Přístup k migrantům naráží na geopolitickou realitu

Velekněží a uprchlíci

Přístup k migrantům naráží na geopolitickou realitu
Velekněží a uprchlíci

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Ústavní soud zrušil rozhodnutí nižších soudů, díky nimž bylo s iráckým uprchlíkem nejasného věku zacházeno jako se zletilým. Je mu něco mezi 16 a 19 lety, postupně uváděl dvě data narození a dvě jména, pak se vynořila (neznámo odkud) i kopie rodného listu, ale špatně čitelná. V nálezu (II. ÚS 482/21) mimo jiné čteme o psychologickém posudku, který na něj nechala vypracovat Organizace pro pomoc uprchlíkům:

„Adoptivní matka stěžovatele se mu posmívala kvůli jeho ztížené schopnosti mluvit a učit se. Kvůli své dyslexii se ve škole moc nenaučil a podle tlumočníka je mu hůře rozumět, protože špatně artikuluje. K dětství stěžovatele je v posudku dále popsáno, že po opuštění adoptivní rodiny žil na ulici, byl unesen a sexuálně zneužíván; sám z dětství udává tři pokusy o sebevraždu. Podle posudku se stěžovatel špatně orientuje v čase, uvádí pouze rok narození a to, že mu řekli, že se narodil v květnu. Ačkoliv pobývá v České republice již sedm měsíců, uvádí nesprávně, že je tu pouze tři měsíce. Jeho zážitky z dětství jsou spojeny s opuštěním a šikanou.“

Může to být pravda? Jistě může. Vypadá to jako neobratně spíchnutý katalog deprivací číhajících na nezletilé, jak by ho dokázal napsat každý konzument médií obeznámený s očekáváními naší společnosti? Vypadá. V určitém typu redakce by reakce vedení zněla: „Dáme to, tam je všechno, klasické háelpéčko (hluboce lidský příběh).“ Z téhož důvodu by ten příběh u části čtenářů vzbudil apriorní nedůvěru. Zejména pokud by postřehli, že objednavatelem je organizace, jejímž cílem je získat ochranu pro co nejvíc migrantů.

Nález se točí kolem procesních pochybení – irácký stěžovatel u jednoho soudního stání neměl tlumočení. A kolem sporných lékařských metod určení věku. Ty metody sporné jsou a budou, jde v nich hlavně o kosti a žádný jednotlivec se prostě biologicky nevyvíjí na den stejně. A v našem případě byl odhadovaný věk Iráčana mezní, blízko datu plnoletosti.

V nálezu jsou uvedena stanoviska autorit. Podle Parlamentního shromáždění Rady Evropy by určení věku mělo „zahrnovat multidisciplinární posouzení nezávislým orgánem, jež by probíhalo po určitou dobu a nemělo by být založeno čistě na medicínském posouzení. Vyšetření by měla být prováděna pouze se souhlasem dítěte anebo jeho opatrovníka. Neměla by zasahovat do integrity dané osoby a měla by odpovídat lékařským etickým standardům. Je potřeba zřetelně uvést a zohlednit možnou chybu měření u medicínských i jiných vyšetření. Pokud přetrvávají pochyby o nezletilosti dotčené osoby, měla by být uplatněna zásada v pochybnostech ve prospěch“.

Podle výborů OSN by „posouzení mělo být rychlé, provedeno způsobem přátelským vůči dětem, zohledňovat genderové a kulturní aspekty, mělo by zahrnovat rozhovory s dětmi a případně i s dospělými, kteří je doprovázejí, a to v jazyce, kterému dítě rozumí. (…) Státy by se měly zdržet použití medicínských metod založených mimo jiné na analýze kostí a zubů, které mohou být nepřesné, mají vysokou míru chybovosti, mohou být bolestivé a vést ke zbytečným právním sporům“.

Ať už rychle, nebo naopak „po určitou dobu“, doporučované řešení je náročnější než úroveň péče státu o děti ve většině světa. Náš Ústavní soud se třeba v nálezu dívá skrz prsty na úroveň zacházení s migranty v Rumunsku, kde byl Iráčan poprvé zadržen a zaregistrován, a to jsou jistě na světě horší země. Pro recipientské země by doporučení znamenala vynaložení kapacit a prostředků, jež by byly v nepoměru k jiným částem státní správy. Protože možných nezletilých uprchlíků jsou desetitisíce. Prostředky na to nám samozřejmě OSN ani Rada Evropy nedá.

Pak je tu výsledek takového postupu. V době migrační krize, v roce 2016, se švédští lékaři bouřili proti tomu, že by měli provádět lékařské testy určení věku. Cítili stejně jako výbory OSN, považovali je za neetické. Příští rok tento úkol stát převedl pod jiný orgán. Ten vyšetřil ke konci října 7858 nezletilých, o nichž panovaly pochybnosti. 6628 se ukázalo být starší než osmnáct let a 112 možná bylo, tak jako náš Iráčan. Jen 1118 jich tedy bylo nejspíš nezletilých. Loni britské ministerstvo vnitra zveřejnilo údaje za léta 2015 až 2020, podle nichž z 3755 údajně nezletilých žadatelů o ochranu, u nichž panovaly pochybnosti, jich bylo ve skutečnosti dospělých 2203. Protože lidé prostě lžou. Vy byste taky lhali.

