O požadavku aktivně vyjádřeného souhlasu před sexem

Brát si do postele pro jistotu právníka?

O požadavku aktivně vyjádřeného souhlasu před sexem
Brát si do postele pro jistotu právníka?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Ve Švédsku bude muset každá dvojice mít před sexem podepsaný souhlas, jinak hrozí obvinění ze znásilnění. Tahle zpráva se v posledních týdnech rychle šířila mezi českými uživateli sociálních sítí. Nový švédský zákon nic takového nepřikazuje, zavádí ale nutnost tzv. afirmativního konsentu, souhlasu vyjádřeného slovně nebo tělem. Sex, kterému takový jednoznačný souhlas nepředchází, podle něj skutečně představuje znásilnění. Tento koncept není omezen na Švédsko, prosazuje se i v dalších západních zemích. Může přinést nějaké „pročištění“ sexu, přispěje k tomu, aby byl zbaven donucování nebo rovnou násilí. Redaktor týdeníku Echo Ondřej Štindl o tom debatoval s Johannou Nejedlovou z organizace Konsent, právníkem Tomášem Němečkem a psychiatrem Janem Veverou.

Písemný souhlas k souloži tedy nikdo nepotřebuje, ani ve Švédsku. Ale jaký pak může mít ten zákon význam. Pokud se budou verze obviňovaného a žalujícího lišit, bude to tvrzení proti tvrzení, stejně to nově definované znásilnění bude neprokazatelné. Z toho mám dojem, že je to zákon vlastně deklaratorní. Možná výchovný. Ale působit výchovně na lidi prostřednictvím změny trestního zákona mi přijde zvláštní.

Nejedlová: Je to tak. Myslím, že ten zákon má vést lidi k tomu, aby byli jeden vůči druhému všímavější. Aby si uvědomovali, že mlčení v takových situacích nemusí znamenat souhlas. 

Vevera: A tyhle věci se mají řešit zákonem? 

Nejedlová: Ano.

Němeček: V případě toho švédského zákona ale nejde jenom o nějakou výchovu. Zavádí novou skutkovou podstatu – znásilnění z nedbalosti s horní hranicí sazby čtyři roky. Především se mění to, co Richard Taylor a Cass Sunstein označují za „situaci nula“. Často se píše o tom, že lidé mohou být ochromováni volbou. A je zodpovědností zákonodárců a vůbec elit stanovovat, co se stane, když se lidé nerozhodnou pro nic, co je ta, řekněme, „defaultní volba“. Příklad může být situace, která se týká posledních věcí člověka. Někteří lidé se rozhodnou, že po smrti chtějí být dárci orgánů, někteří zas ne. A v různých zemích jsou různé normy pro to, jak naložit s ostatky lidí, kteří neřekli nic. Někde jejich orgány použity být mohou, jinde ne. My teď debatujeme o situacích, v nichž nefiguruje násilí ani pohrůžka násilím, nebavíme se o situaci, kde došlo ke zneužití něčí bezbrannosti, třeba kvůli intoxikaci – to všechno řeší už existující právní úpravy. Nebavíme se o situaci, kdy byl vyjádřen nesouhlas. Bavíme se o situaci nula, kdy se jen jedna strana nevyjádřila, jestli chce, nebo ne. Nebyl projeven souhlas, volba. A nově se tedy definuje to, že pokračovat za těchto okolností je znásilnění. V mnoha případech v právu najdete tvrzení, že mlčení znamená souhlas. Tady se ale pravidla nastavují opačně. 

Vevera: To znamená zásadní proměnu právního systému.

Němeček: Na druhou stranu právo se rozšiřuje, koncept informovaného souhlasu je dnes v mnoha oblastech docela běžný.

Vevera: Stejně bych ale rád věděl, co se podle stoupenců podobné právní úpravy ve světě po jejím přijetí změní k lepšímu.

