První pacient s vysokou horečkou, kterého přivezli do univerzitní nemocnice, byl pro lékaře překvapením. Nebylo jasné, co mu vlastně je. Jediné, co se dalo určit, byla skutečnost, že nemoc je infekčního rázu, ale jejím původcem si nikdo nebyl jistý. Tenhle druh chorob se v regionu nevyskytoval.

Další pacienti následovali, vesměs lidé mladšího věku. To už bylo patrné, že se děje něco mimořádného. Všichni nemocní měli společnou jedinou věc – pracovali v biologické laboratoři nebo se stýkali s někým, kdo tam pracoval. A ani odborníci stále ještě nevěděli, jaký patogen je vlastně přivádí na hranici mezi životem a smrtí.

Toto není záznam z Číny roku 2019. Historie se opakuje, i když přitom někdy koktá. Virus hemoragické horečky, který se v roce 1967 rozšířil z laboratoře v západoněmeckém Marburgu, naštěstí nezpůsobil světovou epidemii. Nedokázal se totiž přenášet tak snadno mezi lidmi jako virus SARS-CoV-2. Respektive nedokáže, protože je s námi dodnes, i když po většinu času se skrývá ve svých záhadných rezervoárech v přírodě a jen občas z nich „vyleze a zahrozí“.

Je dobře, že to neumí. Mikroepidemie, která následovala po marburském úniku z laboratoře, měla úmrtnost 23 %, sedm lidí ze 32 infikovaných zemřelo. Další vzplanutí v Africe tuto hodnotu ještě výrazně překonala. Kdyby nemoc těchto parametrů získala schopnost se rapidně šířit, pro přežití civilizace by to znamenalo vážné riziko. Naštěstí to zatím vypadá, že viry způsobující hemoragické horečky si lidstvo příliš neoblíbily.

Dárek od divokých zvířat

Už jenom samotné jméno „hemoragická horečka“ zní neurčitě příšerně. Čím více se o této řadě nemocí dozvíte, tím více se neurčitá příšernost mění ve zcela konkrétní děs. Různé podoby hemoragických horeček útočí na mozek, trávicí trakt, játra, ledviny nebo výstelku cév. Pacient postižený těžkou formou krvácí z různých tělesných otvorů včetně očí a uší.

Hemoragické horečky mají domov převážně kolem rovníku. Rovníková Afrika je sužována hrozbou eboly a marburského viru, dvou nemocí s vysokou úmrtností (někdy přesahující 80 %), u kterých se ani přeživší pacienti nemusejí nikdy úplně zotavit a které od sebe ani zkušený lékař podle jejich průběhu nerozezná; definitivní diagnóza se stanovuje krevním testem. V západní Africe se vyskytuje horečka Lassa, která ovšem se svojí jednoprocentní úmrtností působí vedle svých dvou sestřiček téměř neškodně. Svoje varianty hemoragických horeček má i Asie a Jižní Amerika.

Ebola, marburský virus a další jejich příbuzní jsou naštěstí vesměs nemocemi zvířat. Člověk je „chytá“ jenom obtížně, nejčastěji kontaktem s infikovanými exkrementy nebo zvířecí krví, někdy ale také od klíšťat a komárů. Běžnou obětí virů bývají opice. Ebola byla roku 1994 zaznamenána i mezi našimi nejbližšími příbuznými, šimpanzi. Jeden šimpanzí „kmen“ v národním parku Taï (Pobřeží slonoviny) přišel při epidemii o čtvrtinu svých členů.

V případě marburského viru se silné podezření upíná i na netopýry, kteří by mohli sloužit jako přenašeči. Při anamnéze pacientů se často přijde na to, že před propuknutím nemoci navštívili netopýří jeskyně. Bohužel někteří místní obyvatelé netopýry jedí, podobně jako v jihovýchodní Asii. Neblahým detailem je, že inkubační doba hemoragických horeček bývá dlouhá, někdy až tři týdny. Za tu dobu může nastávající pacient odcestovat tisíce kilometrů daleko od místa, kde se nakazil. Pak je velmi těžké zjistit, kde ke své nemoci vlastně přišel.

Na rozdíl od mnoha jiných infekčních trápení světa, o kterých máme zprávy už z antiky, jsou africké hemoragické horečky v katalogu chorob velmi čerstvým přírůstkem. Staří Egypťané a Řekové, z jejichž časů pocházejí první systematická medicínská díla, je podle všeho neznali. Za jejich časů byla ovšem zeměkoule jen řídce osídlená, aspoň ve srovnání s dneškem.

Právě prudký růst obyvatelstva po roce 1950 vedl k vývoji, který přivedl lidi do kontaktu se zvířaty přenášejícími různé exotické a do té chvíle neznámé nemoci. Rostoucí africké národy pronikaly do hloubi pralesů a mýtily je, ať už kvůli potřebě dřeva, nebo půdy k obdělávání. Přitom se do vzduchu zvedala celá mračna komárů a jiného hmyzu, který dřív s člověkem nepřišel do styku. A zvířata, která toto velké kácení přežila, se naučila vyhledávat blízkost lidských sídel a nacházet v nich zbytky potravy. Fungovalo to i naopak – bushmeat čili ulovená divoká zvěř se v některých regionech Afriky stala důležitým doplňkem lidské stravy. Podobný vývoj nastal i v Indii, Indonésii a dalších oblastech, kde plodnost lidského druhu začala narážet na hranice starých, dřív neprostupných pralesů.

