Mašina. Velice zlověstné slovo. Sugeruje neúprosnou sílu napřenou jedním směrem, s níž nemá praktický význam smlouvat nebo se proti ní stavět, sešrotuje vše, co jí stojí v cestě, pohltí jednotlivce a promění ho ve svou součástku, jednající a myslící jen v mezích, které mašina stanoví, účastnou strojové synergie, která mašinu udržuje v chodu. Za takovou mašinu je možné považovat i současnou veřejnou debatu v podobě, již zprostředkovávají sociální sítě a jejich algoritmy, tzv. kulturní válku, která na současném Západě probíhá. Třeba všichni ti zaujatí válečníci (taky mezi ně patřím) jenom pomáhají udržet mašinu „diskurzu“ rozběhnutou, průběžně sytí její narůstající žravost. Je proto povzbuzující, když člověk v té změti zaslechne hlas, který onu rozmáhající se strojovost popírá, už třeba jenom tím, že nezapadá do žádného z dominantních schémat, nenatlouká svět do žádného skupinově sdíleného narativu, který slibuje takové či onaké politické řešení problému, jenž není primárně politický.

Ve svých veřejných vyjádřeních, publikovaných textech popisuje nějakou svou osobní cestu, o níž třeba sám neví, kam ho dovede, a je otevřený různým možnostem. Klade si otázky a nenachází na ně snadno aplikovatelné odpovědi, jeho texty přinášejí pravdy spíš poetické povahy. Takovým autorem a vůbec osobností je třeba anglický spisovatel a aktivista Paul Kingsnorth (49), osobnost, již si dnešní znesvářené tábory mohou jen těžko přivlastnit; možná také v tom spočívá část jeho významu.

Větší část svého života byl Kingsnorth radikálním ekologickým aktivistou, s tím světem se později rozešel, rozhodně to ale není žádný z hlediska ekonomické pravice „napravený zelený“, který jednoho dne prozřel a zamiloval si těžbu uhlí. Pochází z Londýna a během mnohadenních pěších túr s otcem zažil okouzlení divokou přírodou. Za studií historie na Oxfordu se stal velmi aktivním v ekologickém hnutí. „Většinu svých studentských let jsem prožil v korunách stromů anebo v podzemních tunelech anebo v hipíckých dodávkách cestou na další akci, která měla zachránit další kousek anglické krajiny před dalším prodloužením dálnice.“ Pracoval v organizaci Earth First a jako zástupce šéfredaktora časopisu The Ecologist cestoval a protestoval v mnoha končinách světa od mexické provincie Chiapas po Papuu. „Člověk musel něco dělat, ať už to bylo cokoli, protože stav Země je strašlivý. Nikdo, kdo má oči k vidění, nemůže popřít, jakkoli to mnozí pořád zkoušejí, co lidstvo udělalo živé tkáni planety. Odhaloval jsem, že pro to jsou velké systémové důvody: kapitalismus, industrialismus, možná civilizace sama. Ať už nás sem přivedlo cokoli, bylo jasné, kam směřujeme: do světa, v němž industrializované lidství zpustošilo většinu divoké země, zbytek zkrotilo, přetvořilo ji ke svým cílům.“

Příliš technokratičtí aktivisté

V roce 2009 založil organizaci Dark Mountain Project, sdružení aktivistů a umělců, jehož smyslem bylo promýšlet existenci po klimatické změně, jejíž příchod a katastrofální důsledky tehdy vnímal jako neodvratné, a připravovat se na ni. Později se ale se světem ekologického aktivismu rozešel, považoval ho za příliš technokratický. „Aktivismus je etapa na cestě k uvědomění. Pokud ale člověk jde hlouběji, uvidí, že něco jako klimatická změna, vymírání druhů není ‚problém‘ určený k ‚řešení‘ politikou, technologií nebo vědou, ale projev hluboké duchovní nevolnosti. I ateista vidí, že naše pokusy hrát si na Boha končívají katastrofou. (...) Každá kultura, která přetrvá, chápe, že život v mezích stanovených zákony přírody, kulturní tradicí, ekologickými mezemi je kulturní nutnost a duchovní imperativ. Zdá se, že jen jedna kultura v historii nic z toho nepovažovala za pravdu, shodou okolností je to ta, v níž žijeme.“ Ten rozchod Kingsnortha vystřelil do – z hlediska soudobé kulturní války – země nikoho.

Pro někdejší zelené druhy se v některých ohledech stal příliš konzervativním, především kvůli svému „lokalismu“, přesvědčení, že civilizační krize současného světa tkví ve vykořeněnosti lidí, způsobu, jímž moderní společnost přetrhává vazby jednotlivce k nějakému konkrétnímu místu, komunitě a její tradici.

Pro soudobou pravici (nebo aspoň její velikou část), která je soustředěná na obranu statu quo „normálního světa“, čímž se dost často myslí svět cca osmdesátých let minulého století v západních, především anglosaských zemích a devadesátých let v těch postkomunistických, je zas těžko „skousnutelná“ Kingsnorthova skepse vůči modernímu kapitalismu.

