Ten, kdo se necítí diskriminován nebo jako oběť, se bude při současném aktivistickém antidiskriminačním tažení stále více považovat za exota. Normální je cítit se diskriminovaný, vtloukají lidem do hlavy politici prosazující stále nové antidiskriminační zákony.

Velmi hutná je na tomto poli aktuální novinka, kterou jako poslanecký návrh prosazují ve sněmovně poslanci Babišova ANO, sociální demokracie a Pirátů. Navrhují, aby žaloby z diskriminace mohly podávat nejen dotčené osoby, ale také neziskové organizace. Ve chvíli, kdy budou mít pocit, že se někdo někde diskriminuje. Počítá se navíc, jak už to bývá u antidiskriminačních zákonů zvykem, s presumpcí viny. Nařčený bude muset dokazovat, že nediskriminoval. Na svůj účet, na své náklady.

Je to pozvánka k raketeeringovým a likvidačním žalobám na firmy, které se antidiskriminačním aktivistům z nějakého důvodu znelíbí. A přímá výzva k tomu, aby tady prudce vzrostl počet osob, které se cítí diskriminovány. Neziskovky si budou přirozeně pro svůj byznys a antidiskriminační granty vytvářet klientelu. Tím, že budou lidem vtloukat do hlavy, že se přece musí cítit diskriminováni a potřebují jejich pomoc. Pomalu, ale jistě míříme do říše George Orwella. Trefně to vystihl poslanec ODS Marek Benda. „Diskriminační žaloby v abstraktní věci pokládám za úplný konec světa.“

Příčinná souvislost je tady jasná a prověřená. Čím víc antidiskriminačních zákonů, tím víc diskriminovaných. V roce 2012 vyšla v právním vědeckém časopise The European Journal of International Law, jejž vydává Oxford University Press (takže o kredibilitě si snad nikdo netroufne pochybovat), zajímavá studie o společenských dopadech antidiskriminačních zákonů do reálného života. Napsal ji insider. Jacob Cornides pracoval jako právník pro Evropskou komisi, konkrétně v obchodním direktorátu. V poznámce ke zmíněnému článku samozřejmě zdůrazňuje, že jde čistě o jeho osobní názory, nikoliv stanovisko instituce, která ho zaměstnává. Je to zajímavé čtení, které vás v některých chvílích přesvědčuje, že skutečnost může být bujnější než fantazie.

Hned na úvod si Cornides pokládá zajímavou otázku: Je antidiskriminační právo léčbou, nebo nemocí? Upozorňuje na to, že Evropa se v poslední době chová, jako by jejím největším problémem byla diskriminace žen nebo homosexuálů. Toto téma totiž spolu s dalšími progresivistickými agendami, jako je boj proti globálnímu oteplování, zabírá hlavní část politiky Evropské unie.

Z rozsáhlých právních průzkumů antidiskriminačních sporů je vidět, že jich využívají především tři skupiny: feministky, homosexuálové a muslimové. V roce 2009 vyšel na toto téma průzkum Eurobarometru. Celkově v zemích EU 16 procent lidí uvedlo, že zažilo v posledním roce diskriminaci. Dalších 26 procent bylo svědky diskriminace někoho jiného. To je velmi vysoké číslo na poměry zemí, kde je rovnost před zákonem základním ústavním principem.

Tipněte si, kde se diskriminuje nejvíc a kde nejméně. Nejhůř na tom bylo Švédsko, kde diskriminaci zažilo 42 procent lidí. Následovalo Rakousko s 38 a Dánsko s 36 procenty. „Jako Rakušan nebudu hodnotit situaci ve své zemi,“ píše Cornides. „Vždycky jsem ale byl přesvědčen, že skandinávské země jsou vzory otevřené, tolerantní a inkluzivní společnosti. Jak je možné, že se tady cítí nejvíc lidí diskriminováno? A nejméně jich je naopak v Turecku, Chorvatsku (19 procent), Rumunsku (15 procent) a Litvě (14 procent)? Je tam vidět společný trend. Proč místem, kde se lidé cítí diskriminováni, není Turecko? Země, kde je pronásledována kurdská menšina, kde jsou křesťané často brutálně vražděni kvůli své víře (včetně katolického biskupa v roce 2010), kde známý syrský ortodoxní klášter s patnáct set let dlouhou nepřerušenou existencí čelí nebezpečí, že přijde o všechen svůj majetek. Země, kde ekumenický patriarcha nemůže víc než třicet let otevřít seminář, kde by vychovával nové kněze. Proč to není Rumunsko, kde žijí Romové v hrozných sociálních podmínkách? Proč to není Chorvatsko, kde pod povrchem bublají spory mezi Srby a Chorvaty? A proč to není Litva, kterou evropští politici opakovaně kárají za diskriminaci homosexuálů? Proč je nejvíc obětí ve Švédsku? Z průzkumu celkem jednoznačně vychází, že diskriminace nesouvisí s tím, co se ve společnosti skutečně odehrává, ale s jejím vnímáním.“

Jde tedy spíš o nemoc než její léčbu. Čím víc se o diskriminaci mluví, tím víc je lidí, kteří se cítí diskriminováni. Jak už řečeno, z rozsáhlých právních průzkumů antidiskriminačních sporů je vidět, že jich využívají především tři skupiny: feministky, homosexuálové a muslimové, kteří odmítají přijmout pravidla křesťanských společností, do nichž přišli. A dosahují díky antidiskriminační legislativě pozoruhodných soudních vítězství. Tady je jen potřeba připomenout, že v Americe s její dlouhou a soudy provázenou pozitivní diskriminací už se dnes z některých skupinových práv stala společenská pravidla, o něž se už ani nikdo nesoudí.

Piráti, babišovci a sociální demokraté se nás chystají táhnout dál po nebezpečné šikmé ploše. Předkladatelé antidiskriminační novely se svými úmysly vychovat si diskriminované klienty už ani netají. Přímo v důvodové zprávě k novele stojí, že současný zákon znemožňuje potírat diskriminaci systémově. Řeší ji až tehdy, kdy se stala. Zpřísnění zákona je podle předkladatelky novely Moniky Červíčkové z ANO důležité pro prevenci. Bezelstně přiznává touhu, aby těch diskriminačních žalob bylo co nejvíc. Je učebnicovým příkladem toho, o čem píše ve výše citované studii Cornides. „Podle průzkumů se až 11 procent občanů někdy cítilo diskriminováno, ale počet žalob a uzavřených případů je úplně směšný. Současná podoba antidiskriminačního zákona je vhodná jen pro psychicky odolného, finančně dobře zajištěného vysokoškoláka,“ říká Červíčková. Neziskové organizace by podle ní měly mít možnost podávat žaloby také proto, aby se zastaly lidí s nižším IQ či mentálně postižených.

Jistě. Vymyjí jim mozek tím, že by se měli cítit jako diskriminované oběti, a vykasírují na jejich zastupování slušné granty od firem. Ty, které odmítnou tento byznys s diskriminací podporovat, zažalují preventivně kvůli diskriminaci.