči. Druhá věc je, že potřebujeme větší personální kapacity, proto jsme podpořili lékařské fakulty a chceme podpořit střední zdravotnické školy. Dnes řešíme problém u praktických lékařů. Pokud některá odbornost zestárne na průměrný věk 57 let, tak je vidět, že se v uplynulých letech nashromáždil nějaký dluh.

Z toho, co říkáte, vyplývá, že bude třeba omezit síť nemocnic. Myslíte to tak?

To není omezení, ty nemocnice jenom musejí najít jinou roli. Dnes nemáme ani tak zásadní problém s nedostatkem akutních lůžek, ale s nedostatkem lůžek následné péče. To je také ten problém, proč jsou nemocnice přetíženy. Pacient často nepotřebuje být na akutním lůžku, ale není k dispozici návazná péče, není kam ho přeložit. Už to někde probíhá a nemocnice se transformují.

Když se podíváme na Sušici nebo Rumburk, tam lidé ztrácejí úplně přístup k akutní péči. Pokud chtějí jenom na trochu složitější vyšetření, tak musejí třicet kilometrů do Klatov, případně padesát kilometrů do Děčína. Existuje nějaká hranice, za niž by se už nemocnice neměly z pohledu občanů vzdalovat?

Samozřejmě souhlasím, že síť musí být dostupná. Nechceme zavírat nemocnice, ale když máte třeba sedm nemocnic v jednom okrese, tak tam je možná nějaká racionalizace, aniž by to mělo dopady na zdraví obyvatel. Lidé hlavně potřebují dostupnou ambulantní péči, pokud jde o akutní lůžkovou péči, máme skvělou síť zdravotnické záchranné služby. Samozřejmě mají v některých oblastech problém, bezesporu v Rumburku. Proto jsme také řekli, že tuto nemocnici podpoříme. Bohužel jsme přišli poměrně pozdě, ale já věřím, že se nemocnici podaří projít insolvenčním řízením a že se skutečně zachrání. Máme i další odlehlé nemocnice, proto jsme se dohodli s pojišťovnami, že nemocnice v hůř dostupných regionech podpoří cílenými úhradovými mechanismy. To je Jeseník, Rumburk, Znojmo, Nové Město, Šumperk... Proto také nedává logiku přidávat peníze plošně, ale najít cestu, jak podpořit odlehlé oblasti, kde mají problém, jak sehnat lékaře. Už v tomto roce nemocnice dostaly navýšenou bonifikaci.

Existuje seznam nemocnic, které mají nárok na mimořádnou podporu?

Ano, je to součást podpory dostatečné sítě nemocnic, kam patří odlehlé nemocnice, a samozřejmě podpora sítě urgentních příjmů. Od příštího roku podpoří pojišťovny urgentní péči cíleně dvěma miliardami korun nad rámec obvyklých úhrad.

Dostupnost péče se obvykle měří na příkladu mrtvice, kde je rychlý zásah lékařů nezbytný. Jakou záruku má v tomto případě zdejší pacient? Připomínám, že Česká republika v tom má podle mezinárodního srovnání EHCI rezervy.

Tam skutečně hrají roli minuty. Máme ale síť iktových i cerebrovaskulárních center. Díval jsem se na data a doba, kdy se pacient dostane na trombolýzu, se nám snižuje.

Pozdě se ovšem platí účty nejen v těch malých, ale také v klíčových státních nemocnicích. Jak například zajistíte, aby státní nemocnice zaplatily miliardu, kterou dluží členským firmám Asociace velkodistributorů léčiv (AVEL)?

Těch nemocnic je asi pět. Bohužel jsou to nemocnice, které problémy mají dlouhodobě. Máme už nějaký plán, jak situaci relativně v krátké době vyřešit, ale zatím je to interní debata.

Máte v roli ministra vůbec šanci řešit okamžitý nedostatek peněz? Vy nemůžete jako hejtman prostě poslat potřebné miliony.

