Woody Allen je velmi známý americký filmař. Sice populárnější v Evropě než doma, ale přece jen získal čtyři Oscary. Ale když ve svých osmdesáti čtyřech letech napsal paměti, bylo vyvinuto značné úsilí, aby nevyšly. Píše se rok 2020 a knihu vsál vír „cancel culture“. Nadnárodní nakladatelství Hachette, které je mělo vydat, od smlouvy odstoupilo, a to na nátlak svých zaměstnanců. V kulturním byznysu, jak vidno, socialismus postoupil tak daleko, že v některých firmách už rozhodují zaměstnanci. Ale ještě ne tak daleko, aby v oboru nesměly existovat jiné firmy, z nichž některá si na problematický titul troufne. Tedy pokud jde o někoho v postavení Woodyho Allena – neznámý autor by měl utrum. Ale jeho paměti si nakonec čtenáři koupit mohou.

To všechno a víc (rituální zřeknutí se Allena ze strany herců účinkujících v jeho filmech atd.) přišlo v závěsu poté, co Allena nasál vír další úzce spjaté americké mánie, #MeeToo. Zde ale přiznejme, že kontroverze ulpěla na Allenovi už dřív, a to z důvodu, který vede ke skandálu i v normálnějších poměrech. Allen v roce 1991 navázal poměr s adoptivní dcerou herečky Mii Farrowové, s níž řadu let žil. Dívka Soon-Yi byla v té době plnoletá, Farrowová ji adoptovala ještě před začátkem vztahu s Allenem, který pro ni prý nikdy nebyl otcovskou postavou. Allen s Farrowovou nikdy ani nebydlel ve společném bytě a jejich vztah už tehdy prý byl mrtvý. Ale přece.

Připusťme, že civilizační normy proti incestu jsou důležité a zaslouží si, aby nebyly oslabovány ani porušováním jen formálním. Pokud zastáváte tento názor a Allenův vztah (nyní již pětadvacetileté manželství) se Soon-Yi vám přijde nechutný, pak máte plné právo Allena bojkotovat. Někteří diváci to dělali.

Jeho současný „deplatforming“ se ale váže k něčemu jinému – Mia Farrowová ho před lety obvinila, že v roce 1992 sexuálně zneužil její další adoptivní dceru, tehdy sedmiletou Dylan. Toto obvinění bylo prošetřováno trestními orgány i orgány ochrany dětí a Allen nikdy nebyl z ničeho obviněn. Už dospělá Dylan, která se od té doby s Allenem nesměla vídat a vyrostla pod vlivem matky, je ale udržovala při životě. V posledních letech jí v tom pomáhal její bratr Ronan Farrow, ambiciózně se prosazující mladý novinář. Étos #MeToo velel „věřit všem ženám“ (tedy pokud neobviní ze sexuálního obtěžování Joea Bidena), a Allen se stal v liberálních kruzích páriou.

Allen se ve své knize tématu nevyhýbá, spíš mu jde naproti. Kniha se jmenuje Apropos of Nothing, což má vyjadřovat, že autor k jejímu napsání neměl žádný konkrétní důvod. Ale příležitostí k vyřízení účtů s klanem Farrowové tedy nepohrdl. Máte pocit, že mu s těmi pasážemi pomáhali právníci a PR poradci a že jste rádi, že nejste povinni mít na věc názor. Kdyby kapitoly byly pojmenované parafrázemi titulů autorových filmů, tato by se měla jmenovat Vše, co byste raději nikdy nevěděli o Mie Farrowové.

Ale přece jen to netvoří většinu knihy. Allen není literární nováček – jeho povídky vyšly i česky. Jeho vzpomínky jsou stylistickým hybridem. Většinou jde o konverzačním tónem vyprávěné, víceméně chronologicky pojaté vzpomínání na jeho vyrůstání, filmovou práci a lidi, které potkal. Občas přejde do obsedantního žertování, jež známe od neurotických hrdinů jeho povídek a filmů. Někdy je až neuvěřitelně špatné („Dívat se přes oceán na obzor nebylo pro mě. Upřímně řečeno se mi ten obzor ani nelíbil, i když jsem se k němu nikdy nedostal tak blízko, abych si ho mohl pořádně prohlédnout“).

