Miroslav Kalousek o inflaci a politice

Starostové jsou lobbistické hnutí

Miroslav Kalousek o inflaci a politice
Starostové jsou lobbistické hnutí

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Česká republika se zmítá v několika souvisejících krizích současně. V energetické, inflační a geopolitické. Vláda se však zdá podivuhodně nečinná. Těch pár řešení, které představila, se zdají nesystémová a bez dlouhodobějších účinků. Kritizovat vládní kroky začínají i voliči vládních stran. Jedním z nejprominentnějších je bývalý ministr financí Miroslav Kalousek. Ten strážil státní kasu v době poslední velké finanční krize. Pro Echo popsal, co konkrétně současné vládě vytýká a jak by problémy řešil on. Došlo i na analýzu dění u Starostů, které zasáhla první velká korupční kauza této vlády.

Vy jste volil současnou vládu, konkrétně koalici Spolu, ale zároveň v poslední době jste hlasitým kritikem některých jejích kroků.

Já nekritizuji vládu jako vládu. Naopak ji za mnohé věci obdivuji. Stále jí fandím a přeji jí mnoho úspěchů. Kritizuji jednu jedinou věc. Sice neudržitelné hospodaření, které projektuje do roku 2025, a některá populistická rozpočtová opatření, která si nemůže dovolit žádná vláda, které na udržitelném hospodaření záleží. Kritizuji to, protože se tomu věnuji pětadvacet let. Když neudržitelně hospodařila Babišova vláda, kritizoval jsem to v podstatě stejnými formulacemi. Teď s údivem zjišťuji, že ti, kteří mi za to tleskali, mě nyní peskují, i když říkám věcně stále to samé. Akorát že se vyměnila ta vláda. Ale to není proti vládě jako takové, to není kritika pro kritiku. To je poměrně zoufalé naléhání, protože musíme mít dlouhodobě udržitelné hospodaření. Neměla ho Babišova vláda, nemá ho bohužel ani ta Fialova.

Těmi populistickými kroky máte na mysli třeba příspěvek 5000 korun pro rodiny s dětmi?

Já jsem rád, že vláda se příliš populistických kroků nedopustila. Má můj respekt třeba za to, že na rozdíl od sousedních zemí nepřistoupila k plošným regulacím cen, ať už administrativním zastropováním, nebo dočasným snížením DPH. Pokud se chceme s inflací vypořádat rychle, nesmíme ten problém odkládat v čase. Tato opatření, po kterých volá opozice a odbory, problém neřeší, pouze ho odkládají. Nechceme-li mít inflaci dlouho a chceme-li se co nejdřív vrátit k prosperitě a normálnímu prostředí, tak se s tím musíme vypořádat rychle, nesmíme si dovolit kroky, které to rozkládají v čase. Pak ta inflace trvá dlouho. Za to vládu velmi respektuji, že si toto uvědomuje a nepřistoupila k těmto opatřením.

Máte ale příklady populistických kroků?

Kritizuji dvě opatření, které jdou proti vlastní vládní strategii. Já jsem vždy velmi podporoval, když říkali, že si nemohou dovolit plošná opatření. Skutečně nemohou. Ale sotva to všem vysvětlili, udělali první plošné opatření. Snížení spotřební daně z benzinu na čtyři měsíce, což opravdu nedává žádný smysl. To jsem velmi kritizoval. A ještě víc kritizuji téměř plošné opatření 5000 korun na dítě do každé rodiny s ročním hrubým příjmem do milionu korun. Protože je to také jednak svým způsobem plošné. Tu pomoc dostane řada domácností, které by se bez ní obešly. Ale mně na tom ještě strašně vadí, že to opatření je nadesignováno tak, že mnohem chudší domácnosti budou přispívat domácnostem mnohem bohatším. To jde proti logice zásad sociální pomoci. To jsem opravdu nedokázal pochopit. Tyto konkrétní věci jsem kritizoval, aniž bych tím přestal fandit vládě, protože ona žádnou jinou demokratickou alternativu nemá.

Vláda tyto kroky zdůvodňuje potřebou pomoci lidem při zdražování. Co by tedy měla podniknout v boji proti inflaci?