Nemocnice jsou stále příspěvkovými organizacemi a příspěvek tam poslat můžeme. Ale máme trochu jiný plán, a až ho budeme finalizovat, tak ho zveřejníme. Je to otázka poměrně krátké doby. Ale opět to není věc, kterou vyřešíme jedním opatřením. Můžeme dluhy minulosti vyřešit tím, že zlepšíme cash flow těch nemocnic, ale můžeme také navýšit úhradu těch klinik, které jsou ztrátové, ale třeba unikátní, například infekce na Bulovce, která je unikátní pro celou republiku. Tam máme pro příští rok plán na navýšení úhrad. Také jsem v řadě nemocnic vyměnil ředitele, kteří mají nový pohled a zjišťují, že řada nemocnic má rezervy v provozu.

K žalobám od asociace AVEL nebo od jiného dodavatele nedojde?

S asociací máme naplánováno jednání, takže věřím, že situaci vyřešíme relativně brzy a důvod k žalobám nebude.

Veškerá zdravotní péče je dostupná zadarmo. Nevyhazují se tím peníze, které by šlo využít k léčení opravdu vážných nemocí? Nedělají proto lékaři zbytečně přesčasy?

To je o struktuře a organizaci péče. Dnes nemocnice říkají, že jsou přetíženy, že tam je třetina případů lidí, kteří do té nemocnice vůbec nepatří, ale prostě tam přijdou. Měli by být zachyceni v terénu, proto chceme podpořit primární péči. Proto také pojišťovny dávají smlouvu všem, kteří chtějí otevřít ordinaci praktického lékaře. U ambulantních specialistů tomu tak není a v některých oborech a regionech už panuje stop stav. Také potřebujeme, aby byl praktik schopen pacientovi pomoci, a ne pouze odeslat dál do systému. Proto také navyšujeme jejich kompetence a redukujeme některá preskripční omezení, aby mohli předpisovat třeba léky pro diabetiky.

Myslíte, že se vám podaří přesvědčit pacienty, ať nechodí rovnou ke specialistům nebo do nemocnice, ale ať se předtím zastaví u praktika?

Vycházíme z toho, že zaprvé asi většina pacientů nemá zájem čekat na příjmu v nemocnici šest hodin. Také praktici dosud neměli takovou podporu. To je něco, co nám doporučuje OECD a všechny podobné instituce, včetně podpory praktiků v systému i z hlediska prevence, což je základ vší péče. Na to jsme tady taky nemysleli, že máme největší problém s chronickými chorobami. Je to nějaký proces, který jsme zahájili a který reálně probíhá. Samozřejmě se nebavíme o akutních stavech, kdy musíte volat záchranku.

Věříte, že to může fungovat bez jakýchkoli regulací? Zažili jsme poplatky ministra Tomáše Julínka, které vzbudily velký poprask a nakonec byly zrušeny. Přesto asi nemůže být nabídka úplně bezbřehá a otevřená všem notorickým pacientům.

Regulace nejsou na pořadu dne. Chceme změnit organizaci, aby pacient správně využíval systém sám od sebe. Nehledě na to, že připravujeme elektronizaci. To také velmi pomůže, protože pacienti dnes trochu bloudí v systému. Lékaři obvykle nevědí, kde pacient už byl, jaká vyšetření byla poskytnuta. To elektronizace změní. Mimo jiné jsme prosadili lékový záznam, což je sdílení dat u preskripce léků, a teď připravujeme zákon o elektronizaci zdravotnictví, který umožní kompletní sdílení všech dat včetně laboratorních vyšetření, aby pacient nemusel chodit opakovaně na vyšetření. Pokud systém projasníme tím, že data budou sdílena napříč poskytovateli, tak jsme schopni lépe vést pacienta a omezit duplicity.

Myslíte, že zabráníte zbytečným výkonům, aniž omezíte přístup k péči? Nebylo by jistější, kdyby pojišťovna prostě nezaplatila, když jdu se stejným problémem k jinému lékaři? Takový přístup mají v řadě bohatších zemí.

