Je Bavorsko výchylkou ze středoevropského trendu posledních let, kdy každé volby přinášejí posun doprava? Ano. Vzhledem k tomu, že Bavorsko je v Německu šifra pro konzervativní až reakční názory a politiku a že nosič onoho konzervatismu, bavorská CSU, přišla o absolutní většinu a skoro o čtvrtinu hlasů. Zelení mají v Bavorsku, v terénu pro ně dosud nepřátelském, skoro 18 procent. Zato Alternativa pro Německo (AfD) je s 10 procenty na spodní hranici očekávání.

Ale odpověď je i Ne. Nejbohatší a nejúspěšnější část Německa pořád disponuje konzervativní, chcete-li měšťanskou většinou. Se Svobodnými voliči (přes 11 procent) a liberální FDP (5 procent) může CSU (37 procent) vytvořit bezpečnou většinu v zemském sněmu. Ta většina bude mít nejen tu výhodu, že to nebude velká koalice, jaká vládne na celostátní úrovni a plné zuby jí začínají mít i členové vládních stran – sociální demokraté v Bavorsku spadli pod 10 procent –, ale hlavně že v ní nebudou Zelení. To je nesmírně důležité pro celé Německo. Společnost, která má na mandáty sice pořád relativně nepočetné Zelené (ti přitom do značné míry udávají tón ve veřejném prostoru; do každé, doslova do každé televizní debaty je zván jejich reprezentant), potřebuje rezervát, v němž se „to“ dělá viditelně jinak. A tento staromódnější konzervatismus má pořád zhruba o deset procent lepší výsledky než CDU, kde někteří zájemci o trůn po Angele Merkelové – jako Armin Laschet v Severním Porýní-Vestfálsku – zpochybňují, že by se křesťanská demokracie vůbec měla považovat za konzervativní stranu. Merkelová svou stranu vedla doleva, takže se napravo od ní mohla etablovat Alternativa pro Německo.

Strategií křesťanských demokratů nejprve bylo očernit Alternativu jako fašisty a tak ji zardousit v zárodku. Strategie nebyla příliš úspěšná, AfD setrvale roste. A výsledkem je to, že CDU s AfD nemůže na koalici ani pomyslet. Poněvadž ale křesťanští i sociální demokraté setrvale oslabují, stávají se najednou Zelení pro CDU strategickým partnerem do budoucna. Pokud by tento vývoj pokračoval, zabetonuje se v Německu nový konsenzus, který je nejen nalevo od středu v sociálních a hospodářských věcech, což nám koneckonců může být jedno, ale který nebude schopen žádných korekcí v azylové a přistěhovalecké politice, což už nám ani nikomu z dalších sousedů Německa jedno být nemůže. Zelení jsou v přistěhovalecké politice čistí dogmatici, jejich čelná politička Katrin Göring-Eckardtová se na podzim 2015 radovala, že příchodem (muslimských) azylantů se domácí společnost „změní, a to drasticky. A na to se těším“. Od Visegrádu přes Rakousko k Itálii se postoje k přistěhovalectví z Blízkého východu a Afriky naopak přitvrzují. Takže strategické partnerství černých se zelenými v Berlíně je dnes cestou, jak v EU udržovat napětí.

Poslední tři roky se taky zdálo, že právě sesterská CSU je pro Angelu Merkelovou paradoxně její hlavní nepřítel. Předseda CSU a spolkový ministr vnitra Horst Seehofer nedávno v jiné souvislosti pravil, že „migrace je matkou všech problémů“. Určitě byla matkou jeho problémů s Merkelovou. Od léta 2015 se stavěl proti její politice otevření hranic, kancléřce oznámil, že vytáhla špunt, který se už nepodaří nasadit zpátky do lahve. Nechal si zpracovat analýzu, v níž bývalý člen Ústavního soudu Udo di Fabio dovozoval, že na hranicích panuje protiústavní situace. Logicky dalším krokem byla ústavní stížnost, ale zůstalo jen u hrozeb. Logické by také bylo vypovědět CDU spojenectví a rozprostřít se po celém Německu. Průzkumy naznačovaly, že se CSU takového kroku nemusí bát a že elektorát CDU/CSU by se v celém Německu rozdělil zhruba na dvě poloviny. Ale bál se Seehofer. Jediné, čeho se odvážil, bylo negentlemanské chování vůči kancléřce, kterou ztrapnil na sjezdu CSU v její přítomnosti. Od té doby Merkelová ztrapňovala jeho. Společně se sociálními demokraty mu nedovolila zpřísnit azylovou politiku, nedovolila mu v podstatě nic. Seehoferova vážnost byla ztracena. Scénář, v němž CSU oslabí, bude nucena přibrat do zemské vlády Zelené, tak se zmerkelizuje a stane se z ní další zemská organizace CDU, nevyšel nakonec jen o fous.