Vláda má v podstatě jediný nástroj, jak účinně bojovat proti inflaci, a to likvidovat deficity státního rozpočtu. Čím větší deficit, tím větší proinflační impulz. Tady je samozřejmě vláda v kleštích, protože na jednu stranu musí pomáhat; a každá pomoc je svým způsobem proinflační impulz. Současně by měla bojovat s inflací tím, že deficity bude snižovat. To jde proti sobě. Právě proto si nemůže dovolit vyhazovat peníze tak neefektivně jako na tu pětitisícovku do každé rodiny. Každá pomoc, protože je svým způsobem proinflační, musí být mimořádně efektivní a pomáhat jenom těm, kteří se bez pomoci neobejdou. To je, co vláda může dělat proti inflaci.

Takže vláda má snižovat deficit.

Ptáte-li se mě na centrum mé kritiky, tak ta kritika se ani tak netýká způsobu, jak vláda bojuje s inflací, ale že nechce řešit ten obrovský problém, který řešit slíbila, a to je strukturální deficit našich veřejných rozpočtů. To je skutečnost, že bez ohledu na válku a covid máme příjmy a výdaje veřejných rozpočtů nastaveny tak, že za daně, které každý rok vybereme, nejsme schopni stát ufinancovat. Každý rok si na to musíme půjčit. To je strukturální deficit a Národní rozpočtová rada ho hodnotí na 220 miliard. Jeho vznik nemá nic společného ani s covidem, ani s válkou. To jsou mimořádné výdaje. To zase odezní s tím problémem a to není žádná tragédie. Ale strukturální deficit, tedy trvalý rozdíl mezi pravidelnými příjmy a pravidelnými výdaji, ten neodezní jinak, než že ho vláda aktivně zlikviduje svými politickými rozhodnutími. Tedy změnou rozpočtové legislativy. To vláda slibovala, ale zatím o tom nezačala ani diskuse. A já se na ten problém snažím upozornit a říct, že pokud ta diskuse nezačne rychle, tak bude platit to, co jsme si přečetli ve střednědobém výhledu, který vláda schválila 3. června. To jest čtyřikrát 300 miliard deficitu. To je způsobeno tím strukturálním deficitem, ne válkou nebo covidem. Což by znamenalo, že vláda zadluží zemi zhruba o padesát procent víc, než se povedlo Babišovi se Schillerovou za jejich funkční období. To by znamenalo dalších zhruba 80 miliard úroků ročně ze státního dluhu. A ty někde chybějí. Takže si je musíte půjčit. Když si je půjčujete, tak zase zvyšujete úroky z dluhu. Takto se roztáčí dluhová spirála, která vede do dluhové pasti. Pro mě vznik této vlády znamenal obrovskou naději na změnu. Koneckonců vláda to velmi často slibovala. Zastavíme hrozivé zadlužování není můj termín. To je termín pana premiéra Fialy. Tak ať ho proboha zastaví. To je smysl mých veřejných vystoupení.

Jak byste vy postupoval při snižování strukturálního deficitu? Zvyšováním daní? Nebo naopak škrty v rozpočtu?

Těch řešení je celá řada. Ale bohužel žádné z nich nemůže být nebolestivé. Když vyrábíte strukturální deficit, tak lidé, kteří tomu příliš nerozumějí, jsou šťastni. Protože buď víc dostávají, nebo méně platí. Strukturální deficit tady vznikl tak, že Babišova vláda neúměrně nafukovala povinné výdaje státu, aniž se starala, kde na ně vezme peníze. Konečnou ránu tomu zasadilo hlasování o daňovém balíčku na podzim 2020, kterému se mediálně říká zrušení superhrubé mzdy. Ale vůbec není problém, že byla zrušená superhrubá mzda, to nevadí, ta měla být zrušena. Byla však zrušena tak, že z příjmů vypadlo přes 100 miliard ročně, aniž by se někdo staral, kde snížit výdaje. Často slýchám, že snižovat daně je pravicové. Snižovat daně je pravicové, já bych si to velmi přál, ale s těmi daněmi musíte snižovat i ty výdaje. Když snižujete jenom daně, ale nesnižujete výdaje, dokonce je zvyšujete, tak to není pravicové, to je populistické. Není to rozdíl proti tomu, kdybyste zvyšoval výdaje, aniž byste zvyšoval daně. Prostě v obou dvou případech zvyšujete deficit, vytváříte výrazný fiskální impulz a hlavně si zaděláváte na velký problém s úroky toho dluhu. To už se stalo. Tento problém, který, znovu opakuji, vůbec nesouvisí ani s válkou, ani s covidem, má rozsah v letošním roce 3 % HDP, to se bude opakovat v dalších letech, dokud vláda neudělá nějaká aktivní opatření. To znamená změnu rozpočtové legislativy. Jinými slovy dokud neřekne: Vážení občané nejsme schopni z daní, které vybíráme, ufinancovat takto štědrý stát. Buď ten stát bude méně štědrý, nebo si víc zaplatíte, anebo kombinace obojího. Toho se vláda zjevně bojí, ale když to neudělá, tak zaprvé nesplní svůj slib, ale hlavně nevyřeší ten problém. Problém, který výrazně ohrožuje budoucnost nás všech.