Portréty známých osobností ze světa showbyznysu, s nimiž se Allen potkal, se čtou lépe a čtenář ocení, jak je Allen velkorysý a vděčný. A jak jsou všichni nesmírně vřelí a zábavní; jen Michelangelo Antonioni je „chladný, vynikající umělec. Bez smyslu pro humor, ale brilantní“. Tomu, že Antonioni je smíšek, by asi opravdu nikdo neuvěřil. Ale pak si uvědomíte, že tato poloha se vlastně příliš neliší od hollywoodského komunikačního kódu, jak ho známe z Oscarových ceremoniálů (na které se Allen paradoxně zásadně nedostavuje). Tam je každý nejvtipnější, nejvřelejší, nejobdivuhodnější, nejtalentovanější občan pod sluncem. Bratrstvo lidí tak famózně úspěšných, že si mohou dovolit vystupovat velkoryse. Nicméně z tohoto v zásadě fádního života celebrit dokáže i pozdní Allen vytěžit slušný gag – třeba když se domnívá, že jde na večeři s Romanem Polanským, a ocitne se na večeři s Romanem Abramovičem.

Allen je ale skutečně skromný v hodnocení svého díla. Není to u něho ani tak morální kvalita jako věc inteligence. Velice dobře rozumí podstatě svého talentu a ví, že je omezený. Ví, že ta jedna zvláštní vlastnost, s níž se narodil, je schopnost chrlit vtipy. Už jako teenager začal posílat vtipy do novin a pracovat v komunikační agentuře, která vtipy za peníze vkládala do úst celebritám v bulvárním zpravodajství. Pak se dostal do týmu, který psal vtipy pro televizní komiky. Byla to méně bohémská práce, než by si jeden maloval – začínalo se v deset dopoledne a jelo se do večera. Pak dostal příležitost psát skeče, zkusil stand-up komedii a kupodivu mu to šlo, postupně se dostal ke scénářům a k natáčení vlastních filmů. Vydobyl si pozici tvůrce, který má od studia zaručenu totální kontrolu nad filmem – privilegium, jaké mívali velikáni typu Bergmana a Felliniho, s nimiž se on nehodlá srovnávat. Své štěstí si plně uvědomuje.

Vděčí za něj té schopnosti vymýšlet vtipy – což je podle něho něco vrozeného. „Prostě buď jste vtipní, nebo nejste. Když jste, tak jste, a není to nějaké dočasné šílenství, které můžete pozbýt. Kdybych se jednoho rána probudil a nebyl vtipný, nebyl bych to já. To neznamená, že se ráno nemůžete probudit ve špatné náladě, s nenávistí vůči světu, nazlobený na lidskou blbost a spílat prázdnému vesmíru, což, přiznávám se, dělám pravidelně každé ráno… A možná nedokážu přetavit své utrpení ve velké umění nebo velkou filozofii, ale umím psát dobré vtipy, které dokážou na chvilku rozptýlit a poskytnout krátkou úlevu od nezodpovědných důsledků Velkého třesku.“

Allen přiznává, že to, co dělá, je pro něj vlastně únikem, chce se nějak zaměstnat, aby nemusel čelit existenci. A původně vlastně cestou nejmenšího odporu. Jako dítě chtěl být kouzelníkem a taky možná překvapivě sportovcem (býval dobrý v baseballu a košíkové). Ale když ho hned v prvním ročníku vyhodili z univerzity a vyvstala nutnost něco dělat, největší komparativní výhodu měl ve schopnosti vymýšlet vtipy. Tudy vedla nejjistější cesta k vysněnému penthousu na Páté avenue, kde by mohl oslňovat elegantní ženy se sklenkou suchého martini v ruce, jak to vídával ve filmech. Což se mu splnilo, ve střešním bytě s výhledem na manhattanský Central Park nakonec dlouhá léta žil.

Allen není intelektuál, i když je hraje. Což neznamená, že by byl nevzdělaný, ale jsou to znalosti milovníka, ne experta. Je řemeslník, který si časem troufl říkat některým svým filmem něco víc. Nic, co by měl v plánu – prostě věci, které ho napadly. Ale jsou vlastně díla ambicióznějších tvůrců nutně lepší?

Ze společenského hlediska je na knize zajímavé, že jde o svědectví stále aktivního umělce, který vstupoval na scénu ještě před revolučními šedesátými léty. Americká kultura tehdy byla velice dynamická, ale mladí chtěli překonat staré, protože je respektovali, ne proto, že by je odmítali. Neexistovalo ještě to, čemu se pak říkalo „counterculture“ nebo „adversary culture“, tedy odmítnutí stávajícího společenského uspořádání jako východisko. Allen sám se z neutuchající inspirace klasickým Hollywoodem vyznal v řadě děl a „counterculture“ v nich jen pobaveně pozoroval nebo ignoroval.

