Ukrajina bude muset bojovat sama

„Horní Volta“ zaměřuje své rakety

Ukrajina bude muset bojovat sama
„Horní Volta“ zaměřuje své rakety

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

V únoru bude válka. Tak zní nejcitovanější předpoklad amerického ministerstva obrany. Rusové mají u hranic s Ukrajinou rozmístěno asi 100 tisíc vojáků. Američané odhadují, že na konci ledna jich bude 175 tisíc, dostatečný počet k dobytí Ukrajiny. Podle plánů ruské armády, jež zveřejnil například německý bulvární deník Bild, dojde k ruskému blitzkriegu, kdy se Rusové přeženou přes východní Ukrajinu až k Dněpru. Východ obsadí, ze západní Ukrajiny vytvoří nominálně nezávislý stát, ve skutečnosti však pod ruskou kontrolou. O tomto scénáři však lze úspěšně pochybovat. Ne proto, že Rusko by nemělo choutky na ovládnutí svého západního souseda, a to v případě nutnosti i silou. Ale pokud se situace bude vyvíjet tak jako nyní, ruský prezident Vladimir Putin dosáhne svých cílů bez jediného výstřelu.

Informace Američanů i plány zveřejněné v německém bulváru je potřeba brát se špetkou skepticismu. Je nepravděpodobné, že by Rusové zaútočili v čase, způsobem a stylem, o kterém ví celý svět. Na druhou stranu koncentrace ruských vojsk u hranic s Ukrajinou není jen nějaké harašení zbraněmi. Kreml přesouvá k Ukrajině zdravotnické potřeby, zařizuje zásobovací linie, transportuje obrněnou techniku a dělostřelectvo. Vše znaky chystané rozsáhlé ofenzivy.

Sami Ukrajinci přiznávají, že proti Rusům nemají šanci. Obří ruská letecká a raketová převaha by rozbila ukrajinské zásobování, v předních liniích by napáchala těžké škody. Pozemní jednotky by pak dokončily dílo zkázy. To je také důvod, proč Ukrajina žádá Západ hlavně o protiletecké a protiraketové systémy.

Guerillová válka

Ukrajinské válečné plány otevřeně počítají s porážkou. Plán, jak uhájit svoji zemi, je založen na tom, že ruským útokem válka neskončí, ale teprve začne. Ukrajinci chtějí zahájit guerillovou válku, jež bude Rusům působit soustavné ztráty. Už prý zakládají milice a chystají se na dlouhodobý odpor v případě okupace.

Výhled velkých ztrát je jeden z důvodů, proč se Putin nemusí k invazi nakonec odhodlat. Není pochyb o tom, že Rusko je autoritářský stát, zároveň však celkem racionální. Dlouhý proud mladých Rusů v pytlích na mrtvoly by mohl otřást i Putinovou autoritou. Vládci Kremlu jistě mají na paměti, že k rozpadu Sovětského svazu přispěla válka v Afghánistánu. Tehdy Sověti také lehce ovládli velká města, ale soustavný odpor je nakonec donutil se stáhnout. Možná se tento fakt jeví Kremlu důležitějším vzhledem k tomu, že právě uběhlo 30 let od konce SSSR.

Nicméně to jsou pouze dohady. Je možné, že východ Ukrajiny, tradičně víc proruský než západ, se nebude bránit tak sveřepě. Rusové si také mohou nastavit omezenější cíle, než je okupace celého východu Ukrajiny. Možná bude stačit zajištění území separatistických republik v Luhansku a Doněcku a jejich následná anexe. Když se v létě poprvé spekulovalo o ruském útoku, jeho údajným cílem mělo být propojení Krymu s ostatním územím ovládaným Ruskem, jelikož Ukrajinci uzavřeli hlavní zdroj pitné vody na okupovaný Krym.

Nejlepší příležitost k invazi, totiž vánoční svátky, již Rusko propáslo. Celý Západ měl volno a v případě krize by příslušné vlády mobilizovaly jen těžko. V roce 2008, kdy Rusové vpadli do Gruzie, zas probíhala letní olympiáda v Pekingu. Putin také stáhl od hranic deset tisíc vojáků, což je bráno jako signál k deeskalaci.

