KOMENTÁŘ MARTINA WEISSE

STAN a chucpe

KOMENTÁŘ MARTINA WEISSE
STAN a chucpe

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Na stíhání korupční skupiny na pražském magistrátu je celá řada iritujících okolností. Na jedné straně se tam evidentně děly špinavé věci, s jakými se nelze smiřovat. I když ta činnost měla, co se týče prorůstání do politiky v pravém slova smyslu, svá omezení. Pregnantně je vyjadřují slova jednoho ze spiklenců: „My nekecáme do toho, co se bude dělat, ale hlídáme si, kdo to bude dělat.“ Už teď je jasné, že se zařadí mezi legendární citáty vystihující vztah korupce a politiky v naší společnosti – hned vedle výroku někdejšího senátora Drymla „Moje heslo je, že když se krade, musí taky zbýt něco pro lidi“.

To, co irituje, není jen tato korupční kultura sama o sobě, ale i to, jak jsme se seznámili s uvedeným citátem. Pochází z médií, která ho mají z textu obvinění, kde se ocitlo z odposlechů. Po počátečním rauši teď už několik zkušených novinářů upozornilo na důležité skutečnosti. Obvinění s jednou výjimkou neobsahuje přímé důkazy o předávání úplatků či výnosů z trestné činnosti. O to víc jsou v něm vylíčeny „až beletristickým způsobem“ (Jaroslav Kmenta) události, jež jsou sice vděčným materiálem „hlášek“, ale pro usvědčení ze zločinu irelevantní. Text obvinění se rozšířil nápadně rychle. Jak upozornila Sabina Slonková: „Detaily kauzy Hlubuček jsme jako novináři měli k dispozici hned první den a v podstatě plošně. Jen minimum redakcí dnes text obvinění nemá v ruce. Pro ilustraci: získat dokumenty ze spisu ke kriminální kauze Čapí hnízdo bylo pro redakci Neovlivní.cz nesrovnatelně složitější a trvalo to měsíce.“

Problém úniků ze spisů je tedy ve skutečnosti několik problémů navršených na sobě: Usnesení o obvinění je zbytečně mnohomluvné a zároveň v klíčových ohledech hubené a zároveň se šířilo z policie nemístně rychle.

Pak je tu problém jménem STAN, trestními prostředky nepostižitelný. Jak upozornil Miroslav Kalousek v rozhovoru pro Echo, STAN je svou podstatou lobbistickou organizací místních a regionálních politiků dbajících o „penězotoky z centra do obcí“. Na tom není nic kriminálního, ale když strana není založena na žádné ideji, snadněji se v ní vyskytne někdo, kdo má jinak nastaveno, jaká snaha o směrování toků je v pořádku, jaká ne. Europoslanec Polčák sice nemá tak chytlavou přezdívku jako Slepičák, ale tento člověk dokáže vystupovat jako solidní právník a Evropan, zároveň propojit STAN se zlínským klanem Redlových, jet na procenta z výdajů ze státního rozpočtu, které dokáže ve sněmovně zajistit, a ještě sehrát zásadní roli v kontroverzním rozhodnutí Ústavního soudu o podobě volebního systému. S ním se dostáváme na samou hranici toho „nekecáme do toho, co se bude dělat“.

Ta nejkřiklavější vrstva onoho komplexu naštvání asi kdekoho napadla u citátu Sabiny Slonkové. Že do STANu kvůli kauze teď nejvíc buší hnutí ANO Andreje Babiše, to je tedy chucpe. Předseda hnutí má na krku trestní stíhání kvůli závažnější trestné činnosti, ať už ji chcete měřit sazbou, škodou, či mezinárodními opletačkami. A zatímco politici ANO teď vykřikují, že nic menšího než rezignace ministra vnitra Rakušana, ve svém tzv. protikorupčním hnutí si dokonce v minulosti změnili stanovy, aby obviněný předseda musel odstoupit až tehdy, bude-li případně odsouzen. Nemluvě o případech jiných členů, které ANO okecalo docela ležérně a prostě „vysedělo“. Vy se fakt chcete ztrapňovat tím, že budete opakovat pořád to samé, když už jsem vám jasně řekl, že si máte zapsat, že neodstoupím nikdy? Jako by Babiš říkal protivníkům. Sám je ochoten se ztrapňovat donekonečna a funguje mu to. Je to zřejmě určitý „dar“ psychopatie a pohrdání publikem u protagonistů a nenáročnosti u podporovatelů, který většina normálních lidí zkrátka nikdy nepochopí a nebude na něj mít.

V něčem to připomíná postavení Ruska a Ukrajiny v současném konfliktu v očích některých pozorovatelů či třeba části německé politické scény. U Ukrajiny je obezřetně ohledáváno korupční prostředí, jako by toho o systematické korupci v Rusku nebylo známo dost a jako by se nestaly i v podstatě oficiálně známé případy přímo v posledních měsících. Ať už v řadách ruské generality, anebo třeba pádu na Západě dobře známého „Putinova Rasputina“ Vladislava Surkova. Zatímco na konto Ukrajiny lze zas a znova pohoršeně namítnout, že je tam přece nacistický batalion Azov, takže nelze pomáhat nacistům, když Putin vyznamená zakladatele skupiny Vagner, který má vytetované esesácké insignie na prsou, bere se to tak nějak jako ruský folklor. A to je přitom jen jedna z řady ruských organizací snesoucích označení neonacistické, které dnes na Ukrajině bojují. Zatímco u Ukrajiny jsou vyhledávány příklady, kdy si její propaganda vymýšlí, u Ruska celkem nikdo ani nepočítá s tím, že by cokoli z toho, co říkají, měla být pravda. Zatímco u Ukrajinců jsou vyslovovány obavy, že by mohli svými zbraněmi zasáhnout území Ruska… Ano, takoví lidé opravdu existují.

Už před necelými sto lety jeden chytrý zločinec popsal, že lež musí být velká, aby se nikomu nechtělo věřit, že by někdo mohl lhát tak drze. Dodnes proti tomu nemáme spolehlivou obranu.

 
 

23. června 2022