Nejedlová: Přivést lidi k tomu, aby si v okamžiku, kdy jejich partner nebo partnerka při sexu nereaguje, připustili možnost, že v tu chvíli sex nechtějí. Stává se také, že oběti násilí jsou v tom okamžiku paralyzovány, jaksi zamrznou, nejsou schopny projevit odpor nebo nesouhlas. A jejich mlčení se pak používá jako argument, že se vlastně nic nestalo.

Vevera: Ale na ty situace, řekněme, zamrznutí už pamatuje i současný zákon. Lidé, kterým se to stává, trpí akutní reakcí na stres, je to diagnóza F430, myslím si, že v případě napadeného člověka by to policie měla brát v úvahu, brát to jako zneužití někoho s diagnostikovaným psychickým problémem. Platí to třeba v případě neposkytnutí pomoci, což je pro normálního člověka trestný čin, ale pokud má někdo akutní reakci na stres, stíhán být nemůže.

Nejedlová: Další příklad může být, když si něco dovolí člověk, který je vůči vám v nadřízené pozici a vy se třeba budete bát vyjádřit nesouhlas, protože nechcete ohrozit svoje zaměstnání.

Němeček: To je podle současného českého práva sexuální nátlak. Paragraf 186. „Zneužívá svého postavení a z něj plynoucí důvěryhodnosti a vlivu.“ To je asi koncipováno především s ohledem na vztah učitel–žák, ale dá se to vztáhnout i na ty situace mezi nadřízenými a podřízenými, o nichž mluvila Johanna. 

Nejedlová: Ale já nevidím problém v tom, že to ve Švédsku shrnuli do těch nových zákonů.

Vevera: Ale já nechci další zákony, které by ještě zvyšovaly míru dohledu, jíž jsem vystaven už teď. 

Němeček: Ale zase si představte, že jste v situaci otce mladé dívky, která se vrátí domů ze schůzky. Zdrcená z toho, že věci došly dál, než chtěla. Není třeba ani na těle zraněná, ale evidentně trpí, protože se k ní někdo zachoval bezohledně a sobecky a ona se v tu chvíli nedokázala bránit.

Vevera: Nemusela se bránit, stačilo by, kdyby řekla Ne. 

Nejedlová: To mohla. Ale jsou situace, kdy to z různých důvodů neřeknete.

Vevera: Dobře. Ale když to z různých důvodů neřeknu, je to moje odpovědnost, pokud netrpím nějakou psychickou poruchou. 

Němeček: A co tedy dělat v té situaci, kdy někdo neřekne nic?

Vevera: Vidím situaci, kdy spolu dva lidé byli v baru, vypili litr vína, líbali se tam, on ji pozve k sobě na kafe, ona jde, pak jdou do postele, ona nic neříká. Pak se ten muž dozví, že se z nedbalosti dopustil znásilnění.

Nejedlová: Pokud se jeho partnerka začala s chutí svlékat, když začal on, je to i podle toho nového zákona vyjádření souhlasu. A jestli to tak třeba nebylo a ona potom nic neříkala, měl si toho všimnout a zeptat se. To mi přijde docela jednoduché.

Vevera: Ale třeba se mu líbilo, že partnerka v tu chvíli nic neříká. Takových lidí je hodně. Třeba v takovou chvíli sám rád mlčí. Připadá mi to, že se tady přichází s regulací těch nejintimnějších momentů. 

"Ten zákon má vést lidi k tomu, aby byli jeden vůči druhému všímavější" - Foto: Jan Zatorsky

Je to zákon ve Švédsku, to by nás nemuselo tolik zajímat, pokud tedy nejezdíme do Švédska za dobrodružstvím. Ale ten zákon se dá vnímat jako další projev širšího trendu, který má etablovat nějaký nový model vztahů mezi pohlavími a vůbec partnery, který mi přijde utopický. A pokud ho začne společnost vymáhat silou práva, může se dostat do značných problémů.

Nejedlová: Nevím, co je utopického na představě, že by spolu měli mít sex jen lidé, kteří ho mít chtějí.