Jenže ne všichni tito vojáci byli rozmístěni u Ukrajiny, někteří se vrátili na základny například z Kavkazu. Spíš je to malý krok, jenž má ponouknout západní státy zasednout k jednacímu stolu. USA i Německo již oznámily, že jsou připraveny na summit začátkem ledna. Ruská rétorika se navíc nijak neuklidnila. Putin prohlásil, že „ruské kroky“, rozuměj invaze na Ukrajinu, se budou odvíjet od západního „bezpodmínečného splnění ruských bezpečnostních požadavků“. Tedy poskytnutí záruk, že Ukrajina se nikdy nestane členem NATO, a stažení aliančních sil ze zemí, které k NATO přistoupily v devadesátých letech a později, což znamená i z České republiky. Tyto záruky NATO ani Západ poskytnout nemohou, jelikož by šlo o rezignování na vlastní suverenitu.

Olympijská tradice?

Únorový útok se proto může stát skutečností. Shodou okolností 4. února začíná zimní olympiáda v Pekingu. Ruské invaze v době čínských olympijských her se mohou stát pěknou tradicí.

Rusko má navrch. Je odhodláno Ukrajinu před NATO „ubránit“ a neštítí se k tomu použít sílu. Ruská obsese Ukrajinou má základ v historické zkušenosti. Rusko postrádá v Evropě přirozené hranice, od Karpat až k Uralu se táhne nekonečná step. V historii byli Rusové vždy odkázáni k taktice spálené země, vtahování nepřítele hlouběji a hlouběji, protahování jeho zásobovacích linií, což promění jakoukoli ofenzivu v Rusku v logistické peklo. Zvlášť pokud se k tomu přidá zima. Takto Rusové porazili Napoleona i Hitlera. K této taktice je potřeba dostatek území, které lze vyměnit za čas. Proto Putin považuje pro ruskou bezpečnost za klíčové, aby kontrolovalo minimálně Ukrajinu; pokud se k tomu přidá nárazníkové pásmo bývalých sovětských satelitů, tím lépe. Je dobré pochopit základy ruského uvažování, to však neznamená, že jim musíme vyjít vstříc. Pro Moskvu by bylo nejlepší takové nárazníkové pásmo, které se táhne až k Lisabonu. Rozhodně do něj spadá Česká republika a Ukrajina není příliš daleko.

Západ, hlavně Evropa, Rusku ještě pomáhá svou relativní slabostí. Nejlépe je to vidět v energetické politice. Green New Deal a podobné zelené šílenství by snad nemohlo lépe nahrávat Rusku, kdyby ho vymyslel sám Putin. Green New Deal jen zvýší už tak velikou evropskou závislost na plynu. Ten je totiž v taxonomii považován za uhlíkově „neutrální“ a zvažuje se jeho zařazení na „zelený seznam“. Elektrárny na plyn jsou spolehlivé, dají se relativně rychle a levně postavit, v porovnání s jadernými elektrárnami jsou jasnou alternativou, aby převzaly roli odstavovaných elektráren uhelných. Jenže hlavním zdrojem evropského plynu je Rusko. Jediným otočením kohoutku může dostat Evropu do energetické krize. V téže době, kdy začalo růst napětí okolo Ukrajiny, plynovodem Jamal přestal proudit plyn. Rusko tvrdí, že nejde o politický krok. To je možné, ale nelze vyloučit, že jde o varování EU, ať si moc nezahrává.

Příliš nepomáhá ani to, že západní země hýří před Ukrajinou sliby o přijetí do EU a NATO, aniž to kdy plánují splnit, čímž zadělávají u Ukrajinců na velké zklamání. Co hůř, přes všechny řeči o ukrajinské suverenitě nejsou ochotny pro ni nic udělat. Nemusí jít přímo o vyslání vojáků do Donbasu, ale letadlová loď v Černém moři a přesun divize do Polska by mohl naznačit Rusku, ať si dává pozor, znejistit ho, jestli nepřijde náhodou i ozbrojená odpověď Západu.

