Vysvětlit aktuální politický chaos v České republice nejde snadno. Ještě nejlogičtější je úvaha, že současné poměry vznikly omylem a získat nad nimi kontrolu bude dlouho trvat. Chaos vznikl ze dvou předpokladů. Volby do sněmovny vyhrál Andrej Babiš a prezidentské volby Miloš Zeman. Byli schopni získat hlavní exekutivní funkce ve státě, nejsou však schopni je vykonávat. Tak to dnes vypadá a před půl rokem by si to málokdo dokázal představit.

Babišova vláda nemá tři a půl měsíce po volbách důvěru a nikdo netuší, jak proběhne její druhý pokus. Premiér i jeho ministři jsou jako ptáci se zastřiženými křídly, kteří nemohou létat. Nejistota se nejlépe zobrazuje v tom, že všichni včetně šéfa ministra zahraničí Martina Stropnického vypustili zahraniční cesty. Jako jediný cestuje premiér Babiš, ale i u něho jde jen o zdvořilostní setkání. Proč by se politici v Evropě bavili vážně s někým, kdo nemá reálnou moc a za pár týdnů třeba ve funkci nebude? Ani vyhlídky na druhou vládu nejsou nejlepší. Pokud někdo jako o reálné variantě uvažuje o kabinetu, který by stál na toleranci nevypočitatelných komunistů, ten musí být vážně zoufalý. I kdyby se taková většina sestavila, její trvání by se počítalo na měsíce.

Zároveň panují obavy o zdravotní stav prezidenta. Po jeho volebním vítězství se nejčastěji komentují tři události. Nejdříve se prezident nedostavil k údajně přislíbenému rozhovoru pro televizi Barrandov, pak nepověřil výkonem funkce nové rektory a nakonec se zdržel s příchodem na jmenování nových soudců. Mluvčí Jiří Ovčáček všechno vysvětlil, přesto bude otázka po prezidentově schopnosti vykonávat funkci zodpovězena až v příštích týdnech.

Podřadné zboží za vysokou cenu

Nikdo nezpochybňuje, že výsledek sněmovních i prezidentských voleb byl, jaký byl, přesto se vkrádá pochybnost, jestli si tentokrát lidé svou volbu dobře pomysleli. Co když neschopnost premiéra a prezidenta způsobí, že se současná nepřehledná situace nevyjasní ani v dalších měsících? Vždyť v této chvíli je Česká republika pouze pasivním objektem evropské politiky a maximálně reaguje na to, co se kde přihodí. Naštěstí se nic dramatického neděje.

Babišův a Zemanův úspěch se vykládá marketingovými schopnostmi jejich volebních týmů, které v kampani zválcovaly všechny protivníky. To však může znamenat totéž jako při jiných marketingových akcích, které často s úspěchem prodají za vysokou cenu podřadné zboží těm, kdo nemají přístup k informacím. Také v posledních českých volbách se mohl projevit stejný rozpor mezi marketingem a realitou. Češi si omylem zvolili za vládce ty, kteří vůbec vládnout nejsou schopni, protože na rozdíl od všech předchozích voleb byly agresivním marketingem překryty všechno informace o tom, jaké jsou skutečné možnosti a zázemí kandidátů.

Co se stalo v říjnových a lednových volbách, nemusí být vykládáno jako vítězství nebezpečných politiků se sklonem zničit nebo oslabit zastupitelskou demokracii a zavádět autoritářský model vládnutí. Jejich výsledky ani nemusejí být vykládány jako výbuch nespokojenosti voličů z nižších společenských vrstev, kteří trpí prohlubující se nerovností. Je pravda, že voliče Babiše i Zemana jde nejsnáze najít v chudších oblastech, kde žije méně vzdělané obyvatelstvo, jako je kolektivizovaný venkov a panelová sídliště, marketingoví experti však dobře vědí, že právě tam lidé nejsnáze podlehnou různým prodejním akcím.

Největší problémy mají sami se sebou

Nakonec ani dosavadní záměry publikované Babišovými ministry neprozrazují snad s výjimkou ministra spravedlnosti Roberta Pelikána přímý tah po zavedení autoritářského režimu. Agendou vlády v demisi se stal boj za velké zemědělce, kteří zajistí potravinovou soběstačnost, dotace průmyslovým podnikům, podpora technického vzdělání či učilišť nebo snaha o vyloučení občanů ze stavebních řízení, tedy evergreeny nevzdělaných postkomunistických politiků, kteří si za třicet let neuvědomili, že jde o slepé uličky, kterými se nikam nedostanou ani dnes. K tomu se ještě zmohou na opakování populistických výkřiků, jako je boj proti uprchlíkům, zbohatlým prelátům nebo záchrana krušnohorského lithia před cizinci, kteří ostatně už ztrácejí jakoukoli motivaci tento obtížně zpracovatelný kov těžit.

Patová situace plodí neověřitelné spekulace a zvyšuje tím stávající chaos. Kdo by se přitom chtěl dovědět něco rozumného o byť jen krátkodobých vyhlídkách českého státu, pro toho není nejlepší adresou Pražský hrad ani Strakova akademie. To zároveň znamená, že jsme vlivem mistrovského marketingu zvolili reprezentaci, která si sama neví rady se situací, jež nastala jejím nástupem do čela státu. Může se to změnit, třeba někdo přijde s představou, kam dále má země směřovat, a také začne tuto představu uskutečňovat. Zatím se musíme spokojit s hesly, která se nám tolik líbila, jako jsou „Lithium ukrást nenecháme“ nebo „Stop imigrantům a Drahošovi“.