A konkrétní opatření? Kde byste škrtal? Nebo které daně byste zvyšoval?

Neptejte se mě na konkrétní opatření. Variant je mnoho. Já jsem před deseti, jedenácti lety musel volit velmi bolestivá politická rozhodnutí z téhož důvodu a jsem rád, že je dnes volit nemusím, že je musí volit někdo jiný. Mají dost odborníků na to, aby jim je navrhli. Nemusejí to vymýšlet na koleně. Kdybych byl premiér, tak řeknu Národní ekonomické radě vlády, tam jsou lidé s nezpochybnitelnou kompetencí, nadesignujte mi tři čtyři varianty, jak postupně likvidovat strukturální deficit, aby to nebylo čtyřikrát 300, ale aby v letech 2024 a 2025 začalo docházet k výraznému poklesu. Pak bych ty varianty vzal, vedl nad nimi politickou diskusi a tam, kde bych dosáhl dohody, bych to šel prosazovat. To trvá dlouho. Deficit roku 2023 se už zachránit nedá, protože máme červen a politická diskuse a následné schválení takovýchto zákonů se už nedají stihnou tak, aby byly účinné k 1. 1. 2023. Dají se stihnout jenom tak, aby byly účinné k 1. 1. 2024, ale to musí začít teď. No a já jsem nervózní z toho, že vláda nic nedělá. Vážím si toho, že TOP 09 jako jediná vládní strana si to zjevně uvědomila a přijala usnesení, kde bude tyto diskuse žádat. Jedna věc je ale snaha, druhá je, aby se to podařilo. Doufejme, že se to podaří, jinak budeme mít za pár let obrovský problém.

Za tím, co jste dělal před těmi zhruba deseti až dvanácti lety, stále stojíte? Někteří vaši kritici tvrdí, že vaše škrty byly příliš drsné.

Ano, stojím za každým krokem, který jsem udělal. Byla úplně jiná situace v monetární politice, banky neměly tak uvolněnou měnovou politiku, s jakou začaly po roce 2013. Byla to krize důvěry, byla to úplně jiná krize než dnes. Trhy se začaly bát půjčovat státům. A když jim půjčovaly, tak za obrovské rizikové přirážky. My jsme museli trhy přesvědčit, že se nemusí bát nám půjčovat. Kdybychom věděli, s čím začnou centrální banky po roce 2013, že začne kvantitativní uvolňování, že se totálně změní prostředí ceny peněz z hlediska monetární politiky, tak by zcela jistě tempo té konsolidace nemuselo být tak tvrdé. Konsolidovali jsme tempem zhruba 60 miliard ročně, mohli jsme konsolidovat pozvolněji. Ale my jsme nespali hrůzou, jestli nám opravdu někdo půjčí. Desetileté dluhopisy byly tenkrát téměř na šesti procentech. Během jednoho roku jsme dokázali trhy přesvědčit a půjčovali jsem si za 3 %, tedy stejně draho jako Němci. Evidentně jsme se dluhové spirále vyhnuli, za cenu velkých politických nákladů. Za tím dodnes stojím. Co bych výrazně změnil, byla komunikace. Byla možná příliš málo empatická. Tuto vládu nemusejí čekat tak drsné kroky, ale nějaké udělat musí. Pokud chce likvidovat strukturální deficit, tak se vláda opravu nevyhne větám Někdo méně dostane nebo Někdo víc zaplatí. Zatím se mi zdá, že se jim do toho vůbec nechce. Čímž ale nesplní slib, že zastaví to hrozivé zadlužování.

