Společné vlastnictví výrobních prostředků má svoje úskalí

Společné vlastnictví výrobních prostředků má svoje úskalí

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Na týden jsem svoje pracoviště přesunul do Karlových Varů, v době, kdy píšu tyhle řádky, se ale nezdá, že by jimi festivalové dění bůhvíjak rezonovalo. Pravda, Alena Schilllerová otevírala zrekonstruovaný bazén nad Thermalem. Jeden by čekal fotky roku. Ale počasí moc nepřálo a ministryně jen ruku smočila, nepředvedla své umění vplynout do vodstva jaksi v úplnosti... Prostě nic moc. Jakýsi náznak „diskurzu“ vyvolala róba, v níž se herečka Jitka Čvančarová prošla po červeném koberci. Byly to šaty, řekněme, velmi snadno zapamatovatelné. V tomto sporu jsem se ale rozhodl zaujmout stanovisko striktně nezúčastněného pozorovatele. A pak samozřejmě roušky, nebo spíš jejich masová absence mezi účastníky zahajovacího ceremoniálu. „Víc než svině“, glosoval to jeden zvlášť pobouřený uživatel. Člověk by hned zapředl debatu na téma co je víc než svině. Dvě svině? No nic.

Jinak se české sociální sítě – aspoň kam moje oko dohlédne – drží schématu, které se v posledních týdnech tak pěkně osvědčilo, tedy pokračujícího hádání se očkovaných s neočkovanými. Akorát jsou ty hádky čím dál osobnější a agresivnější. Ve vztahu k nim jsem se také rozhodl dodržovat politiku striktní nezúčastněnosti, moc ale nevím, jestli mi to k něčemu bude, jestli se v těch často dost ošklivých sporech nevyjevuje nějaká naše společná rozpadlá budoucnost.

Raději zabrousit na frontu americké kulturní války a jejích virtuálních forem. Do nezáviděníhodné pozice hlavní postavy internetu nedávno vynesla levicového publicistu Nathana J. Robinsona, vůdčí postavu internetového žurnálu Current Affairs. Jeho kolegové zveřejnili velice pobouřený status, který ho obviňoval z pokrytectví nejhoršího a ze zrady principů, které veřejně hlásá. Vyhodil totiž většinu redakce, protože chtěli ten magazín převést do nějaké formy společného vlastnictví, které ta k socialismu se hlásící publikace jinak velmi agilně propaguje. Robinson na to odpověděl značně zmaten a hystericky působícím dlouhým statusem – v očích rozběsněných či naopak pobavených uživatelů si jím moc nepomohl. Tak trochu se v něm kaje a zároveň se snaží vysvětlit cosi, k čemu mu zjevně chybí „pojmový aparát“.

Pokusím se to nějak parafrázovat. Píše v něm, že jaksi teoreticky je pro společné vlastnictví výrobních prostředků všemi deseti. Když se ale začalo diskutovat o možnosti zavést ho v podniku, který založil, vedl a byl jeho hlavní tváří, s překvapením zjistil, že by byl daleko radši, kdyby vše zůstalo při starém, kdyby Robinson nadále o všem podstatném rozhodoval sám. Zároveň velmi silně vnímal obavu, že kvůli nástupu společného rozhodování se v redakci neudělá dost skutečné práce, kterážto bude nahrazena schůzováním.

Práci Nathana J. Robinsona neznám nijak důkladně a to málo, co jsem z ní poznal, mně nepřišlo nijak zajímavé – nanejvýš svou ideologickou zaťatostí. Ale když jsem četl tu jeho popletenou konfesi, pocítil jsem cosi jako účast. Tak to chodí, když se něčí ideály střetnou s realitou, nestává se to zdaleka jenom levičákům. Možná je to v jejich případě jenom výraznější a snad i grotesknější, kvůli jejich sklonu k „performativní“ okázalosti a vykloubenému jazyku, u některých z nich také skutečně výrazná neschopnost nevnímat realitu. Může to souviset i s jejich přesvědčením, že je možné nějak přenastavit systém, aby společně s ním byl přenastaven i člověk se svými tužbami a hnutími mysli.

A pak najednou překvapeni narazí na realitu toho, že se lidé tak moc měnit nemusejí, že člověk nemusí být inženýrem ani té vlastní duše. A najednou mu vadí představa, že by se měl z politických důvodů vzdát něčeho, co vybudoval. A vnímá i to, že naplnění jeho představ by ten jeho výtvor mohlo zničit, protože by ho pohřbily nekonečné řeči na schůzích (záliba ve schůzování je mezi levicovými intelektuály dost rozšířená, také proto je jejich oblíbená disciplína „dlouhý pochod institucemi“). Ta story zřejmě bude delší a asi už ne moc zajímavá – po obligátní omluvě se Robinson trochu oklepal a přešel do jakési mdlé ofenzivy. O výsledcích budete možná informováni.