Zmatek covidové éry odsunul do pozadí spoustu dalších politických témat, včetně těch, o kterých se ještě loni všeobecně soudilo, že budou pro letošní rok určující. Jenže ona samozřejmě nikam nezmizela, jenom se jim nevěnuje pozornost. Jedním z těch témat je brexit.

Velká Británie už sice oficiálně není součástí EU, ale fakticky se nachází v přechodovém období, které jako by se inspirovalo v pohádce o chytré horákyni: členství-nečlenství. Letošní rok měli vyjednavači obou stran strávit tím, že najdou vzájemně přijatelný model vztahu mezi Spojeným královstvím a zmenšenou EU do budoucna. A přechodové období by od prvního ledna roku 2021 mělo být nahrazeno něčím trvalejším.

Jednání ale nijak zvlášť nepokročila a hrozí i varianta, že skončí naprostým krachem. Obě strany jako by mluvily spíš k sobě samotným než spolu navzájem. A jednou z velkých překážek jsou ryby.

Právo rybařit je v dnešním světě poměrně zásadní a státy si svoje vody hlídají, jak mohou. Přednedávnem si jihoamerický Ekvádor stěžoval na to, že k břehům souostroví Galapágy připlula čínská rybářská flotila a vylovila všechno, co se hýbalo; Ekvádor ovšem neměl možnost, jak v tom Číňanům zabránit.

Velká Británie takové možnosti má, Královské námořnictvo disponuje dost velkou silou na to, aby se v britských vodách žádné pirátské rybářské výpravy konat nemohly. O to tužší je ale diplomatický boj.

Hlavní zájem na přístupu do britských vod mají Francouzi, kteří chtějí zachovat kvótu ve výši 80 % výlovku z časů EU. Tuto jejich linii tvrdě prosazuje hlavní vyjednavač EU ve věcech brexitu Michel Barnier, který býval dva roky francouzským ministrem zemědělství a rybářství.

Britové považují tento požadavek za nehorázně drzý, skoro až urážlivý, a jsou ochotni se bavit maximálně o polovině.
Situace není vyrovnaná, protože lodi unijních států pochytají v britských vodách skoro osminásobek ryb než britské lodi ve vodách EU.

A ačkoliv tvoří rybářství jen minimální procento dnešního HDP všech zúčastněných států, má velkou symbolickou váhu. Moře je také teritorium a rybolov je jednou z nejstarších lidských činností, tradicí, která dala vzniknout celým městům a přístavům.

Ne všechno se dá vyčíslit v tvrdé měně a kapitulace v tak důležité záležitosti by pro britské politiky – hlavně Johnsona – znamenala bolestivou ztrátu tváře. Francouzské lodě v britských vodách by byly symbolickým triumfem EU: „Mysleli jste si, že si budete žít po svém, ale vidíte, kdo je tady ve skutečnosti pánem. Hned na dohled od vašich břehů.“

Velká Británie ale není jediná země, která má problém s evropskou rybářskou politikou, šitou na míru Francii. Spory o rybaření hrály roli v tom, že do EU nakonec nevstoupilo Norsko, že se od ní drží dále Island, že se od ní oddělily Faerské ostrovy (na které dokonce EU kvůli rybaření uvalila sankce) a že z ní v 80. letech vystoupilo Grónsko. Poslední dvě jmenované země nejsou úplně samostatné, obě jsou samosprávnými součástmi Dánského království. Teoreticky by jejich členství v EU nic nebránilo, až na tvrdé požadavky Bruselu ohledně rybího bohatství v jejich chladných vodách. A ty požadavky tlačí hlavně Francie.

V Unii, která se poslední dobou snaží tvářit zeleně a environmentálně, přitom takový požadavek nedává zas tak velký smysl. Vody v okolí Evropy by potřebovaly spíše odpočinek od průmyslového lovu než co jiného. Loví se toho příliš, množství ryb klesá a nejlogičtější by bylo vyhlásit společně několikaleté utlumení lovu, aby se hejna mohla zase vzpamatovat a rozmnožit do dříve běžných počtů. Proti tomu by ani v Británii nemohli moc protestovat, vždyť sami rybáři dobře vědí, že ryb v posledních desetiletích výrazně ubylo. A postihlo by to všechny stejně.

Místo toho jsme ale svědky hádky jako mezi dvěma trhovkyněmi, aniž by bylo vůbec jisté, jestli za deset let bude ještě co lovit. O moc absurdnější už mezinárodní politika být nemůže.