Vevera: Je skutečně pravda, že velká část sexuálního násilí, toho, že si někdo vynutí sex proti vůli druhého, nejčastěji ženy, není ohlášena. Dělal jsem si zpětně statistiku mezi klienty. Vyšlo mi, že dvacet procent žen, které trpěly schizofrenií, začalo svůj sexuální život znásilněním před dosažením sedmnácti let – a nemyslím teď, že je někdo osahával, ale dokonané znásilnění. Žádná z toho vzorku to nenahlásila. Takže na jednu stranu tady máme skutečně velký problém. Existuje velký počet znásilnění, která projdou, nic se nestane. To je potřeba nějak řešit, snažit se pomoci. Ale to, o čem se bavíme, podle mého názoru situaci zlepšit nepomůže.  

Němeček: Můžu to potvrdit, tři roky jsem pracoval jako právník v léčebně v Bohnicích, s podobnými zjištěními o pacientkách jsme se tam často setkávali. Lékař nemá oznamovací povinnost, ale oznámit to může.  Často jsme v týmu řešili, jestli to udělat, jestli bychom tím třeba situaci klientky ještě nezhoršili.

Vevera: Nejlepší asi je jí pomoct, aby to dokázala udělat sama. Ale když mluvíme o nějaké představě regulace sexuálních vztahů. To přece není nic nového. Po staletí regulovala sexuální chování církev, pak nastoupil Sigmund Freud, který sex začal vytahovat na světlo, mimo jiné poukazoval i na to, že mnohé psychické problémy byly způsobeny sexuálním zneužitím v dětství. Měl z toho tehdy velké problémy. Šel pak dál, měl za to, že lékaři, a zvlášť psychiatři, by měli nahradit kněze v pozici autority, která reguluje sex. Medicína měla vyrvat sexualitu zpod dohledu církve a zmocnit se jí sama. Jsme strašně rád, že se to nestalo. Ale teď mám pocit, že na místo toho dohlížitele nad sexualitou, nad tím vůbec nejintimnějším, se cpe stát a místo doktora či kněze má přijít právník.  

Nejedlová: Každá desátá žena se podle průzkumů stala obětí sexuálního násilí. Asi polovina znásilnění se odehrála mezi partnery ve vztahu. To podle mě dokazuje, že muži – nebo především oni – často nedokážou vnímat reakce partnerek, porozumět jim.

Vevera: Tak by jim to měl někdo vysvětlit. A taky pomoct těm ženám, uzpůsobit jejich situaci třeba to, jak se ohlášení sexuálního zločinu zpracovává na policii, aby třeba na to byla speciální místnost, aby je vyslýchaly policistky a  podobně.

Trestní zákon je přece velmi hrubý nástroj. A tady by se měl používat v situaci, která potřebuje hodně nuancovaný pohled, měly by se jím měřit nějaké prožitky, rozsuzovat komunikace, která může probíhat velmi subtilně, náznakově, třeba pomocí gest, která si někdo může špatně vyložit, situací, které si aktéři mohou pamatovat hodně rozdílně. A najednou má být takhle mlhavá, nejednoznačná situace měřena trestním zákonem. 

Nejedlová: Ve Švédsku ale říkají, že nejde o to, aby bylo ohlášeno víc znásilnění, ani aby bylo víc odsouzených. Jde jen o přesnější popis toho, co se rozumí pod pojmem konsenzuální sex.

