Poslední léta impéria očima lidí té doby

Rusko šinoucí se k nástupu zločinců

Poslední léta impéria očima lidí té doby
Rusko šinoucí se k nástupu zločinců

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Čas vhodný k tomu, aby se u nás historie předrevolučního Ruska dostala do učebnic dějepisu, nastal teoreticky už někdy v polovině minulého století, ve skutečnosti až do konce komunistického panství nebylo pomyšlení na jiný oficiální výklad než tendenční, zkreslený, bohorovně zamlčující lidi i události. Marxisté měli jasno: carské Rusko bylo prohnilé, „zákonitě“ odsouzené k zániku. Školní výklady se jím nezdržovaly, zato Velkou říjnovou socialistickou revoluci, jak se bolševickému státnímu převratu říkalo v SSSR (a tudíž i tady), líčily sice rovněž tendenčně (například s Trockým buď vynechaným, nebo „zmenšeným“), současně však s bizarními podrobnostmi, třeba i se jménem nádraží, kam v dubnu 1917 dorazil ze Švýcarska exulant Uljanov.

Teď je tady naštěstí pohotový a kvalitní překlad historické reportáže ruského spisovatele, žurnalisty a režiséra Michaila Zygara (nar. 1981), nazvaný Liborem Dvořákem jen zčásti ve shodě s originálem Říše musí zemřít / Zhroucení Ruska 1900–1917 (rusky Imperija dolžna umereť / Istorija russkich revoljucij v licach / 1900–1917), praktická pomůcka pro příslušníky generací, které měly tu smůlu, že se jim dostalo formálního vzdělání v letech, kdy komunistická strana rozhodovala kromě jiného i o obsahu učiva na školách všech stupňů. A současně kniha užitečná zajisté též pro ty, jimž do cesty za poznáním už KSČ žádné překážky klást nemohla.

Ve shodě s ruským podtitulem postavil Zygar svoje chronologicky uspořádané líčení vývoje ruské společnosti ve vymezeném čase (ovšemže s přesahy dopředu i dozadu) na sebereflexi významných osobností té doby, politiků, umělců, podnikatelů…, vycházeje zhusta z jejich slovesných výkonů, většinou memoárů, ale i privátních dopisů či zápisků. Přečetl jich dost, jak o tom svědčí bibliografie u jednotlivých kapitol, asi nemá smysl mu vyčítat, že ne „všechny“ (český čtenář si maně vzpomene třeba na působivé vzpomínky Ivana Bunina Proklaté dny; i je přeložil do češtiny Libor Dvořák). Jako v sugestivně sestříhaném sběrném dokumentu před námi hned na začátku defilují Lev Tolstoj, Maxim Gorkij a Anton Čechov (to jméno píše Zygar důsledně bez patronymika, sám ostatně neuvádí ani to svoje: Viktorovič), trojice se sejde v první kapitole, a to doslova, na Krymu se autor Vojny a míru „k mladým kolegům chová vřele a shovívavě, ale umí být i kritický. (...) Když mu Gorkij předčítá úvodní scény hry Na dně, Tolstoj pozorně naslouchá, ale pak se zeptá: ,A proč to všechno píšete?“, po nich přicházejí na „scénu“ další a další, carská rodina, Stolypin i Kerenskij, bolševici, menševici, eseři, Gapon, Rasputin, Šaljapin… Některé postavy se k lítosti čtenářů jen mihnou (například Chlebnikov či Petrov-Vodkin), jiné se do „reflektorů“ vracejí skoro obsedantně, jsou součástí příběhu od začátku do konce.

Zygar se pokouší „prožít historii společně s jejími aktéry tak říkajíc krok za krokem, den po dni“ – a přitom zjišťuje, že „veškeré vznosné konstrukce (rozumí se post festum vytvořené konstrukce historiků – pozn. JS) se sypou jako domeček z karet. Nic se nejeví jako předem promyšlené. Všichni hrdinové se neustále mýlí. Nikdo není schopen odhadnout vývoj ani na pár dní dopředu“.

Závěrečná úvaha, v níž jsou ve stručnosti připomenuty další osudy hlavních postav, končí hořkou pointou: „Rok 1917 je genetickým traumatem ruské společnosti. Dokonce i po sto letech střední třída podvědomě očekává, že se tyto idálosti mohou zopakovat“, jakkoli je dnešní ruská společnost „nesrovnatelně vzdělanější a také zámožnější než před sto lety. Psychologické trauma ovšem jen tak nepomíjí“. „Rusko ke smíru s dějinami nedospělo,“ míní autor, „rány se nezahojily a potlačit komplexy se taky nepodařilo. Ruská historie je sama o sobě nemoc, která se ozývá na každém kroku. Jsme nakaženi vlastními dějinami – a já na tuhle chorobu nechci zemřít.“

Ale třeba nám to všechno neomarxisté vyloží zase po bolševicku.

Michail Zygar: Říše musí zemřít / Zhroucení Ruska 1900–1917. Z ruštiny přeložil Libor Dvořák. Pistorius & Olšanská, Příbram 2000, 592 str.

Jaromír Slomek

29. ledna 2021