Kdyby vám titulek přišel třeba jako Křidýlko, nebo stehýnko?, tak to není náhoda. V podstatě dnes půjde o totéž jako v onom filmu. Tedy jestli konzumujeme lahodné originály, nebo nechutné výlisky. Připravit pro kvítka zem na záhoně platilo mezi zahradníky za vrchol řemesla a základ všehomíra. Byla to vždy největší věda a k těmto dovednostem patřila i různá tajemství a triky předávané po generace. Každý Pan zahradník k tomu měl svoje moudra a o úplné mytologii záhonových zemin by se dala jistě napsat kniha.

Bylo by trochu laciné říct, že dřív se sázelo do „peříčka“ a dnes se sází do „betonu“, ale přece jen se něco ve víru času vytratilo. Svého času si zahradníci velice zakládali na tom, že pracují se zemí, a pokud jste si přišli pro „hlínu“, tak vás ti slušnější poslali do cihelny. Pokud jste se trefili do dne, kdy třeba byl ráno šedivák nebo někdo nevyvětral lufty, pak jste mohli být posláni na „hlínu“ i jinam. Jenomže tak to nebylo. Každý věděl, že vylomcovat ze zahradníka listovku nebo pařeništní zeminu bude trochu kumšt. Rašeliny bylo málo a byla drahá. Chodilo se na hrabanku. To byla sakra práce. Stejně tak se skalničkám chodilo na „perk“ (zvětralina) nebo orchidejím na Sphagnum (rašeliník). Taky se sbíraly kravince, kobylince, sháněla rohovina a sušil se do foroty slepičinec. Dnešní pěstitelská práce s fosilními produkty (rašelina a hnojiva z ropy mají k sobě překvapivě blízko) je sice uživatelsky snadná jako polykání penicilinu na potkání, ale nese s sebou neblahé důsledky.

Mnohem méně laciné je říct, že když rostlinám nepřipravíte peříčko, neporostou. To platí pořád a nic se na tom nezměnilo. Protože je právě teď hlavní doba sázení záhonů, není vůbec od věci si to kapinku připomenout. Ten pojem „peříčko“ v sobě obnáší nakypřenou zem, v níž je spousta vzduchu, umíchanou z dostatku humózních komponent, takovou, aby se do ní kytkám hezky kořenilo hned teď a našly v ní všechno, co potřebují. Pokud otevřete libovolnou knihu o květeně, dřív nebo později si všimnete, že nejčastěji se tu mluví v souvislosti s nároky rostlin o humózní a propustné zemině. Co to sakra je?

Záhonová zem je především báječná směs. Složená z „mrtvé“ a „živé“ části. Té mrtvé je v pěkných zeminách vždycky méně a jde o jílovité kousky, které dobře drží vodu, nebo o kamenité frakce, které drží dobře vzduch, strukturu a dobře drénují. Propustnost znamená, že nedojde k přemokření. To je velmi důležité třeba v zimě, aby nám květena do jara neshnila. Živá část je zase právě ta humóznost, obvykle tedy listovky, komposty či rašeliny, které způsobují tu hezky hnědočernou barvu půdy. Společně domíchány pak dělají to peříčko, které umí kytky uživit, podržet jim vodu a dát dostatek vzduchu. Veškeré sléhavé a chudé materiály jsou samy o sobě jen trápením. Vždycky musí jít o směs.

Taky musí jít vždycky o „lože“. Záhon se připravuje jako celek. To znamená, že ryjeme nebo kultivujeme celou plochu. Postupně do ní vmícháváme, co je potřeba. Peříčka jsou kubíky, ale záhon má čtvereční metry. V nejhorších případech, jako jsou jíly, musíme celé lože vytěžit a z významné části vyměnit. Vždycky ale používáme část původních zemin. Z mnoha důvodů. Rostliny si zvykají, koření hlouběji, propojí se rychleji mykorhizy a nevznikají nádobové syndromy.

Smyslem dobře založeného záhonu je co nejrychlejší zapojení rostlin. Musejí se dotýkat, musejí do sebe vrůst. Budujeme pro ně ráj, nikoli poušť. Dáváme jim co nejlepší život, netýráme je a neodsuzujeme k přežívání. Neptáme se, co vydrží, ale co mají rády.