Němeček: Eurostat za rok 2015 uvádí: Česká republika – 598 znásilnění. Stejně velké Švédsko, 9,9 milionu lidí, 5544 znásilnění. Slovensko jenom 85. V přepočtu na počet obyvatel má Švédsko nejvíc znásilnění v Evropě. Ta čísla interpretuju tak, že v Česku je asi skutečně mnoho nehlášených znásilnění. Pouhých 85 znásilnění na Slovensku mi přijde jako úplný extrém. Na druhé straně, kdybych byl švédský ministr spravedlnosti, ta čísla by mě zarazila. Mluvíme přece také o kriminalizaci nebo dekriminalizaci lidského chování. Nikde není řečeno, že zrovna Švédsko je předvoj pokroku, že by všichni jednou měli dospět tam, kde jsou Švédové. V článku pro New York Times říká Anna Blus z Amnesty International, že v ideálním světě by důsledkem švédského zákona mělo být více obžalob a méně znásilnění. Z toho mi úplně zatrnulo u srdce. V ideálním světě by se zločiny neměly dít, ne že bude víc obžalob. Švédský ministr spravedlnosti Morgan Johansson k tomu říká, že v páteři každého švédského muže a chlapce by mělo sedět vědomí, že není-li explicitní souhlas, je sex patrně protiprávní. Myslím, když to čtu, na ty chlapce, kteří už teď plní terapeutické ordinace, protože se bojí navazovat kontakty, vnímají vztahy jako nebezpečné. Jak je ovlivní, když se jim „do páteře“ zasadí ještě tohle? O takových případech slýchám hodně. Jistě, je to představa založená na možná anekdotické evidenci.

Vevera: Není. Stačí si přečíst poslední knihu Philipa Zimbarda Disconnected Men. 

Němeček: Mě se líbí, co dělá Johannin spolek, že jezdí po školách a vysvětluje dětem, že sex by měl být konsenzuální. Souhlasím i s tím, že v Česku dochází k velkému počtu znásilnění, která nejsou nahlášena, a mělo by se s tím něco dělat. Mám ale obavu, že právo má tendenci redukovat lidi na jednoduché stereotypy, jedničky a nuly. Ale život takový není. 

Nejedlová: Ale kromě toho, že se dnes někteří chlapci mohou bát vztahů a seznamování, tak se mnoho dívek bojí znásilnění. To je normální obava. Rodiče vtloukají dcerám do hlavy, jak se mají chovat, aby je nikdo neznásilnil. Nám třeba psala jedna čtrnáctiletá holka, že ji sice ještě nikdo neznásilnil, ale je si jistá, že se jí to jednou stane. Myslím, že je naopak potřeba v lidech posilovat pocit, že znásilnění není to, co se jim musí stát, povzbuzovat ty holky, aby se nebály.

Vevera: Žádná psychoterapie nemá vést k tomu, aby člověka zbavila oprávněného strachu. Nežijeme v bezpečném světě a musíme s tím trochu počítat.

Nejedlová: Ale jestliže se polovina znásilnění odehrává v partnerství, měli bychom lidem říkat, že je nebezpečné mít vztah, vdát se nebo se oženit. 

Je jistě rozumné je poučit, aby přemýšleli o tom, koho si berou. 

Vevera: To je taky důsledek svobodné volby, kterou přinesla až moderní doba. Před sto padesáti lety by o našich partnerech rozhodovali moudřejší lidé, tedy rodiče, kteří asi uměli odhadnout líp, jestli ten potenciální ženich není třeba antisociální, násilnický. Jenomže já radši žiju ve světě, kdy si ty své volby udělám sám. A který i díky tomu může být nebezpečný. Bezpečný svět jsem zažil za totality a vracet se do něj nechci. 

Sám sex je přece taky hodně nebezpečná věc, i když v něm všechno probíhá konsenzuálně a podle práva. Můžete někoho psychicky zranit nebo sám dojít velké újmy na duchu, může vám přinést velké zklamání, skutečně hluboce vás znejistět. Mám obavu, že se šíří trend, který hlásá, že sex, který dopadl špatně, je vždycky důsledek něčího provinění. Umožňuje to nějakou racionalizaci, třeba dívka se ráno probudí s pocitem, že předcházející noci udělala něco, co neměla, lituje toho. A je snadná cesta racionalizovat si to, vyvinit se tím, že si řekne: Já nic špatně neudělala, já jsem oběť. Může tomu skutečně věřit. A pro jejího partnera na jednu noc to může mít vážné následky.

Nejedlová: Tak si ten partner měl taky dobře rozmyslet, s kým chce mít sex.

Jistě. Nebo si ráno můžou dát závod, kdo koho nahlásí dřív. 

10. června 2018