Komentář Jiřího Peňáse

Dva homosexuální přízraky z Pandořiny skříňky

Komentář Jiřího Peňáse
Dva homosexuální přízraky z Pandořiny skříňky

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Před deseti lety, když se registrovalo partnerství osob stejného pohlaví, bylo od kritiků slyšet, že se otevírá Pandořina skříňka (Overtonovo okno), z níž brzy vyskočí nárok na homosexuální manželství a pak i na adopci dětí. Měli pravdu. Některé věci nelze dělat jen na polovic. Některé věci je nutné dotáhnout do konce. Homosexuálové nejsou polovičními lidmi. Pochopitelně nejsou ani dvojnásobnými lidmi.

Jen opravdu zaslepený člověk může tvrdit, že homosexuálové, navíc ti, kteří chtějí žít ve stálých svazcích, jsou ohrožením mravnosti, destruují společnost či se dotýkají zájmů normálních rodin. Neohrožují, nedestruují, nijak se jich nedotýkají.

Mají mít stejné postavení, stejná práva a možnosti jako jiní, sex je v tomto ohledu vlastně vedlejší věcí. Lze se snad poněkud divit, že onomu svazku chtějí říkat manželství, protože manželství bylo po tisíciletí, a snad ještě nějakou dobu bude, svazkem dvou lidí, kteří spolu obvykle a až na výjimky měli děti. Ty homosexuálové běžnou cestou mít nemohou. Ale divit se nelze, že chtějí žít spolu ještě jinak než jen „registrovaně“. Posunou-li se o kategorii výš, tedy k doživotnímu slibu, ke společnému závazku a sdílení života, je to jen správně. Lze i předpokládat, že si v tom budou počínat lépe než mnohá manželství heterosexuální, neboť homosexuálové, když už do toho jdou, vědí většinou proč. 

Konzervativci, mezi něž se v jiných záležitostech počítám, snad mohou argumentovat důvody teologickými a normativními, které nelze jen tak primitivně odbýt, jak se často stává. Prohrávají ale s právem na život vedený tak, jak to v rámci možností a dle vlastní přirozenosti nejlépe jde. Odpor konzervativců a (katolické) církve je marný, neboť napadá důležitý konsenzus společnosti, jíž se říká „postmoralistní“. V něm platí, že neexistují pevná pravidla, podle nichž by se mělo řídit či regulovat právo na hledání osobního štěstí. A pokud snad existují, nikdo je nesmí nikomu doporučovat či vnucovat. Činí-li tak, dopouští se faux pas, je to netolerantní nepřítel společnosti, jejích nových svatých hodnot, jimiž je individualistický nárok na to, být „happy“, a to po svém, bez svazujících pout omezení a povinností vůči něčemu jinému než vlastnímu posvátnému já.

Zvláště katolická církev do tohoto ráje bezhraničné tolerance, jejímž blízkým slovem je lhostejnost, nezapadá. Táhne za sebou kříž starých příkazů a omezení, které však měly jedincův život vést na cestě ke spáse, jež se neuskutečňuje na tomto světě. Vystavuje se tím odporu a posměchu, zvláště když v jejích řadách propuká jeden skandál za druhým, jejichž medializací (asymetrickou a zveličenou) jí světský svět tvrdě oplácí její moralizování. Jenomže až se posměchu církev zalekne a začne přitakávat všemu, pak se stane atrapou instantního duchovna a bezpohlavní fosilií, která už nemůže čerpat svou donkichotskou důstojnost ani z té vysmívané moralizující zatvrzelosti. Važme si totiž odporu (části) katolíků, neboť se může hodit i na jiné věci.

Tím druhým přízrakem z Pandořiny skříňky je adopce. Zde je silným argumentem jejich odpůrců Láska k abstraktnímu Dítěti, na níž si odpůrci (a jejich zřejmě ve společnosti většina) dokazují svůj cit pro správné hodnoty. Ona láska je mimo jiné založena na oprávněném a těžko zpochybnitelném názoru, že „dítě má vyrůstat v normálním rodinném prostředí“. Právo na „normální rodinné prostředí“ je však nikoli realita, nýbrž ideál, jímž se společnost ve skutečnosti cítí být stále méně vázána.

Bohužel. Nikdo se dítěte neptá na způsob, jakým si rodiče vedou své životy; dítě se musí přizpůsobit, je to jeho základní životní škola. Abstraktní láska k Dítěti trvá na tom, že dítě má vyrůstat v prostředí, kterého často nejsme schopni ve svém životě docílit. Není to tedy cit konkrétní, cit k tvorovi, jenž má své velké potřeby – lásku a bezpečí – a také své problémy, spočívající často v tom, že se nešťastně narodil do poměrů, které mu lásku a pocit bezpečí neposkytují. Dítě má skutečně právo vyrůstat v láskyplném prostředí. To právo mu však nemůže zajistit zákon. Na to žádný zákon neexistuje. Ale ani mu je nesmí žádný zákon odepírat. Jediné, co mu je může poskytnout, je touha a schopnost jiného člověka toto dítě vychovávat, starat se a pečovat o ně. Biologičtí rodiče jsou v drtivé většině tím nejlepším, ne každý však schopnost být rodičem v sobě nalezne a vydrží s ní. Naopak: nemůže-li se člověk dobrat k vlastnímu dítěti, v žádném případě to neznamená, že nemá talent zahrnout svěřeného tvora právě potřebnou láskou a péčí.
Říkalo se, že přijatý zákon o registrovaném partnerství je de facto ústupek většiny. Jeho kritici měli pravdu, že tím dostává jedna malá skupina obyvatel něco navíc. Tak to tedy obraťme: možností adoptovat děti by se na naše homosexuály uvalila odpovědnost udělat s tímto nadstandardním právem taky něco pro jiné. Z privilegia by se stal závazek, jenž by podléhal stejným nárokům jako každé jiné rodičovství. Ba větším, protože by bylo ostře sledováno.

Není nejmenší důvod se domnívat, že dítě, o něž se budou starat osoby stejného pohlaví, bude mít vychýlenější názor na život než dítě, které vyrůstalo v dětském domově. Lze spíše tvrdit, že jeho představa o lidském světě i jeho vlastní roli v něm bude o něco obohacenější a pestřejší. Třeba právě o zkušenost, podle níž je konkrétní láska vždy trochu lepší než abstraktní ideál, který může nakonec způsobit, že dítě ani žádnou lásku ve svém životě nepozná.