Sovětskému svazu se pohrdlivě přezdívalo Horní Volta s raketami – v narážce na jeho slabou ekonomiku a civilizační úroveň. Postavení velmoci SSSR zajišťovala jeho obrovská vojenská moc. To v podstatě stále platí, pokaždé když Rusko začne projevovat velmocenské choutky, objeví se nespočet komentářů upozorňujících na jeho zaostalost. V HDP na hlavu je Rusko 81. na světě. Předpokládaný věk dožití je 73 let. Pokud se vezmou v potaz pouze muži, je to jenom horší. Američan má šanci 1 ku 11, že zemře před 55. rokem, u Rusa je to 1 ku 4.

USA a EU na tom jsou nepochybně podle objektivních měřítek lépe než Moskva. K uhájení svých zájmů a spojenců se však zdráhají použít sílu. Joe Biden varoval, že pokud Putin něco podnikne, americká odpověď bude ostřejší než v roce 2014. To není tak těžké vzhledem k tomu, že tehdy byla americká reakce v podstatě nulová. Nejvíc se mluví o takzvané „jaderné možnosti“, tím však není myšlena opravdová jaderná odpověď, ale odpojení Ruska od mezinárodního bankovního systému SWIFT. To Putina neodradí. Rusko tuto možnost zapojilo do svých plánů a má scénáře, jak pokračovat i v případě odstřihnutí od mezinárodního finančního systému. V minulosti byl takto zablokován například Írán a také se nezhroutil. Navíc by to nejspíš nejvíc dopadlo na obyčejné Rusy, vládcové Kremlu mají možnosti, jak sankce obejít.

Prezident Biden si 30. 12. a 2.1., volal s Putinem a ukrajinským prezidentem Zelenským. Oběma zdůraznil, že USA a spojenci jsou připraveni „rozhodně odpovědět“, pokud by se Rusové pokusili o vojenské řešení. Jak by tato odpověď vypadala, neupřesnil. Zároveň podpořil mírové řešení na základě minských dohod z let 2014 a 2015, jež udělují Luhansku a Doněcku jistou míru autonomie.

Bez jediného výstřelu

Je však dobře možné, že Putin dosáhne svých cílů bez jediného výstřelu. Horkým kandidátem na ústup před Ruskem je především Německo. Je závislé na ruském plynu a nemůže si dovolit Kreml rozhněvat. Přes protesty ze středovýchodní Evropy a USA Německo neochvějně s Ruskem stavělo plynovod Nord Stream 2, který přímo ohrožuje ukrajinské zájmy. Plynovod je hotový, čeká se na certifikaci. Nová německá vláda se sice tvářila, že zaujme tvrdší postoj proti Rusku, což se projevilo posunutím spuštění Nord Streamu o šest měsíců, Němci ale také zablokovali dodávky zbraní na Ukrajinu.

Ani od Američanů nelze mnoho očekávat. Stažení z Afghánistánu ukázalo, že jsou ochotni opustit své spojence. Možná je to jeden z důvodů, proč se Putin rozhoupal ke zvýšení napětí právě nyní. Překvapivě nejvíc protiruským prezidentem posledních let byl Donald Trump. Byla to jeho administrativa, která schválila dodávky zbraní na Ukrajinu. Barack Obama před ním odsouhlasil pouze „nesmrtící“ materiál. Biden zas odvolal sankce, které bránily dostavbě Nord Streamu. Po letním harašení zbraněmi se Biden sešel s Putinem na summitu, což byl nejspíš jeden z Putinových cílů. Jeho zahraničněpolitický tým tvoří především lidé z Obamovy administrativy, pro které je vyjednávání vším, jak se třeba ukázalo v případě íránské jaderné dohody, pro Ameriku a nepřátele Íránu velmi nevýhodné.

Nejlepším výsledkem chystaného summitu by bylo, kdyby Západ donutil Putina ke stažení od ukrajinských hranic. To je však velmi nepravděpodobné. Pravděpodobnější je pat, kdy se nic nevyřeší. Nebo ústupky Rusku. Například stvrzení autonomie pro separatistické oblasti, tiché potvrzení, že NATO se nebude rozšiřovat východním směrem. V Německu již skupina bývalých diplomatů a důstojníků vyzvala k ústupkům směrem k Moskvě. Pro Ukrajinu to nevěstí nic dobrého. Pokud opravdu Rusko zaútočí, může se spoléhat jen na vlídná slova.