KOMENTÁŘ Mariana Kechlibara

Bonbonový test národa

KOMENTÁŘ Mariana Kechlibara
Bonbonový test národa

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Marshmallow je sladká nadýchaná dobrota, která nemá české jméno, i když se v České republice hojně prodává. Někdo je jí rád jenom tak, jiný si je dokonce opéká nad ohněm. Pro účely dnešního článku budeme tenhle pojem překládat jako „bonbon“, ať uprostřed českého textu cizí slovo příliš netrčí.

„Bonbonový test“ je pojem z roku 1972. Tehdy profesor psychologie Walter Mischel uskutečnil na Stanfordově univerzitě pokus, při kterém předkládal malým dětem jeden bonbon s tím, že pokud se na něj vydrží dvacet minut jenom dívat, dostanou po jejich uplynutí bonbony dva. Kdo nevydržel a snědl svůj bonbon dříve, druhý už nedostal. Tento experiment měl studovat schopnost odložit uspokojení a zejména její korelaci s tím, jak se životní osudy dětí dál vyvíjely – zda se jim dařilo úspěšně studovat, nacházet dobré pracovní příležitosti, nedostat se do hledáčku policie a tak dále.

Závěr tehdejších psychologů zněl, že schopnost počkat na bonbon je silně asociována s pozdějšími lepšími životními výsledky. Po nějakou dobu se to bralo za hotovou věc, a dokonce vznikaly kurzy, které měly děti naučit lepšímu sebeovládání. Jenže pak se jiní vědci začali pokoušet o to, celý pokus replikovat. A začaly jim z toho vycházet jiné závislosti; například horší výsledky měly spíše děti z nevzdělaných a nestabilních rodin.

Alternativní vysvětlení je to, že děti, které snědí bonbon rychle, jsou naučeny nedůvěřovat dospělým. Jestliže táta dorazí jeden večer domů střízlivý a v dobré náladě, kdežto druhý den se připotácí zlitý pod obraz a hledá jen záminku, jak svému potomkovi jednu třísknout, naučí to zbytek rodiny, že příležitost se musí využít v momentě, kdy nastane, a sliby jsou chyby. Samozřejmě, vyrůst v takových podmínkách člověku poněkud zhoršuje start do života a pak už je ta asociace s horšími výsledky ve škole, práci nebo v trestním rejstříku vcelku pochopitelná.

Podíváme-li se na dnešní Českou republiku, vypadá to, jako bychom byli neustále podrobováni opakovaným kolům bonbonového testu s tím, že experimentátoři jsou naprosto nedůvěryhodní a zákeřní lidé. Nic, ale nic, co naše nejvyšší místa vyprodukují, se nedá vzít jako jisté a platné. Na žádný slib shora se nedá spolehnout. Příkazy a zákazy se mění obratem ruky, podle toho, jaký se kde strhne křik. Systém PES, který měl teoreticky fungovat až do konce epidemie, byl po několika týdnech obětován způsobem, za který by se ani aztéčtí kněží nestyděli. Kromě pravidel se střídají i zodpovědné osoby a ministr zdravotnictví to komentuje slovy „Je to něco, co se nějakým způsobem děje“. Patrně to má být moudrost, leč podávaná v homeopatickém ředění.

V takové situaci není divu, že se mnozí občané chovají jako to dítě z dysfunkční rodiny a „urvou“ si bonbon, jakmile je to možné. Na sociálních sítích se švejkuje, vznikají robotické generátory požadovaných lejster, výlet na běžky se maskuje jako testování sportovního vybavení pro výrobce. Na intenzitě automobilového provozu je patrné, že do práce jezdí i ti, kdo by třeba nutně nemuseli; loni touhle dobou byly silnice podstatně prázdnější. I vlakem cestuje daleko více lidí než za první vlny, kdy cityelefanty na pražských kolejích připomínaly soupravy duchů.

Do určité míry je to dáno měnícími se okolnostmi. Britskou variantu nemohl v listopadu nikdo předvídat, také dodávky vakcín podléhají výkyvům. Ale chaos, který u nás panuje, zdaleka nevychází jen z těchto dvou vnějších vlivů mimo kontrolu člověka. Jako by míra kompetentnosti běžného politika byla jednoduše překročena. Epidemie je problém, který se nedá ani uplatit penězi daňového poplatníka, ani zastrašit zdviženým pendrekem. A stát může zákonem nařídit kdeco, jenom důvěru ne. Ta se musí získávat spolehlivostí. Jenže bez důvěry se toho moc uskutečnit nedá, zejména ne nic, co vyžaduje od zúčastněných opravdové osobní nasazení.

Prosím vás, vy nahoře. Neslibujte nám už žádné bonbony. Nenaznačujte, jak se o Velikonocích rozvolní, a kdesi cosi. Nedá se na to spolehnout – a každý obrat, který předvedete, působí jako bonbonový test, po kterém trpělivé dítě dostalo místo dalšího bonbonu facku.

9. března 2021