Někdy tou dobou nejspíš došlo k prvním místním vzplanutím hemoragických horeček. Jelikož ale svět 60. let 20. století neuměl ještě komunikovat ani zdaleka tak rychle a efektivně jako dnes, zaznamenala lékařská historie jako první incident až laboratorní únik v Marburgu.

Od nemoci k nemoci

Marburská laboratoř firmy Behringwerke, ve které k přenosu afrického viru na lidi roku 1967 došlo, pracovala tou dobou na studiu viru dětské obrny. Poliomyelitida byla charakteristickou nemocí čistotného vyspělého světa, před rokem 1900 ji lidstvo téměř neznalo. Dostanou-li se totiž do kontaktu s virem dětské obrny velmi malé děti, odtrpí si jen nepříjemný průjem nerozeznatelný od ostatních průjmů a nic dalšího se jim nestane. Zato žije-li dítě v dostatečně hygienickém prostředí na to, aby se obrnou nakazilo až někdy po třetím roce života, bývají následky nemoci dramatické a celoživotní. Dětská obrna byla první nemocí, o které zpětně víme, že má závažnější dopady s rostoucí čistotou prostředí, ve kterém lidé žijí.

Slavná Salkova vakcína dokázala v 50. letech 20. století strašidlo dětské obrny zahnat zpátky do učebnic, aspoň tam, kde se dařilo zavádět vakcinační programy. Virus poliomyelitidy ale zůstával vědecky zajímavý i nadále a právě v Marburgu jej studovali. Cílem bylo vylepšení existujících očkovacích látek.

Laboratorní kultivace virů často probíhá v buňkách různých obratlovců a v případě marburské laboratoře měli ke kultivaci viru dětské obrny posloužit kočkodani bělozelení, původně divoká zvířata dovezená z rovníkové Ugandy. Zajímavé byly hlavně opičí ledviny, k jejichž odběru bylo nutno infikované kočkodany usmrtit a pitvat. Naneštěstí byla zásilka živých laboratorních opic, která dorazila z Afriky do Evropy v roce 1967, infikována hemoragickou horečkou, do té doby zcela neznámou – a přenosnou na člověka.

Opice z Ugandy byly dodány do tří různých evropských laboratoří. Nejvíc jich skončilo v Marburgu, kde se také nemoc rozšířila mezi největší množství lidí (24). Šest pacientů onemocnělo marburskou horečkou v nedalekém Frankfurtu a dva v hlavním městě Jugoslávie Bělehradu. Většina pacientů se nakazila přímo od opic, ale šest z nich se infikovalo od jiných lidí. Virus se naštěstí nepřenášel pouhým pobytem v jedné místnosti, ale kontakt s tělními tekutinami nakaženého člověka byl vysoce nebezpečný. Šlo hlavně o krev, ale dodnes trvá i podezření, že virus lze přenést pohlavní cestou.

Tváří v tvář neznámé nemoci mohli němečtí lékaři sáhnout jen po podpůrné léčbě: léky proti horečce, infuze, kyslík. Asi to pomáhalo, protože úmrtnost při marburské epidemii byla výrazně nižší než při pozdějších lokálních epidemiích v Africe. Účinnou léčbu eboly či marburské nemoci nemá lidstvo k dispozici dodnes.

Díry, kam se podíváš

Vyšetřování marburské epidemie ukázalo, že na šíření infekce se podepsala nedostatečná kultura bezpečnosti v laboratořích i jinde. Personál firmy Behringwerke pracoval se vzorky opičích tkání bez ochranných pomůcek. Dva lékaři se nakazili od svých pacientů, když se nechtěně škrábli jehlou při odebírání krve. Exotická horečka schvátila i jednoho zaměstnance nemocniční pitevny. Vesměs šlo o odborně vyškolené zaměstnance, kteří by se takových elementárních chyb ve styku s cizí krví dopustit neměli.

K dalšímu šíření marburského viru v západní Evropě už nedošlo, ale z bývalého Sovětského svazu máme informace o dalších laboratorních incidentech. Roku 1988 se vědec Nikolaj Ustinov nakazil marburským virem při práci ve výzkumném centru virologie a biotechnologie Vector, což bylo a dodnes je nejvýznamnější pracoviště svého druhu v (bývalém) SSSR. Ustinov, šéf týmu, který pracoval s marburským virem, se škrábl infikovanou jehlou a na následnou hemoragickou horečku zemřel. O dva roky později došlo na témže pracovišti k další infekci marburským virem, tentokrát zcela neznámým mechanismem. A roku 2004 se ve Vectoru nakazil příbuznou nemocí, ebolou, další vědec, který rovněž infekci podlehl.

Může-li kvůli nešťastným náhodám nebo šlendriánu „utéci“ z vědecké laboratoře ebola nebo marburská nemoc, těžko tuto možnost vyloučit u SARS-Cov-2, původce pandemie nemoci covid-19. A na rozdíl od hemoragických nemocí, které se přenášejí krví, lze covid na druhého člověka snadno „nakašlat“, čímž je o další přenos postaráno.

Nejen americký ministr zdravotnictví Anthony Fauci, ale dokonce i Facebook už to připouštějí.