Možná to souvisí s jeho židovstvím. To pro něj není vyznáním, ale přirozeným rodinným prostředím. To prostředí mohlo být rozhárané a plné starobylých zvyků, ale zároveň odhodlané v Americe uspět, čemuž se právě tehdy konečně naplno otevíraly předpoklady. Shiksa, schlemiel, mensch, zaftig, yenta – kniha je plná jidiš slangu, který nám připomene, že Allen je ze stejné generace jako velcí američtí židovští prozaici (je plná slangu vůbec, včetně obratů, jejichž význam si možná musejí domýšlet i američtí čtenáři). Allenův otec se živil všemi možnými pochybnými způsoby, na které si vzpomenete. Ještě před sňatkem na sešlosti rodiny své budoucí manželky ukradl prsten a přišlo se na to. Rodina kupodivu přesto svolila, aby si ji vzal. Ale když tento věčný břídil viděl, že jeho synek má zájem o vědu, někde vyškrábal pár dolarů a koupil mu mikroskop a soupravu pro mladé chemiky. V dnešní atmosféře, kdy se v progresivistických kruzích čím dál tím víc toleruje antisemitismus, je to téměř dojemné čtení.

Kniha taky občas obsahuje vzpomínku, kterou sám Allen neumí zařadit do své životní dráhy, postřeh, který nezapadá ani do filmaření, ani do jeho šarže přízemního neurotika. Svědčí o schopnosti rozumět životu ne skrz přemýšlení, ale skrz vidění.

Třeba vzpomínka na starší ženu jménem Mary Bancroftová:

„Ve svých sedmdesáti letech se rozhodla studovat počítače. Brával jsem ji na košíkovou. Byla spisovatelka, za druhé světové války špionka proti nacistům, pracovala pro Allena Dullese (šéfa CIA) a prošla psychoanalýzou, byla Jungovou pacientkou. Měla poměr buď s Jungem, nebo s Dullesem, to už si nepamatuju, ale bylo zábavné ji poslouchat… Po válce se jí Dulles chtěl nějak odvděčit za její válečnou špionáž a ona si řekla o lístky na norimberský tribunál… V Norimberku bylo strašně plno a ona musela sdílet ubytování s řadou žen, jejichž manželé stáli před soudem za genocidu a další zrůdnosti, a ty ženy byly tak komicky hloupé, že se vytahovaly s hrdinskými kousky svých manželů za války…“

Anebo vzpomínka na jednoho komika z počátku jeho kariéry:

„Nenáviděl moderní jazz, ale žil mezi velikány moderního jazzu, Monkem, Milesem, a měl poměr se ženou Charlieho Parkera…. Jeho byt na Rooseveltově ostrově byl jako kosmická loď, supermoderní, na zdech jeho vlastní obrazy, které měly morbidní náměty stejně jako jeho poezie. Vydělával si peníze jako učitel v Harlemu a o černoších mluvil dost rasisticky, a přesto ho všichni studenti milovali a on je bral do muzeí a restaurací, vždycky za své peníze, a do svého bytu. Urážlivým způsobem je napodoboval… Po nějakou dobu chodil po mostě George Washingtona a uvažoval, že z něj skočí. Chodil na střechu svého domu a plival odtamtud na lidi. Jeho jediní vzdálení příbuzní v New Yorku ho nechali zavřít do blázince… A to všechno kvůli jedné ženě, měl s ní vztah, který považoval za dokonalý, a ona ho pak opustila kvůli jiné ženě.“

To jsou okamžiky, kdy si uvědomíte, že Allenovo dílo je proud materiálu, který je napodobitelný a rutinní, ale drží ho pohromadě okamžiky, které předvídatelné ani napodobitelné nejsou, které v sobě obsahují hlubší zkušenost a pochopení života, než se zdá. To pak člověk chápe, o co mu v životě šlo, a přeje mu jeho úspěšný život a odpustí mu i okamžiky neuvěřitelné nevědomosti. Jako když třeba v závěru knihy píše: „A tak dál žiju svůj středostavovský život.“ Nikdo, kdo v jedenadvacátém století bydlí na manhattanské Upper East Side, nežije středostavovský život. Ale přejme mu ho.