Nemá současná vláda také částečně problém s komunikací?

To už si vůbec netroufám hodnotit. Upozorňuji na věcný problém. Komunikuji věcný problém. Já skutečně nechci kritiku pro kritiku. Nechci vládu kritizovat za každou cenu. Pro mě tady existuje tento věcný problém. Dovolím si upozornit, že mluvím dvanáct let stále stejně. Proč mi to někdo vyčítá dnes, když mě za to chválil před dvěma lety? Já neříkám nic jiného, než že máme strukturální deficit, že ho musíme zlikvidovat, záleží-li nám na budoucnosti a na tom, abychom se nedostali do dluhové spirály. Taky říkám, že likvidace strukturálního deficitu vyžaduje politickou odvahu, kterou zatím nevidím.

Nyní jste podpořil návrh Pirátů na sektorovou daň pro energetické firmy.

Počkejte. Tato interpretace mi opravdu vadí. Já jsem netušil, že Piráti něco navrhují. V podcastu Insider, když se mě ptali na to, že vláda říká, že nebude zvyšovat daně, tak jsem říkal, že to je politický slib, ale pak ten problém musí vláda řešit na výdajové straně. Nicméně já bych se na místě ministra financí zamyslel nad tím, že ta geopolitická situace, která spoustě lidí sníží reálné příjmy, tak také spoustě lidí reálné příjmy zvýší, aniž by se o to zasloužili. To je jenom důsledek geopolitické situace. Takže pokud energetický sektor výrazně zvyšuje své zisky, aniž by se o to sám zasloužil, patří k vítězům té nepřirozené situace, tak je namístě úvaha, zda by se o to neměl nějakým způsobem rozdělit. Já bych tímto způsobem uvažoval. Pokud to navrhují Piráti, tak uvažují stejně.

A váš názor na zvýhodněný energetický tarif, který se nyní diskutuje?

Mám dva názory. Že už měl být dávno na stole. Myslím si, že nervozita veřejnosti, domácností i podnikatelské, je oprávněná. Už to trvá dlouho. Dávno měly být na stole aspoň jeho hlavní zásady. Ale dobře. Vláda se to pravděpodobně rozhodla pustit na veřejnost, až když to bude mít sama jednoznačně vykomunikováno. I to lze pochopit. Pak mám názor, že by to nemělo být plošné, protože některé domácnosti ty náklady unesou, a když to budeme kompenzovat i jim, tak to bude strašně drahé. Pak musíme vést diskusi o tom, jak dlouho to bude trvat. Nemůžeme si myslet, že ceny energií se vrátí zpátky na původní ceny. Možná trochu klesnou, ale moc tomu nevěřím. To znamená diskusi o tom, jak dlouho je stát ochoten a schopen kompenzovat ceny energií, které pravděpodobně na této hladině zůstanou. Tato diskuse mi tady chybí, ale třeba ji politici povedou. Rozhodně to nebude nic levného. Budou to další desítky miliard.

Jak hodnotíte vývoj v TOP 09? Hlavně ve společenských otázkách. Vy jste se totiž ohledně toho dostal se svou stranou do sporu.

Já nejsem ve sporu se svou stranou. Jediné, kde s ní můžu být ve sporu, je ten jediný věcný problém. Jinak já jsem řadový člen místní organizace Kosmonosy a řízení strany nějakým způsobem nekomentuji ani nekritizuji. Já jsem soustředěn na onen jediný věcný problém, kterému říkejme rozpočtová odpovědnost. Pokud mě mrzí, že se tomu vláda nevěnuje, tak se to týká všech vládních stran, tedy i TOP 09, ale to nesouvisí s vývojem v topce.

Ale topka se opravdu společensky posunula liberálním směrem.

