Co dal Karel Čapek poslat paní Haně k Vánocům

Černá růže v Sezimově Ústí

Co dal Karel Čapek poslat paní Haně k Vánocům
Černá růže v Sezimově Ústí

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Sezimovo Ústí je mnohem zajímavější místo, než by si člověk, který tam přijede autobusem dopravního podniku Tábor a vystoupí na zastávce Sezimovo Ústí I. nám., zprvu očekával.

Nejdřív se mu jeví, že je na jakési čtvercové návsi. Rozhlíží se tedy po něčem, čemu by věnoval pozornost. Všimne si samozřejmě kostela, na jehož stavbu, jak si tam pak přečte, „paní Terezie Riegelová, vdova po táborském měšťanovi, přispěla 30. 11. 1835 sumou 3162 zlatých“. Kousek dál, na vedlejším domě, zaznamená pamětní desku Josefu Švehlovi, „pedagogu, spisovateli a buditeli“, který žil v letech 1885–1925 a všechen volný čas věnoval práci s motykou a rýčem (obojí je na desce znázorněno) na nedalekém Kozím hrádku. Člověk to obojí ocení. Pak už moc neví, co dál, a jel by nazpátek do Tábora.

To by ale udělal velkou chybu! Ve skutečnosti stojí na místě velmi významném a historickém. Je vlastně na půdě, která je prosáklá událostmi, násilnostmi, podivnostmi, pády a vzlety: je to české Kartágo, alternativní Zlín, jihočeské Lány, město kdysi zaniklé ve víru slavné minulosti, pak zas povstalé a vyhrabané, do čtverce empírově v 19. století vyměřené, chvíli baťovsky budované a socialisticky dotvářené a vždy nějak podivně a zajímavě rozpůlené a do různých stran roztažené. V zásadě se dělí na Sezimovo Ústí I a Sezimovo Ústí II, mezi kterými vedou koleje, které se podlézají podchodem, což je přechod mezi tou jedničkou a dvojkou, mezi Sezimou jedna a Sezimou dvě, takže když se tady zeptáte, kde ten pan Sezima bydlí, tak vám ukážou vždy na opačnou stranu.

Sezima byl ovšem nějaký levoboček Vítka z Prčic, zakladatele Vítkovců, později Rožmberků zvaných. Z toho je patrné, že je to místo starodávné, jež ovšem na tři sta let přestalo existovat. Jak se to stalo, píše Petr Čornej v pátém svazku Velkých dějin zemí Koruny české: „Ještě za tmy, k ránu na Popeleční středu 21. února 1420, po nejbujnější noci roku, kdy se masopust měnil v čtyřicetidenní půst a pitkou a tancem znavení obyvatelé tvrdě spali, vnikli radikálové po předchozí dohodě se svými přáteli uvnitř městského areálu. Překvapené katolíky, pokud neutekli, zajali, poté vyhnali pryč a sami se uvázali v jejich statky.“

Těmi radikály byli naši milí husité, které pár měsíců předtím ze Sezimova Ústí vyhnal jeho majitel Oldřich z Ústí. S těmi tam byly potíže již několik let, protože tahle část jižních Čech měla zesílené sklony k vizionářství, což se pak projevovalo třeba přítomností sochaře Františka Bílka v nedalekém Chýnově a pobytem prezidenta Beneše, vizionáře jiného druhu, který zde přímo bydlel, chvíli odtud i prezidentoval a pak tady i vydechl naposledy. Ta zvláštní duchovní koncentrace halucinačních tendencí může být způsobena močálovitým povětřím a větry honícími se po drsné zdejší krajině, ale historicky asi hlavně tím, že tady po okolí chodil Jan Hus, což se trvale podepsalo na psychickém stavu místního obyvatelstva. To zvlášť od toho roku 1414, kdy se kousek odtud, na Kozím hrádku, začal Jan Hus objevovat, a pak, když se sem dostala zpráva, co s ním provedli v Kostnici, jevilo sklon ke zvýšené náboženské horlivosti. Projevovalo se to chozením na hory, nasloucháním extatickým kazatelům, heretickými úvahami o eucharistii čili proměňování Páně v chlebu a vínu, a především v očekávání konce světa, po čemž měl přijít svět lepší. Ten se měl dostavit někdy na začátku února 1420, dokonce se vědělo, že se to stane mezi pondělkem desátého a pátkem čtrnáctého. Konec světa měl nejvíc postihnout města, protože ta jsou vždy hříšnější než vesnice, takže pro ty, kdo ho očekávali, ba dokonce se na něj třeba i těšili, bylo lepší vyčkat někde mimo standardní adresy. Proto se horlivci potulovali po okolí a vyhlíželi nebeská znamení a další příznaky konce. Ten se však v ony dny nedostavil, nýbrž jen pršelo. Zklamaní chiliasté tedy změnili plány a provedli onen revoluční akt přepadení a obsazení města Sezimova. Onen Oldřich z Ústí utekl, ale bylo mu to málo platné, za pár týdnů si pro něj došli na jiné hradiště, umlátili ho cepy, usekali mu údy a pak ho hodili do ohně, o tom také píše profesor Čornej. V dobytém Ústí pak ale dlouho nevydrželi, už za měsíc se rozhodli, že dají vale starému světu a že ten nový začnou budovat na zelené louce, o kousek dál, kde mezitím vznikalo příští okresní město Tábor. V sobotu 30. března 1420 se tedy Sezimováci sebrali, vzali si, co mohli, a odstěhovali se na vyvýšeninu poblíž, na ostroh nad Lužnicí, čímž Tábor, dalo by se říct, vznikl definitivně. Staré Sezimovo Ústí pak zapálili, což byl také revoluční akt.