V řeckokatolické církvi

Dnes Paul Kingsnorth žije s rodinou na irském venkově, s manželkou pořádá kurzy pro spisovatele a výtvarníky, jejichž smyslem je pomoci jim, aby jejich tvorba „zdivočela“. A především píše. Prózu – je autorem několika ceněných románů –, poezii, eseje. V roce 2019 svým čtenářům oznámil, že s psaním končí, letos se k němu ale vrátil, zjevně to souvisí s jedním nečekaným životním zvratem. Od konstatování duchovní povahy problémů současného světa dospěl logicky k nějaké duchovní praxi, byl stoupencem zen buddhismu, později se při hledání přírodního náboženství přiklonil k novopohanství a čarodějnictví (wicca). Loni se ke svému velkému překvapení a jistým způsobem proti své vůli stal křesťanem (velice působivě o tom píše v článku The Cross and the Machine pro časopis First Things), vstoupil do řeckokatolické církve, v níž nejsilněji vnímal dávné kořeny víry. Také s tou novou životní skutečností se vypořádává v dosud neukončené řadě esejů, jež pro předplatitele publikuje na platformě Substack. Současný stav západního světa popisuje jako výsledek bezohledného působení právě Mašiny, tím termínem popisuje – zjednodušeně řečeno – synergicky působící spojení ekonomické, politické, ekologické a kulturní moci.

„Růst Mašiny – triumf nietzschovské vůle – rozpouští pojivo, jež nás kdysi drželo pohromadě. Ti, kdo by měli střežit kulturu, zakládají požáry kolem jejích pilířů, povzbuzováni sílící frakcí odhodlanou vymazat minulost, pozurážet předky a vyhodit do povětří kulturní dědictví, protože zemský ráj se bude lépe budovat na terra nullius. Proti ní se shromažďují noví obránci Západu, někteří z nich volají po návratu atomizovaného liberalismu, který nás sem ale dovedl, jiní brání jakýsi zbytkový křesťanský svět, který se zdá mít velice málo společného s Kristem, a opomíjí varování Christophera Lasche (1932–1994, americký historik a myslitel, jehož knihy, především Kultura narcismu, jsou považovány za prorocké diagnózy úpadku současného Západu – pozn. red.): ‚Bůh, nikoliv kultura je tím jediným případným objektem bezpodmínečné úcty a úžasu.‘ Dvě profánní vize směřují ke srážce, když to, po čem voláme, je to jediné, co nás může uzdravit: návrat posvátného středu, kolem nějž je každá skutečná kultura vybudována.“

A na jiném místě: „Myslím, že zoufale potřebujeme skutečnou kulturu. Chceme jít domů, ale i kdybychom věděli, kde ten domov je, vidíme, že se tam vrátit nemůžeme. A tak vzniká prázdnota a do ní spěchají monstra: falešné verze kořenů, jež hledáme. Politika identity, nově rigidní rasové nálepky, extrémní nacionalismus, donekonečna se množící gendery a on-line vytvářené ‚identity‘, jež nijak neodkazují ke skutečnosti. Národovecké identitářství krajní pravice nebo ‚diverzitní‘ identitářství krajní levice: vyberte si podle svých zálib a obav. Saháme po toxických nápodobách našich kořenů, nikdy nemohou nahradit ty skutečné, výsledkem jsou orgie hněvu, obrazoborectví a narůstající žlučovitosti.“

Svědectví o zápasu

Kingsnorthovy eseje, v nichž dojde na množství disparátních jevů a vlivů, od katolické mystičky (a socialistky) Simone Weilové po anglické luddity 19. století nebo Jeffa Bezose coby dědice Francouzské revoluce, mohou čtenáři znít až apokalypticky, jako nekončící jeremiáda nad porouchaným světem. Takový pohled na ně by ale byl zjednodušující, jejich smyslem není ukázat nějaký jízdní řád změny k lepšímu, sled politických kroků, jež ten obecný průšvih napraví. Jsou to texty, jejichž autor sám neví, k čemu na konci série, jenž se má týkat porážky Mašiny anebo aspoň existence udržitelné z jejího dosahu, dojde. A tahle otevřenost je na nich cenná. A také vnímavost vůči kráse a snaha jí nějakým způsobem také dosáhnout. Pravda, jíž se Paul Kingsnorth snaží dosáhnout, je svým způsobem poetická, tedy ne nutně využitelná v úzce chápaném praktickém smyslu. O to ale může být potřebnější, ne jako návod, ale jako svědectví o autorově zápasu a snad i pobídkou pro čtenáře, aby ten zápas po svém vedl sám. V závěru textu o své konverzi Kingsnorth popisuje výjev z časně ranní bohoslužby v klášteře. Končí slovy: „Mohlo by to být tisíc let v minulosti nebo budoucnosti, protože tady čas neexistuje. Domov je mimo čas. Nic z toho nedokážu vysvětlit a nejlepší bude, když to ani nezkusím.“ Možná i v tomhle je přínos Paula Kingsnortha, ne v konkrétních postojích ke konkrétním věcem, s nimiž je možné souhlasit nebo naopak polemizovat. Ale v tom, že při psaní o současném světě, o současnících a velice současných krizích dokáže psát jako člověk vnímavý vůči odvěkému i vůči krásnému a vědomý si toho, že psát právě o tom je neustálé kroužení kolem nevysvětlitelného. A v tom jsou – při vší chmurnosti Kingsnorthových soudů – taky optimismus a naděje.