Všechno se posouvá. Mění se kulisy. Žádná strana nemůže zakrnět v jednom časovém bodě, protože časy se mění a s nimi i ta strana. Kdybych o tom rozhodoval já, tak možná akcentuji jiné priority, například rozpočtovou odpovědnost. Jako řadový člen bych si možná přál, aby se zřetelně akcentovaly vůbec nějaké priority. Ale to je můj pocit řadového člena, tuto diskusi nepovedu v médiích. V médiích vedu diskusi o tom jednom věcném problému.

Možná překvapivě nejvíc skandálů z vládních stran mají Starostové, které jste pomohl vytáhnout do velké politiky, včetně toho posledního. Před pár dny byl zatčen kvůli podezření z korupce náměstek pražského primátora za STAN Petr Hlubuček.

Já si myslím, že ta pomoc byla vzájemná. Oni nám pomohli svou imagí v regionech, my jsme jim pomohli do celostátní politiky. Dokud s námi sdíleli nějaké ideje, které každá politická strana sdílí, tak to bylo asi v pořádku. V okamžiku, kdy se emancipovali, zůstali tím, čím byli vždycky. Profesním lobbistickým hnutím pro penězotoky z centra do obcí. To není žádná idea, to je profesní lobbing. Lobbing v dobrém slova smyslu. Lobbuje Hospodářská komora, lobbují odbory, tak lobbovali i Starostové. Žádné jiné velké ideje jsem tam nenašel. Strana, která není stmelená jinými idejemi než zájmy o penězotoky, samozřejmě riskuje, že tímto způsobem se to tam projeví, protože nepůjde jenom o penězotoky do obecních rozpočtů, ale i do soukromých kapes.

A jaký máte pocit ze současného vyšetřování? Protože takovýchto policejních akcí, které nakonec skončily blamáží, jsme tu měli několik. Třeba zásah na Úřadu vlády, jehož deváté výročí se blíží, nebo třeba kauza Vlasty Parkanové, kde jste se osobně angažoval. Důvěřujete tentokrát policii?

To bych opravdu nesrovnával. Nechci říct, že trpím nějakou přehnanou důvěrou v policii, ale myslím, že v tomto případě, zvlášť vzhledem k těm jménům, které se tam objevují, je to něco jiného. Ta jména jsou dobře známá. Pokud ta skupina pracovala kolem pana Redla, no tak pan Redl byl spolupracovník pana Krejčíře a tam už dopředu předpokládáte, že tam byly lumpárny. Těžko tam mohly nebýt. Takže ta obvinění jsou nesmírně závažná. Platí samozřejmě presumpce neviny, ale myslím, že všem nám je jasné, že pan Hlubuček by to nemohl dělat tak dlouho a nemohlo by to být tak rozsáhlé, kdyby byl zcela izolován a kdyby neměl oporu ve svém vlastním politickém hnutí. Takže si myslím, že to hnutí to nemá šanci uhrát jako selhání jednotlivce. To není selhání jednotlivce, to je spíš systémový problém. Je docela sympatické vidět, že někteří v tom hnutí si to uvědomují a také k tomu tak chtějí přistupovat. Je na nich, jak přesvědčit veřejnost, že to zvládli.

Když se Starostové a nezávislí s TOP 09 rozešli, bylo to pouze z politických důvodů, nebo tam byly nějaké hlubší problémy?

Oni se opravdu chtěli emancipovat. Měli v tu chvíli pocit, že sympatie veřejnosti jsou na jejich straně. Možná v tu chvíli na tom i něco bylo. Pokud vím, spolupráce s lidmi jako Redl se začala odehrávat až po té emancipaci. Ale můžu se mýlit, třeba už běželo něco v době, kdy byli s námi v koalici, a já to nevěděl.

Sám jste odpískal kandidaturu na prezidenta. Máte nějakého vlastního favorita?

Koalice Spolu, kterou jsem volil, slibuje, že postaví nějakého kandidáta. Pokud to bude kandidát, se kterým se budu ztotožňovat, tak jak bych si přál, to ho rád budu volit. Ale abych nebyl alibista. Kdyby byly volby zítra, tak z těch známých jmen bych tam v prvním kole hodil lístek Pavel Fischer a pak by se vidělo.