To byla tedy historická událost, kterou lze považovat za unikátní, i když v těch letech se děly po Čechách různé věci. Ale tohle je přece jen dost výjimečná věc, neboť se ví na den přesně, kdy zaniklo nějaké město, které tu stálo už sto padesát let. Byl tu dominikánský klášter a kolem hradby a domky řemeslníků a čilý život, a pak se během jednoho dne obyvatelstvo sebralo, všechno to zapálili a odstěhovali se očekávat příchod tisícileté říše Kristovy pár kilometrů jinam. Ještě dlouho pak na tom místě, kde se potok zvaný Kozský vlévá do Lužnice, stály trosky a pahýly ohořelých stavení a sloupy toho kláštera.

No, a teď je tam zastávka „Sezimovo Ústí I nám.“ a ta čtvercová náves, která byla vyměřena v roce 1827, kdy se město podruhé zakládalo. O sto let později, 11. srpna 1927, se kousek odtud procházela manželská dvojice ve středních letech, ona byla taková lehce korpulentní dáma, on střídmý mužík s pečlivě udržovaným knírkem. Tu onen mužík zamířil hůlkou na mírný kopeček kousek od soutoku onoho Kozského potoka a Lužnice a pravil „Tady to bude!“. To píše jiný historik, Petr Zídek, v knize Hana Benešová. Neobyčejný příběh manželky druhého československého prezidenta (1885–1974), z čehož je tedy patrné, o jakou dvojici šlo. Hana a Edvard Benešovi si tam vyhlíželi místo, kde by si mohli postavit vilu. Trochu to tam znali, protože tam měl před první válkou Edvardův starší bratr Bedřich mlýn, říkalo se mu Soukeník. Kolem byly louky a řídké lesy a břeh toho potoka a vyvýšenina, které se říkalo Kazatelna: bylo to místo, kde údajně kázal mistr Jan Hus, což se jistě Benešovi líbilo. Takže pozemek tehdejší ministr zahraničí koupil, ještě mu s tím pomohl Zdeněk Fierlinger a Ludvík Strimpl, tehdejší kolegové v úřadě, obě rodiny si postavily skromnější vily poblíž. Ta Benešových měla čtrnáct obytných místností, dvě patra, terasu, lodžii. Vystavěna byla ve stylu novošpanělském, pro což nemám žádné vysvětlení, asi se jim to tak líbilo, mimochodem, trochu připomíná vilu Karla Gotta na Bertramce, ale to je jen náhoda. Edvard s Hanou se tam nastěhovali v létě 1931, a jak známo, velmi si to tam oblíbili, ba zamilovali, zvlášť pro Hanu se to tam stalo místem zaslíbeným, neboť tam mohla provozovat svou vášeň zahradnickou, jíž zlidšťovala i ne zrovna kdovíjak milou povahu Edvardovu.

O vile a zahradě napsal zahradnický fejeton Karel čapek, jmenoval se Pan prezident Beneš a vyšel v Lidových novinách v roce 1936 v den Benešových narozenin, tedy osmadvacátého května. Čapek v něm líčí, jak pan prezident pečuje o zahradu, ryje kolem keřů a ošetřuje stromy, a zakončil jej přáním, aby se Edvard Beneš „také na svých stromech dožil zralé, mohutné a stále rostoucí velikosti“. Petr Zídek píše, že o tři roky dřív dal paní Haně Čapek poslat k Vánocům kypřicí rýče. Zahradníci bývají vtipní.

Beneš tady ve vile 3. září 1948 zemřel: po únoru se sem stáhl, do Prahy až na dvě výjimky (pohřeb Jana Masaryka a oslavy 600 let Karlovy univerzity) už nejezdil, do abdikace v květnu to de facto bylo prezidentské sídlo. Odtud tedy sledoval zánik Masarykova, a tedy i svého státu. Úmrtní lože je ve druhém patře, je to taková pěkná postel s kovovými pelestmi, leží na ní růže v černé krajce. Paní Hana vilu užívala až do své smrti v prosinci 1974: umřela v Praze, kde trávila obvykle zimy. Pochována byla vedla manžela, v hrobce kousek od Kazatelny.

Sezimovu Ústí II se budeme věnovat jindy.

 https://www.jiripenas.cz/fotoblog/

28. září 2022