Německý kancléř Olaf Scholz jako první západní politik zamířil po letech covidových izolací do Pekingu. Na návštěvu prezidenta Si Ťin-pchinga. Jen krátce poté, co čínský vůdce na sjezdu komunistické strany výrazně upevnil svoji pozici a přitvrdil kurz. Scholz s velkou delegací německých byznysmenů odjel do Číny, přestože ho od toho odrazovali ostatní evropští státníci včetně francouzského prezidenta Emmanuela Macrona. Ten apeloval, aby do Pekingu jeli později společně. Aby tak demonstrovali, že Evropa je ve vztahu k Číně jednotná a nenechá se rozložit různými zájmy. Německý kancléř přesto odcestoval na sólo pouť, při níž kvůli covidovým restrikcím, které stále v Číně trvají, pobyl v Pekingu jen jedenáct hodin.

Scholz sám zjevně neměl z cesty do Číny zrovna dobrý pocit. Proto už před odjezdem sepsal komentář pro Politico a Frankfurter Algemeine Zeitung, kde zdůrazňoval, že německé firmy se musejí zbavit „riskantní závislosti“ na Číně. Speciálně u strategických technologií. Dodal, že Peking se vydal „na cestu k marxismu-leninismu“. To by mělo znamenat zásadní změnu kurzu. „Čína se mění. Proto se musí změnit i náš vztah k ní.“ Zároveň ale naznačuje, že Německo se nechce nechat Spojenými státy zatáhnout do nové studené války s Čínou a výrazného omezení obchodních vazeb. Přímý odkaz na Američany, kteří mají s Pekingem v poslední době napjaté vztahy kvůli Tchaj-wanu, v Scholzově komentáři nepadne. Je ale z kontextu zcela zřejmý. „Německo a všechny země, které mají tak bolestnou zkušenost s rozdělením během studené války, nemají zájem, aby se ve světě vytvářely nějaké nové bloky,“ píše kancléř.

Berlín čelí od ostatních zemí ostré kritice za to, do jak hluboké závislosti na Rusku se dostal svou energetickou politikou. Pro žádnou jinou zemi EU není Čína tak důležitým obchodním partnerem jako pro Německo. Všechny evropské země včetně nás z Číny masivně dovážejí. Už tam ale nemíří tak podstatná část jejich vývozů. V posledních letech se Peking vyšvihl na druhé místo trhů pro Německo nejdůležitějších. Předstihl Francii. V roce 2021 byly pro Němce největším trhem Spojené státy. Mířilo tam zboží za 122 miliard eur. Hned za nimi je Čína se 104 miliardami dolarů následovaná Francií se 103 miliardami. České republice patří jedenáctá pozice. Loni se k nám vyvezlo německé zboží za 48 miliard. Čína je zároveň zemí, s níž má Německo vůbec největší obchodní deficit. Skoro 40 miliard eur.

To je jedna závislost. Druhá a do značné míry ještě nebezpečnější je na opačné straně. Nejen Německo, ale i další země Evropy jsou už dnes do značné míry na Číně závislé v dovozu některých technologií. Například solárních panelů. A právě Německo, které odmítá jadernou energetiku a staví svoji budoucnost na obnovitelných zdrojích, jako je elektřina z větru a slunečních paprsků, je velmi zranitelné. Kdyby Peking omezil vývoz technologií pro obnovitelné zdroje, může se Berlín dostat do podobného ohrožení jako s ruským plynem.

Protože je Německo snadno vydíratelné, panují obavy, jak by se zachovalo, kdyby skutečně došlo k vyostření vztahů mezi Pekingem a Washingtonem. „To, co se stalo na Ukrajině, přiměje Ameriku, aby řekla Evropě: Podívej se na Čínu. A pojď začít něco dělat, ať to nedopadne jako s Ruskem. Evropa si bude muset vybrat mezi Amerikou a Čínou. A to tedy bude setsakramentsky těžké. Evropa na to není připravena. A hlavně Německo na to opravdu není připraveno,“ řekl nedávno v Salonu Týdeníku Echo Radek Špicar, viceprezident Business Europe, největšího evropského svazu průmyslu. „Radek Špicar jako člověk, který zná německý byznys, otevřel obrovské téma. To, že Rusko Němce zklamalo, Němec ještě nějak vydýchá. Pokud napětí mezi Čínou a Amerikou vyústí v nějaký konflikt, tak pro průměrného Němce to nebude černobílá záležitost. Tchaj-wan není Ukrajina. Při obrovské míře německé expozice v Číně je to zásadní téma, které je potřeba bedlivě sledovat. Bude-li cenou, kterou za to Evropa zaplatí, rozklad euro-amerického partnerství, tak se máme na co těšit,“ reagoval europoslanec Alexandr Vondra.