Jsou různé modely, na druhou stranu se v Evropě tyto ekonomické bariéry spíš omezují. Ani u nás to úplně není na pořadu dne. Ani by se tím nic nezlepšilo, pokud předem neuděláme dílčí kroky, o kterých jsem hovořil.

Podle vás dává smysl odbourat ekonomické bariéry v přístupu k péči. Není to nakonec kontraproduktivní? Všichni víme, že zdravotnictví bude dražší. Stárnutí obyvatelstva k tomu stačí bohatě. Proto potřebujeme sehnat nějaké peníze a tam, kde jsou schopni ekonomické bariéry vybudovat, tím dokážou získat velké množství peněz na úrovni procent HDP, i když spoluúčast není pro nikoho likvidační.

V některých oblastech je spoluúčast, třeba ve stomatologii a doplatcích na léky, i když není zásadní. Ale vycházím z dohody v rámci koalice, z programového prohlášení, kde si kolegové ze sociální demokracie vymínili, že nechtějí tuto oblast řešit, a jako ministr to také musím respektovat. I tak můžeme udělat řadu věcí, které systém posunou. Změny ve zdravotnictví také většinou nejsou revoluční. V minulosti byly snahy o revoluční řešení, zrovna jste zmínil ministra Julínka, a nic z toho se nepodařilo.

Se sociálními demokraty jste o regulaci přístupu k péči nejednal?

Nějaké debatě se do budoucna nevyhneme, to je jednoznačné, ale teď to není na pořadu dne.

Užitečným finančním nástrojem by bylo podle OECD také pojištění, ze kterého by se financovala péče o nemohoucí, zvlášť staré lidi. Konkrétně v Německu dosahuje čtyř a půl procenta z platu. Ani o tom jste v koalici nejednali?

Něco jsme diskutovali s paní ministryní Maláčovou, která německý systém také zná dobře, ale zatím nejsme u nějakého konkrétního návrhu. Není to věc řešitelná v následujících dvou letech, které vládě zbývají.

Motivem lékařských bouří se stal i návrh zákona o veřejném zdravotním pojištění. Podle kritiků jste chtěl posílit roli zdravotních pojišťoven, které by mohly diktovat lékařům podmínky při jednání o úhradách na příští rok. Mělo dojít i ke zrušení rámcových smluv pro ambulantní lékaře, kteří by tak ztratili jedinou záruku, že jejich praxe bude pokračovat v příštích letech. Skutečně jste zamýšlel uvolnit do té míry ruku pojišťovnám?

Tak to určitě nebylo. Zaprvé to byl pracovní návrh ve vnitřním připomínkovém řízení a nebyl ani čas to prodiskutovat. Nakonec jsme řekli, že nemáme na tu diskusi čas, protože novela obsahuje řadu dalších věcí, které jsou pro nás zásadnější. Nechceme oslabit roli dohodovacího řízení o úhradách, naopak chceme, aby se poskytovatelé a zdravotní pojišťovny dohodli a aby dohoda, kterou udělali, měla větší garanci, že bude respektována. V minulosti to bylo tak, že ministerstvo jejich dohodu nerespektovalo. Zkrátka ji hodilo do koše a udělalo si to po svém. To podle mě není správně. Vidíme obrovský benefit v dohodovacím řízení, protože dohody obsahují něco, co by úředník nikdy nevymyslel. Cílem zákona bylo posílit dohodovací řízení, ale asi to nebylo úplně prodiskutováno, tak jsme od toho pro tuto chvíli upustili.

Rámcové smlouvy jste rušit nechtěl?

To bylo nepochopení. V právní úpravě stále existují, my jsme to pouze přepsali do jiného ustanovení, a byla z toho bouře ve sklenici vody. Myslím, že ta část lékařů, která spor rozjela, uvedla své kolegy v omyl a využila příležitost prosadit se v současné vyhrocené situaci.