Polská režisérka Agnieszka Hollandová natočila v roce 1993 ve Francii film Olivier, Olivier. Je to o dost kvalitnější hluboce lidský příběh než ten, který v našem případě sepsala Organizace pro pomoc uprchlíkům. Pařížskému policistovi po jakési šťáře zůstane v kanceláři patnáctiletý chlapec-bezdomovec. Chce zpátky na ulici a s pravdou o svém životě se svěřovat nemíní. „Chtěl jsem najít svou matku, baltskou princeznu, které se zbavil emír. Pracuje jako uklízečka na švédském velvyslanectví. Je Skandinávka,“ vysvětluje. „Greta Garbo,“ odpovídá na otázku, jak se matka jmenuje. Hlavně nechce být zadržený do péče státních orgánů. „Dobře, všechno vám povím. Jmenuju se Sebastian Blanche. Můj nevlastní otec mě znásilnil v koupelně, teď si vydělávám na záchodcích... Neberu drogy, nekradu, mám peníze, jsem čistý, žiju u kamaráda…“

Policistu ale napadne, že zadržený přesně pasuje na starší případ chlapečka Oliviera, který se před lety ztratil jedné rodině a nikdy se nenašel. Pečlivým výslechem zjistí, že je to opravdu on, a předá ho rodině. Olivier do ní po letech podivuhodně zapadne.

Jenže se po čase rozhodným způsobem ukáže, že Olivier není Olivier. Falešný Olivier se znovu setkává se svým policistou. „Nejsem ten pravý, chápete!“ křičí na něj. Nevěřící policista mu nakonec dá facku, ale to jen z frustrace, že naletěl. Pak už si nepotřebují nic vysvětlovat. Policista tenkrát chtěl věřit, protože chtěl vyřešit svůj případ. A Olivier v okamžiku učinil impulzivní rozhodnutí, že zkusí nabízející se domov (a zřejmě využil chvilky, kdy byl v kanceláři sám, a nahlédl do spisu, takže byl schopen předstírat). Lidé lžou a lidé chtějí věřit lžím.

V reportáži ze Švédska z roku 2016 čteme: „,V mém zařízení pro nezletilé je tolik lidí, kteří vypadají na 32, ale tvrdí, že je jim 16,‘ uvádí Jamal Hawilo, sedmnáctiletý Palestinec, jehož drobné tělo a ještě neusazený bas napovídají, že opravdu je teenager. ,Je tu chlap, o kterém jsem absolutně, na 100 procent přesvědčený, že je mu 35.‘“

Stejně to vypadalo ten rok v Británii, kdy do země přibyla várka nezletilých uprchlíků z Calais a každý, ale úplně každý nezúčastněný člověk na fotografiích v médiích viděl, že je mezi nimi řada mužů, jimž je určitě dost přes 20. Lidé, kteří chtějí být klamáni, jsou klamáni.

Logicky tíhnou k pozicím, kde mohou těm klamům pomáhat. A západní zákonný rámec, nastavený po zkušenosti s holocaustem, naprosto není stavěný pro éru masové migrace, v níž žijeme. Rozsudky Evropského soudního dvora v podstatě uplatňují zásadu, že než vystavit jednoho uprchlíka nebezpečí v zemi, kam by měl být navrácen, i když je to nebezpečný zločinec, raději vystaví nebezpečí občany evropských zemí. Kdo může říct, který příchozí z daleké země tu najde domov a obohatí své okolí? A který znásilní a zabije třináctiletou holčičku, jako to v červnu udělali čtyři Afghánci v Rakousku, z nichž jeden byl nezletilý a dalšímu byla odmítnuta žádost o azyl, ale nikdo ho nedeportoval?

Evropská solidarita

Profesionální kněží evropského právního systému tlačí jedním směrem. Ale vlády jsou nuceny reagovat na jinou realitu. A reaguje tak nejen Orbánovo Maďarsko a Kurzovo Rakousko. Jejich přístup se potichu stal novou normou. Nejen ve Francii, nejen v Německu, kde Merkelová vyměnila „Wir schaffen das“ za „Nemůžeme vyřešit všechny problémy tím, že každého přijmeme“. Ale třeba v Řecku, které dnes chrání hranice tvrdě, podle všeho někdy na hranici legality. A má v tom podporu Bruselu a agentury Frontex. Stejně jako Litva, kam nyní Lukašenko lifruje irácké uprchlíky. Estonsko věnovalo Litvě 100 kilometrů ostnatého drátu – tak dnes vypadá evropská solidarita.

Evropské země totiž pochopily, že někteří vládci používají uprchlíky jako politickou zbraň – otevřou bránu, dostanou výpalné, zavřou bránu. Nejdřív Erdoğan, teď Lukašenko a taky marocká vláda. Náhlá cesta představitele EU pro zahraniční politiku Josepa Borrella do Iráku zase připomíná zajímavou otázku, kde se vlastně v Bělorusku tolik iráckých uprchlíků bere.

A to je takříkajíc průběžně se vyvíjející stav. Soudě podle zpráv z Afghánistánu se tam ještě před odchodem amerických sil může změnit stav skokově – tak, že typický obyvatel země by měl teoreticky nárok na azylovou ochranu, kdyby se ocitl v Evropě (typickému obyvateli je mimochodem 18,4 roku).

A tak doma soudy cizelují práva uprchlíků. Tak jako náš nález Ústavního soudu, který degradoval použití medicínských metod určování věku a celkově posílil princip, že v pochybnostech se má rozhodovat ve prospěch žadatele. Vlády vědí, že kněžstvo je šílené, ale nereformovatelné. A tak jim nezbývá než opevňovat hranice tak, aby do jurisdikce kněžstva proniklo co nejméně lidí.

8. srpna 2021