Pohled na libanonskou vlajku nás nijak nešálí, skutečně na ní spatříme cedr. Není to zrovna obvyklé, jakkoli naše státní symboly ovíjejí lipové ratolesti. Cedr má v sobě jistou důstojnost a mytologií je řádně opředen. Po starověkém boomu lodního stavitelství nám stařičké háje zbyly jen v nejvyšších horách Atlasu, Libanonu a Tauru. Jako dnes rabujeme uhlí a ropu, tehdy jsme rabovali cedry. Zplundrováním velkých konifer, které shořely v domech či v kamnech či byly potopeny na moři, lidstvo stvořilo dnešní pustinu. Původně šlo o vlahé lesy, krásné háje a žírné pastviny.

Dezertifikace, česky by se tomu snad mohlo říkat zpoušťování, nám opravdu jde. Velice aktivní je posledních dvě stě let v tomto směru Kalifornie. Tradiční lesní požár má pak obrysy celonárodní katastrofy. Pozoruhodné je, že tato stromiska dokážou žít i celá staletí na dluh. Hranice mezi Chile a Argentinou se vyznačuje kdysi bohatou populací blahočetů. Západní strana And byla vždy velmi deštivá a hospodářsky poněkud nehostinná, zde najdete blahočety zapletené v pralesích rozličných pabuků a neprostupné džungle. Východní strana byla naopak velmi atraktivní a dezertifikace zde proběhla naplno. Pabuky byly spotřebovány a blahočetové dřevo, obtížně zpracovatelné, zde dožívá v řídkých hájích pamětníků někdejších dob. Mělo by nám to být ponaučením?

Cedry se u nás sázejí dost možná už od 18. století, s jistotou se tu objevovaly ve století devatenáctém, ale přesvědčivého velikána máme patrně jen ve Višňovém u Znojma, anžto byl zřejmě vysazen v roce 1888. Desítky dalších exemplářů roztroušených zejména ve vilových zahradách a některých parcích jsou z období před první světovou válkou a zejména z období meziválečného. Opatřit cedr nebylo úplně snadné a nabídka se lišila před rokem 1929 a po něm. Proč? Ano, největší zima 20. století udeřila velmi tvrdě na školky, a to zejména v nížinách, kde bylo málo sněhu. Přesto jste třeba v Praze mohli docela dobře opatřit cedr u Waltera v Chuchli, v Thomayerových školkách v Říčanech nebo samozřejmě členstvím v Dendrologické společnosti v Průhonicích. Nejkrásnější cedry nabízely ovšem Eisenberské školky na Jezeří, kde bylo možné pořídit i dvoumetrové kousky. Příběhy cedrů jsou ale rozličné, a jsou tak často památkou či pamětí, jak nám ukazuje například příběh z Ratboře. Zraněný voják posílá kamarády z fronty domů s cedry do rodné vísky.

Cedrů z té doby přežilo nemnoho a ponejvíce bychom si měli vážit těch, které přestály právě zimu 1929. Ty jsou mimořádně cenné. Tuhé byly ovšem i válečné zimy, a tak těch pár desítek majestátních krásných stromů starých zahrad a parků je výběr z nejtvrdších. Pokusů s vysazením cedrů byly bezpochyby tisíce a zimy je vždy nemilosrdně probraly. Ta promile, která zbyla a vše to přestála, tedy představuje mimořádnou hodnotu. Podívejte se na ně. Mnohé z nich jsou zcela exponovány slunci i větru, často ve svazích a na nejtěžších terénech. To jim prospívá. Naše jehličnany stíhá jedna pohroma za druhou, před lety to byly jedle, v současnosti jsou to smrky i borovice. Budeme je sázet samozřejmě i nadále, leč ať se tváříme na klimatickou změnu jakkoli, důležitá je vždy druhová pestrost. Jedle, co zbyly, jsou právě důkazem potřeby pestrosti. Cedry města nezaplevelí, to o nich víme stoprocentně. Smysl mají samozřejmě jen semenáče těch, které přežily poslední století. Ne ty italské potvory, které koupíte kdekoli. To jsou dočasné dekorace, co jednou prostě zmrznou.